Je to jistého druhu zjevení, když se vylíhne nové dílo – ani ne tak šokující jako důrazné, ani ne tak promyšlené jako procítěné (a přitom ne sentimentální), ani ne tak narativní, jako nesoucí sdělení. Sdělení nepřeložitelné do slov, které je prapůvodním archetypálním znakem s univerzální působností napříč časem a prostorem. Mezi pozoruhodné autentické projevy spadá i tvorba Renáty Drábkové, která na českou výtvarnou scénu pronikla teprve nedávno.
Koncem loňského roku se představila sedmatřicetiletá Renáta Drábková pražskému publiku ukázkou svých posledních kreseb v Galerii Havelka. Výstavu nazvala symbolicky Znovuzrození, což se vztahuje mimo jiné ke znovuobnovení a znovunabytí jejích výstavních aktivit, které budou v tomto roce pokračovat prezentací v pražské Nové síni a následně v olomoucké Galerii Caesar.
Renáta Drábková studovala scénografii na pražské DAMU. Impulsem k volnému výtvarnému projevu se jí stal ale až pobyt v Indii, kde se začala věnovat meditaci. Byť se příklon k východním filosofiím může jevit jako poněkud módní a často povrchní záležitost, pro Drábkovou je přirozeným intimním prožitkem, který jí otevírá cestu k sebeobjevování.
Původní abstraktní zachycení elementárních energií se v jejím díle postupně formuje do konkrétních organických tvarů. Zobrazuje bájnou faunu, nezřídka obdařenou antropomorfními prvky a náznaky pohlavních orgánů, která je zhmotněním bazálních úzkostí spojených s tělesností a sexualitou. K tomuto ústřednímu tématu se autorka neustále vrací, aby se znovu utkala se svým ambivalentním vztahem k přírodě i ke své vlastní animalitě; vztahem, v němž se v procesu ontogeneze fobie mění ve fascinaci. Autorčin bestiář není vhodnou dekorací do dětských pokojíčků. Její „zvířátka“ spíše než laskavé ilustrace k pohádkám připomínají zlověstná embrya uhnízděná na dně podvědomí. Jsou to nevyzpytatelní bazilišci, obývající hlubiny jakéhosi praoceánu snů, kteří nás konfrontují s tajemstvím, jež se bojíme pojmenovat.
Umělkyně pracuje s rozličnými formáty a podklady, od drobných papírů až po rozměrná plátna. Její výrazová škála se rozpíná od jednoduchých linií přes multiplikaci čar až po hutnou hmotu barvy. K malbě často používá prsty, někdy si pomáhá i jinými částmi těla – například obtiskuje do mokré malby své prsy. Bytostný kontakt s materií je pro ni esenciální.
Umělecký vývoj Drábkové je podmíněn neustálým zkoumáním duchovních i organických rozměrů existence. Práce s energiemi v posledním období vykrystalizovala do kresebných znaků postihujících intenzitu symbolu. Papír v tomto případě není pro Drábkovou pouhým podkladem, ale stává se plnohodnotnou součástí díla, často jeho samotným východiskem. Autorka akcentuje transparentnost a delikátní strukturu ručních papírů dovezených z Indie a organicky je propojuje s kresbou. Nikdy neskicuje. Základem je pro ni spontánní gesto – často kreslí zároveň oběma rukama. I pokud je v kresbě či malbě přítomen výtvarný záměr, kompozice a téma se v procesu vytváření podřizují tvůrčímu automatismu, nad kterým autorka téměř ztrácí kontrolu. I přesto však dílo intuitivně kultivuje a obohacuje o estetické prvky, které ale nikdy nejsou samoúčelné a pracují ve službách obsahu.
Tím, že Renátu Drábkovou pozvala do Galerie Havelka, ji galerista Jitka Grígerová zařadila mezi další pozoruhodné umělce-solitéry, jako je Lucie Svobodová, Jan Hísek, Roman Hudziec či Vladimír Kokolia. S nimi, stejně jako s osobnostmi natolik rozdílnými, jako je Petr Nikl a Josef Bolf, mediální kreslíři počátku 20. století, tvůrce art brut Karel Havlíček nebo Paul Klee či Karel Malich, ji spojuje jistá příbuznost. Stejně jako Svobodová se Drábková noří hluboko do buněčných struktur, s Niklem nachází stejnou řeč ve velkoryse pojatém tvarosloví maleb i v jejich fantaskně-živočišné tematice, s Malichem ji spojuje schopnost abstrakce, která v linii koncentruje význam. S Bolfem má společnou vtíravou všudypřítomnost elementárních bytostí: zatímco však u něho nesou příběh obrazu, u ní prostě jsou – rodí se nevědomky z automatických gest, která sdílí s kreslícími médii nebo s Havlíčkem. Její spontánní kreativní akt se ve své podstatě blíží tvorbě autorů art brut, vzhledem k neopominutelné výtvarné erudici, která se odráží ve formálním zpracování díla, ji však mezi ně zařadit nelze.
Navzdory všemu výše řečenému se Drábková vnějším vlivům brání. Spíše než o vědomé inspiraci můžeme tedy hovořit o společných principech či matrici, která, přestože v osobitých pojetích získává rozličné konkrétní podoby, obsahuje memento primární lidské kreativity, jež je vlastní všem skutečným umělcům od maleb v jeskyni Lascaux po současnost.
Autorka je kulturoložka se specializací na art brut.