Nebe je modré

Kunstmuseum v Bernu vystavilo výběr ze sbírky švýcarského psychiatra Waltera Morgenthalera, který působil jako primář na bernské klinice Waldau mezi lety 1913 a 1920. V rámci nařízení vést každému pacientovi životopisný spisek zde zavedl „hodiny psaní a kreslení“ jejichž výplody pro něj byly vítaným diagnostickým materiálem. Na jejich základě ostatně zformuloval svoji habilitační práci zabývající se spojitostmi mezi kresbou a písmem u duševně nemocných. Záhy byl ale přemožen syrovou estetikou jejich výtvarné formy stejně jako delirantní poetikou obsahové stránky a při konstituci své sbírky, čítající kolem 5000 výtvarných děl a dokumentů, už uplatňoval i umělecká kritéria.

Kolekce a její relace

Svědčila o tom i zmiňovaná výstava, která prezentovala tvorbu 12 autorů. Zmiňme alespoň některé. Ernst Bollin vytvářel kruhové nárysy světa, který se s pomocí propracovaných ornamentálních diagramů připomínajících mandaly snažil ovládnout. Touha vymanit se ze vše beznadějně pohlcujícího chaosu je patrná také z hustě šrafovaných tužkových kreseb Johanna Langa, které překrývají pravidelné rastrování naznačených staveb. Vize světa Oskara Büttikofera byla oproti tomu mnohem smyslnější. Život se mu jevil jako nepřetržitý sled delikátních avantýr s opulentními kráskami, které na jeho kresbách prozatím jen cudně poodkrývají své vnady. Oproti nim působí fantomatické figury šachového šampióna Hanse Fahrniho, připomínající postavy z morbidního románu, karikaturně až monstrózně.

Lina Cécile Colliot Schafterová byla na výstavě zastoupena háčkovanými objekty s vlepovanými papírovými obličejíčky z dobových časopisů. „Ženskou“ technikou, kterou byla dříve zvyklá zpracovávat záclony a ubrusy, zhmotnila své projekty poetických vynálezů, jako je podmořské letadlo, které se ze dna oceánu může odrazit až do nebeských výšin, nebo návrh nového klobouku pro papeže. Bertha Gurtnerová použila postupy klasické výšivky ve svých vyšívaných obrazech a nápisech, a rukodělná činnost se odrazila i v souboru invenčního, byť nepoužitelného „vercajku“ Jakuba Staldera či v modýlcích lodí, aut a letadel Karla Schneebergera.

Bricolage a vizuální básně

Vyjmutí materiálů, technologických postupů, jednotlivých modelů, forem a motivů z kontextu a způsobu užití, které mají v konkrétní kultuře, a jejich použití zcela jiným způsobem, který koresponduje výhradně s aktuálními potřebami tvůrce a jeho magickým myšlením, je v teorii art brut označováno pojmem bricolage – česky přeložitelným jako kutilství. Tento princip se objevuje také v díle Constance Schwartzlin-Berberatové, které je ozdobou expozice. Autorka svoji zkušenost z vedení domácnosti transformovala do francouzsky psaných halucinatorních receptů, které nejvíce připomínají fantasmagorické notové záznamy. Obsedantní opakování písma, které přestává být nositelem významu, ale stává se čistě grafickým prvkem, činí z jejích zápisků jakési kaligrafické vizuální básně. Od této autorky ostatně pochází také název celé expozice Nebe je modré (Der Himmel ist blau), který je, stejně jako její recepty, lapidárně konstatující, ale zároveň se stává metaforou nekonečnosti lidské imaginace a kreativity, jež sahá hluboko za hranice rozumu.

Všechny vystavené práce patří do sbírek psychiatrického muzea, které při klinice ve Waldau založil za svého působení právě Morgenthaler. Jeho patrně nejvýznamnějším počinem ale bylo sepsání knihy věnované jeho pacientovi Adolfu Wölflimu Duševně nemocný jako umělec (Ein Geisteskranker als Künstler), kde na jeho výslovné přání uvedl jeho jméno a umožnil mu tak hrdě vystoupit z anonymity. Přestože publikace neznamenala žádný výrazný přínos ani na poli psychiatrickém, ani uměnovědném, Morgenthaler si jí zajistil nesmrtelnost. Zároveň, avšak nezávisle na se svém současníkovi, německém psychiatrovi a historikovi umění Hansu Prinzhornovi, autorovi slavné knihy Tvorba duševně nemocných (Bildnerei der Geisteskranken) vynesl na světlo tvorbu opovrhovaných a obávaných odpadlíků společnosti internovaných za zdmi blázinců a nechal nahlédnout do jejich fascinujících vnitřních světů.

