Budoucnost levice

„Future of the Left se dali dohromady na základě výsledků výzkumu trhu, které tvrdí, že dokonale neúspěšná a v budoucnu vytrvale ignorovaná rocková skupina může vzniknout ze spojení dvou dokonale neúspěšných a v minulosti vytrvale ignorovaných rockových kapel z jižního Walesu, mclusky a Jarcrew.“

Stránky nezávislého londýnského labelu Too Pure (Stereolab, Young People, Electrelane, dříve mj. také Mouse on Mars, PJ Harvey nebo Hefner) jsou opravdu košer; výše citovaný, zcela výmluvný výrok je toho důkazem. Lidé z tohoto vydavatelství spoléhají na stávající a znalou základnu fanoušků a s těmi nově příchozími se moc neobtěžují. Sarkasmus v některých komentářích odkazuje k vlastním, nepříliš veselým zkušenostem s hudebním průmyslem, který podle nich trestuhodně ignoruje mladou nezávislou a alternativní scénu.

Geniálně jednoduché

Součástí této scény konce devadesátých let byli na území Walesu jak Jarcrew, tak mclusky. Oba spolky se těšily poměrně velkému a stále narůstajícímu počtu příznivců, ale na opravdu rázné překročení hranic britských ostrovů to nestačilo. Jarcrew se zasloužené pozornosti médií nedostalo v jejich pětileté kariéře nikdy, mclusky na tom byli o trochu lépe coby služebně starší (hráli od roku 1996) a zejména druhým albem Mclusky Do Dallas, natočeným ve spolupráci se Stevem Albinim (staral se o zvuk mj. Nirvany nebo Pixies), v povědomí hudební scény slušně zapsaní.

Vliv skupiny mclusky velmi dobře ilustruje jedna z mnoha malých nezávislých vydavatelských společností Pet Piranha Records, operující v sousedním Skotsku, jejíž katalog je naplněn výlučně muzikanty znějícími naprosto stejně jako náhodná b-strana velšských idolů, o počtu myspace profilů, jež mají v kolonce „influences“ jejich jméno vetknuto do prvního řádku, nemluvě. Křivku potenciálního úspěchu však nechme výzkumníkům trhu; obě formace rozbil prvek vyzpytatelný ještě méně než počet prodaných desek – lidská povaha.Bubeník Jarcrew Rhodri Thomas se stal v prosinci 2004 doslova ze dne na den oddaným Svědkem Jehovovým a o hraní eufemisticky řečeno ztratil zájem, sólové ambice baskytaristy mclusky Jonathana Chapplea (dnes Shooting at Unarmed Men) se nevyrovnaly se směřováním celku, takže kapela na začátku roku 2005 oznámila v krátkém vzkazu na svých webových stránkách rozpad. Mezi řádky bylo mj. vetknuto, že už brzy se fanoušci dočkají „nové muziky, od nás všech“.

Bývalí členové mclusky, kytarista a zpěvák Andy „Falco“ Falkous a bubeník Jack Egglestone, založili ještě toho léta spolu se zpěvákem a baskytaristou Jarcrew Kelson Mathiasem a druhým hráčem na baskytaru Hywel Evansem novou formaci Future of the Left. První koncerty se nicméně odehrály pod přezdívkami Mooks of Passim, Guerilla Press nebo Dead Redneck; kolektiv nechtěl, aby kluby praskaly ve švech jen kvůli fanouškům jejich exskupin. Je ovšem nutné říci, že zvuk Future of the Left si bere to nejlepší z obou ostatků. Rozmarný, lehce zapamatovatelný Falkousův vokál, který šikovně přechází ze spokojeného bručení až k výstřednímu zuřivému vřískání, a nápady, které jsou tak jednoduché, až jsou geniální. Fotky z koncertů hovoří jasně: nikdo v tomhle spolku nehraje na víc než tři struny. Na velšské „superskupině“ zaujme i výrazná, nízko posazená basová linka, která jasně a nekompromisně určuje tempo celé družiny, druhý melodický vokál Mathiase (právě v podařených duelech obou hlasů tkví velká síla souboru) a konečně také Egglestoneovy akurátní bicí. Texty Andyho Falkouse jsou dalším specifikem: někde ironicky glosující, jinde zdánlivě nesmyslné, ale ve většině případů až nesnesitelně vtipné. Ostatně jisté literární sklony prozrazuje blog na skupinovém profilu portálu myspace – kromě zážitků z koncertů zásobuje Falco své fanoušky názory na politiku, hudební publicisty nebo britskou společnost obecně. Z břitce ironických, vždy dostatečně duchaplných poznámek máte dobrý pocit: tenhle chlap není žádný hlupák.

Bez konceptu k happy endu

Debutová deska Curses, regulérní „velký“ ná­sledovník dvou sedmipalcových nosičů z první poloviny roku, vkusně kombinuje všechny zmíněné muzikantské charakteristiky. Na ploše sedmatřiceti minut si našlo své pevné místo čtrnáct skladeb; ta nejdelší nedosahuje ani čtyř minut a „sypačky“ v poloviční délce rozhodně nejsou žádnou výjimkou. Více než polovina playlistu už byla v minulosti ke slyšení jak na zmíněných singlech, tak na koncertech: Future of the Left natočili desku, jejíž funkčnost už dávno prověřila živá vystoupení. Ty nejosvědčenější písně, The Lord Hates a Coward a Plague of Onces, celé veledílo otevírají. Ze zběsilé kombinace čtyř (pravděpodobně neexistujících) akordů, hraných odsekávaně na kytaru s evidentním nadužitím distorze, plynule přejdete do téměř totožné skladby. Je zřejmé, že trojice hraje spíš na intenzitu než na kvantitu, natož „kvalitu“. Basová linka táhne písně nekompromisně dopředu, Falkův ničím nemantinelovaný zpěv, který mu neustále bez rozpaků jakoby ujíždí, dává tušit charisma a osobnost. Z podobného základu zdánlivé neuspořádanosti vychází mj. také Small Bones Small Bodies, Real Men Hunt in Packs a zejména nervní My Gymnastic Past (Falco v nedávné minulosti dost nápadně zhubl a nechal si narůst dlouhé vlasy).

Ty nejlepší chvíle přicházejí už v první půli ve skladbě Manchasm, nejdelší a uvnitř rozsekané na více volně navazujících částí. Jasně deklarovaná melodika, mimořádně vtipný text a jakási vetknutá drzost dělají z písně nejchytlavější kus alba. Rozverná pomalejší Suddenly It‘s a Folk Song sděluje svou podstatu s nadsázkou už v názvu, útočná Fuck the Countryside Alliance naoko vykrádá nejjednodušší postupy typické pro pomalý, „vybahněný“ metal. Curses nemají ani náznak konceptu, přesto pojmenovat poslední píseň The Contrarian, celou ji odehrát na piáno za doprovodu perkusí a její letní náladu odšeptat klidným vokálem je dle mého názoru ultimátní happy end. Vznikla dokonale neúspěšná a v budoucnu vytrvale ignorovaná rocková kapela, která vydala vynikající, dokonale neúspěšné a v budoucnu vytrvale ignorované rockové album.

Autorka je šéfredaktorka freemusic.cz.