Skutečnost jako největší mirákl

Mate Dolenc (1945) patří k nejplodnějším současným slovinským spisovatelům. Roku 1970 debutoval souborem povídek Směnárna (Menjalnica) a dnes už je autorem více než třiceti knih. Nepočítáme-li různé výbory ze slovinské prózy, v nichž lze také nalézt Dolencovy povídky, mohl se český čtenář s dílem „mořského vlka“ slovinské literatury seznámit už v roce 1988, kdy vyšel překlad jeho úspěšné knihy Upír z Gorjanců (Vampir z Gorjancev, 1979). Román Moře v čase zatmění slunce (Morje v času mrka, 2000) však umožňuje setkání s přece jen současnější podobou jeho díla.

Stařec a moře příběhů

Pokud se rozhodneme začíst do prvních stránek Dolencova románu, můžeme připlout na malý ostrov, řekněme třeba v motorovém člunu společně s Valem Sebaldem, starým mužem, jenž „už dva měsíce nechytil žádnou rybu, co by stála za zmínku“. Možná bychom si také mohli zajít na návštěvu do skladiště, kde Sebald žije a kde bychom se mohli potkat s jeho malým přítelem Piacunem, jenž je mu neustále v patách. Piacun totiž rád poslouchá jeho vyprávění, protože Sebald nevypráví jen tak lecjaké příběhy nebo dokonce pohádky, nýbrž znovu oživuje knihy, které sám kdysi přečetl. A protože Sebald nade vše miluje moře, jsou to téměř bez výjimky knihy o moři. Příliš nepřekvapí, že se do Sebaldových příběhů vkrádá nejčastěji Stařec a moře.

A jsou to Sebaldovy příběhy, které vyprávění uvádějí do pohybu, neboť dny na ostrově přicházejí a odcházejí, aniž by se k sobě semkly. Čas na ostrově omývaném mořem plyne pomalu a vydává se nám spíše v jednotlivých událostech, setkáních a rozhovorech. Ovšem každá taková událost chce být v Dolencově románu úplná, ba chce mít mnohdy platnost téměř kosmickou, jako když Sebald a Fiamengo, Piacunův děd, seděli na terase, „kouřili, vyprazdňovali pohárky a poslouchali obyčejnou hudbu z dávné minulosti, zatímco se nad nimi otáčel vesmír a pod nimi žilo moře“. Tato všudypřítomná jímavost věcí se promění až s příchodem dvacetileté dívky, která by pro Sebalda mohla být tou pravou, kdyby nepřišla tak pozdě. Sebaldovi tedy nezbývá než podstoupit pětidenní boj s mořem a velkou rybou, která se zaklínila ve skalní průrvě pod hladinou, a tak se pro ni musí potápět, navlečen do tulení kůže.

Zakoušení zázraků světa

A stejně jako se Val Sebald musel potopit pod hladinu moře za vytouženým kanicem, musí se i čtenář ponořit do Dolencova Moře v čase zatmění slunce. Pokud by totiž chtěl jen plavat na hladině, vlny, které Dolenc ve svém románu vzedmul, by mu nedovolily nic zahlédnout. Svět představený v Dolencově románu je totiž světem, kde i ta nejmenší událost, ba dokonce každá sebenepatrnější věc je vlastně zázračná. Sebaldova zkušenost se světem může být sice také někdy tragická, ale vždy je zároveň krásná. Jenže toto poznání není třeba hledat, není třeba se k němu pročíst, protože v textu je přítomno už od prvních stránek. Přitom ho nelze vůbec pominout, neboť nepromlouvá jen v Dolencově stylu a v dialozích postav, nýbrž je také zhusta deklarováno vypravěčem v jeho soudech či hodnoceních. Tam, kde bychom mohli zaváhat, je znovu připomenuto, že krása je skutečně všudypřítomná, ba že ji není potřeba nikde hledat, neboť „největší mirákl je to, co je skutečné“. Skutečnost prožívaná v tomto rozechvění je vždy skutečností jedinečnou, a proto zázračnou.

Samozřejmě, že skutečnost žitá jako největší mirákl by mohla být zcizena smíšením Sebaldových osudů s literárními příběhy, které stařec nejen vypráví, nýbrž jim také vdechuje nový život. Ovšem v Dolencově románu se knihy a jejich postavy stávají ve výsledku nedílnou součástí skutečnosti. Jejich příběhy lze vyprávět, je také možné znovu o nich uvažovat, dokonce mohou vstoupit do Sebaldova vlastního příběhu tak, že už nejsme s to odlišit, kdy literární příběhy vyprávějí Sebaldův osud a kdy Sebaldův osud vypráví o literárních příbězích. Zkušenost se světem je zázračná i proto, že umožňuje toto proměnu.

Moře v čase zatmění slunce je tak románem čirých emocí, jichž se nesmí dotknout žádná racionalita. Všechny události se nám neomylně ukazují jako už procítěné a po čtenáři se nechce víc, než aby do textu vešel a mohl se tak cele oddat pocitům, které jsou mu nabízeny. Málo toho víme o psychologii čtení, ovšem i tak je nasnadě, že literární díla nečteme pro potěšení z textu, nýbrž spíše pro potěšení z vlastního zakoušení textu. Objektem naší touhy je spíše Já ve zkušenosti s textem než pouze text. Jestliže se tedy čtenáři neoškliví navléknout si tulení kůže jako Val Sebald, může se bez obav ponořit do Dolencova románu. V Moři v čase zatmění slunce se nelze utopit.

Autor je student bohemistiky.