Wölfliho ponorný svět

Wölfliho retrospektivní výstava nazvaná Universum byla pompézním vyvrcholením přehlídky původní Morgenthalerovy sbírky. Její chronologické řazení dovolovalo sledovat nejen vývoj autorova výtvarného projevu, který ostatně nedoznával v čase velkých změn, ale především rozvíjení jeho dramatické osobní mytologie.

Adolf Wölfli (1864–1930), který je dnes jednoznačně nejslavnějším „klasikem“ art brut, v dětství osiřel a byl vychováván v rodinách sedláků, kde pracoval v ponižujících podmínkách jako pomocná síla. V dospělosti byl opakovaně souzen za pedofilii a nakonec byl internován do ústavu ve Waldau, kde strávil zbytek života. Zde na 25 000 stranách textu a ilustrací vyfabuloval svoji alternativní existenci, která byla na rozdíl od trpěné každodennosti velkolepá. Svoji epopej rozvrhl do několika celků: Od kolébky k hrobu, Geografické a algebraické sešity, Sešity písní a tanců, Sešity-alba tanců a pochodů a Pohřební marš. V rámci konstrukce paralelního světa, jehož byl Stvořitelem i Vládcem, přepsal geografii, historii i náboženství a vymyslel dokonce nový metrický systém, který vyhovoval jeho megalomanii. Ve svých textech přestavěl celá města, budoval v nich dopravní i sociální sítě, vytvářel krajiny a podmaňoval si vesmír. Jeho vědomí expandovalo za běžné hranice vlastního já a překročilo obvyklá omezení daná časem a prostorem. Vrcholem jeho kreace bylo stvoření Svatého Adolfa II., který byl jeho alter ego a zároveň epicentrem jeho díla.

Odpoutání se od skutečnosti a únik do světa vykonstruovaného na bázi deliria činilo Wölfliho v jeho tvůrčím výrazu naprosto svobodným. Stavebním materiálem pro zhmotnění jeho vizí se staly střípky skutečnosti – noty, čísla, úryvky cizích textů a poezie, výstřižky z novin, dobové pohlednice, plakáty, reklamní letáky atd., které zapojoval do svých kreseb. Zcela ignoroval obvyklé rozdělení na text a obraz, vzájemně splývaly v jediný celek.

Konečně šťastná adopce

Wölfliho kresby, zpočátku pouze tužkové, později kolorované pastelkami a následně doplněné o koláže, jsou vždy do posledního místa vyplněny. Jejich ústředním motivem bývá multiplikovaná postava Svatého Adolfa II. s křížem na temeni hlavy, dekorativně pojednanou svatozáří a s výrazně obkrouženýma, potemnělýma očima. Jeho kulovitá hlava bývá umístěna do centra spirály, hodinového ciferníku či rulety a vzbuzuje tak pocit závrati. Kompozice je ohraničena zdobnými pruhy, které ji mnohdy protínají a nezřídka pomáhají vytvořit motiv mandaly. Kromě písma jsou téměř vždy součástí kresby notové záznamy. Důležitou komponentou Wölfliho kreseb jsou stylizovaní ptáčci (Vögeli – Wölfli), kteří slouží jako výplň hluchých míst obrazu. Zároveň ale sehrávají roli atributu sv. Adolfa II., a jejich funkce je tedy posvátná.

Opulentní mozaika Wölfliho děl se zcela vymyká obvyklé konstrukci kompozice výtvarného díla. Může být vnímána (a patrně tak byla i vytvářena) z různých úhlů, v celku i detailu, který diváka strhává do útrob obrazu, do nitra ornamentálního labyrintu, kde pod maskou kentaura číhá tajemství hlubší, než je lidská mysl schopna pojmout. Když pomineme, že výstavu doprovází démonicky monotónní recitace Wölfliho Pohřebního marše, kterým své grandiózní dílo završil, jedná se o skutečně burcující zážitek.

Přestože Universum Adolfa Wölfliho skončilo, omezený soubor jeho díla bude i nadále součástí stálé expozice v bernském Kunstmuseu, pod které spadá Nadace Adolfa Wölfliho, jež roku 1975 celý konvolut jeho díla adoptovala.

Autorka je kulturoložka se specializací na art brut.