Snad kromě Oasis neexistuje na současné (britské) hudební scéně subjekt, který by Damonu Albarnovi nebyl s to poděkovat za jeho působení v devadesátých letech; Blur byli jednou z vlajkových lodí nové vlny britpopu, bez níž by dnešní „kytarová“ scéna vypadala a zněla vpravdě jinak. Think Tank, jejich poslední album z roku 2003, zastihlo kapelu v poločase rozpadu, kdy na svou (v té době už slušně rozjetou a úspěšnou) sólovou dráhu odcházel kytarista a zpěvák Graham Coxon. Na otázky ohledně novinky Blur obvykle Albarn odpovídá s lehkou ironií a despektem, že bez Coxona by musel nahrát všechny kytary sám a to by se asi nikomu moc nelíbilo. Ostatně Gorillaz, jeho virtuální animovaná skupina, kterou vytvořil s autorem komiksu Tank Girl Jamie Hewlettem v roce 1998, měla ve stejné době vydaný debut a na základě jeho úspěchu poměrně nadějně nalinkovanou budoucnost. Každopádně mluvit o Gorillaz jako o „bokovce“ může být pro všechny zúčastněné urážka; čtveřice si (zejména po výtečné předloňské desce Demon Days) žije svým vlastním životem. Fakt, že uměle vytvořené postavy žádný skutečný život vlastně nemají, je v tomhle případě spíše veselý paradox.
Stejně samostatně bude nepochybně žít i aktuální projekt, který se ještě na počátku roku 2006 tvářil jako Albarnův striktně sólový, s produkčním přispěním pouze jediné osoby – Briana Josepha Burtona aka Danger Mouse. Jistou konspiraci odhalil bystrý britský tisk už v létě loňského roku, když identifikoval členy projektu a zaspekuloval ve chvíli, kdy je označil za novou kapelu The Good, the Bad and the Queen. Tento název totiž nese pouze deska, a tzv. kapela si ve svém provizorním názvu ponechala pouze jména účastníků. Albarn si pro tento případ poskládal opravdu solidní all stars tým. Kytaru obsluhuje bývalý kytarista skupiny Verve Simon Tong, Paul Simonon nosí klíčenku s přívěskem ‚hrál jsem na baskytaru v Clash‘ a o bubeníkovi Tonym Allenovi, původně z kapel Fela Kuti a Africa 70, Brian Eno kdysi prohlásil, že je „nejdůležitější muzikant posledních padesáti let“.
Tímto složením skupina jasně deklarovala, že pokud jejich společný počin bude propadák, zcela jistě nebude na vině hráčská neschopnost, neumětelství nebo technika hraní. Že má Damon Albarn nápady, odhad na hity a všechny potřebné atributy zpěváka pro to, aby byl i při lehce falešných partech a drobných kiksech stále nadprůměrný a všechny jeho nedostatky se titulovaly jako osobitost, to se ví už dávno. Na konci ledna 2007 tudíž vyšla sice ne přelomová, leč na svou příslušnost k „mainstreamu“ nadprůměrná nahrávka, jejíž kvality bude produkce majorů v letošním roce překonávat jen stěží.
Dvanáctiskladbová The Good, the Bad and the Queen se tváří jako koncepční opus, nicméně tento „koncept“ je relevantní spíše pro téma alba než pro jeho strukturu. Albarn ji popsal jako „cyklus skladeb o Londýně, které by fungovaly stejně dobře jako tajemné drama“ a je otázka, kde takovou katastrofickou vizi hlavního města Británie sebral. Dobrá polovina skladeb totiž nezakrytě reflektuje válku, přičemž druhá odráží lesk a bídu celého Albionu, nejen jeho metropole. V textech síla desky určitě není, ostatně Albarnovi nikdy nešlo o geniální promyšlený verš. Spíš jde o hledání způsobu, jak zdánlivě banální popěvek zabalit do dikce přerozdělující podle potřeby a aktuální nálady cynismus, skepsi, melancholii a ironii.
Srovnání s Gorillaz a Blur se pochopitelně nabízí, částečně i kvůli identifikaci fanoušků – pokud se milovník Blur nepřeorientoval za tu (velmi dlouhou) dobu na alternativní folk nebo metal, nemůže ho novinka zklamat. Lehce paranoidní britrock, experimentující na hranici možností s vícehlasými sbory a pianem, nadužíváním samplů a efektů. Syntezátory, smyčce, feeling osmdesátých let („...but it all looks good on you“), takřka výpravné aranžmá některých písní v kontrastu s jednoduše zpracovaným nápadem jiných vytváří barevnou, ale přitom soudržnou kolekci, která nemá hluché místo. Což je v současné době zcela běžného úkazu, kdy si z hodinového alba odnesete čtyři, byť nadstandardní chytlavé věci (které na The Good, the Bad and the Queen ovšem najdete také, v čele s Kingdom of Doom), vcelku sympatický objev. „Jenom probudit se ze sna/ bez známky fyzických zranění,“ zpívá příznačně Albarn v titulní závěrečné písni. Bratři Gallagherové se musí dusit vzteky.
Autorka je šéfredaktorka serveru freemusic.cz.
The Good, the Bad and the Queen. Parlophone; 2007.