Stíny viny v Komedii

Fanoušky divadla Komedie jistě nepřekvapí, že novou sezonu otevřela dramatizace německy mluvícího autora. Tentokrát si režisér, a zde i autor scénáře, scény a světelného plánu, Dušan D. Pařízek vybral Proces Franze Kafky, dílo, jež samozřejmě vybízí k nesčetným interpretacím. Marný boj nevinného člověka s anonymním vražedným systémem je zde do velké míry nahrazen místy až schizofrenní analýzou pochybností prokuristy Josefa K. o vlastní existenci. Cesta postavy procesem k dobrovolnému konci je doprovázena vědomím neurčité viny. Ostatní figury jako by byly pouze chimérami, stíny lemujícími toto směřování.

Drsný kabaret...

Hned na úvod to vypadá, že budeme jen svědky vnitřního dramatu hlavní postavy. Strohá prázdná scéna v podobě zpola otevřené krychle zasahuje do hlediště a Josef K. (Martin Finger) vypráví i ústy zúčastněných postav historii svého absurdního zatčení. Je to téměř kabaretní one-man show, a kdyby se Fingerův prokurista hned na začátku nad svým osudem téměř nerozplakal, chybělo jen málo ke klaunskému nosu. Náhlý hlasitý potlesk z hlediště a výkřiky „Bravo!“ však diváka znejistí a na pódium vystupuje přesvědčivě cynický a slizký Soudce (Jiří Černý) – scéna výslechu nechá spolu se scénou potupného bití poskoků Fandy a Vildy (Stanistav Majer a Ivan Acher) vzpomenout třeba na filmy o gestapu a prvotní dojem začínající klauniády je naštěstí pryč, i když ještě sem tam prosákne na povrch.

Strohý projev Martina Fingera je přesný a disciplinovaný, což jsou zpravidla kritikou oceňované přednosti celého divadelního souboru nejen v této inscenaci. Fingerův Josef K. zůstává po celou dobou procesu v omezeném prostoru scény, snaží se od dalších postav zjistit detaily svého odsouzení. Ale mohou to také být pouze vnitřní monology Josefa K. a prokuristovy představy, projekce a stíny vlastní viny. Takto nahlíženo jsou téměř jedinými spoluhráči Josefa K. doutník, který se neustále snaží si na uklidnění připálit, což se mu podaří až před tragickým koncem (jakási poslední cigareta před popravou), jeho deník a měsíc, jemuž zpívá mnohoznačnou píseň Stand by me, puštěnou několikrát z přehrávače přímo na scéně.

Objevují se a mizí další postavy – již zmíněný sadistický uhlazený Soudce a téměř kabaretní dvojice soudních přisluhovačů Fanda a Vilda, vystrašený a zmanipulovaný Block (Hynek Chmelař), vtipně mumlavě opakující příkazy Advokáta a jeho sekretářky. Scéna s oblékajícím se Advokátem (Martin Pechlát) a jeho sekretářkou Leni (Gabriela Míčová) patří k nejsilnějším místům inscenace. Z chápajícího advokáta v trenýrkách se stává dominantní a ponižující manipulátor v obleku, téměř zosobnění všemocné byrokracie, a empatická, úzkostlivá a snad i zamilovaná Slečna Bürstnerová se později po zdánlivé milostné scéně s Josefem K. (opět píseň Stand by me) mění v sekretářku Leni, karikaturu krvelačné sadistky – mimické kreace Gabriely Míčové dodávají těmto scénám příchuť černé grotesky. Přísady černé či absurdní legrace jsou evidentní a všichni herci občas odlehčí jinak dusnou látku, což ale naštěstí nepůsobí vlezle a za každou cenu humorně.

Významnou roli hrají také projekce a světla – počáteční klipovitá projekce na stěny scény, v níž se míhají záběry piktogramů dnešní doby, které neustále něco přikazují či zakazují, není ale bohužel rozvinuta a následující promítání ruky píšící Kafkovy citáty působí vzhledem k jinak otevřené inscenaci až moc jednoznačně. Hře světel a stínů je dán velký prostor, stíny postav se na stěnách krychlové scény prolínají, zvětšují a zmenšují, ostří a rozostřují, nechybějí ani nápady (herec „urazí“ stínu Josefa K. doutník). Scéna v kostele, kdy Josef K. couvá pomalu do kouta a tím se přibližuje svým dvěma stínům, se kterými se dá do řeči, zavání přesvědčivě schizofrenií, i když se divák přestává orientovat, kterou postavu vlastně Josef K. mluví, a zároveň si klade otázku – jsou tedy všechny postavy jen stíny, představami?

…či absurdní groteska?

Když se Josef K. odhodlá konečně k činu, lze možná najít odpověď. Odstraněním původních stěn se prostor zvětší, nicméně neotevře – Josef K. zůstává dál se svým činem zcela sám, jen ve větší jevištní krychli, a za svitu měsíce a hřbitovní svíčky zasazené do narozeninového dortu již může následovat pouze finále – postavy se stávají svědky či rádci prokuristovy sebevraždy a kabaretně komentují dobrovolný konec Josefa K. To spolu se závěrečným hromadným zpěvem již zmíněného hitu v nezakrytě parodující podobě může nechat vyznít celé drama pochyb o bytí a vině jako absurdní veselici. Nicméně stíny postav splynou s pozadím, paprsky vzdáleného světla dopadají na mrtvého Josefa K., pohřební svíčka v dortu hoří a to vše vyvolává téměř barokní asociace o strastiplné pozemské pouti.

Je pouze na divácích, aby se po představení před divadlem dohodli, zda šlo o absurdní komedii nebo o schizofrenní drama. Nejspíš o obojí, což nevadí, jde přece o Franze Kafku. Jednoznačným faktem je, že inscenace staví na moderním a disciplinovaném hereckém projevu, na scénáři, který upravuje, ale neznásilňuje literární předlohu, na funkční a zároveň nápadité scénografii. Do nové pražské divadelní sezony tak nasadil Proces v Komedii laťku poměrně vysoko a mohl by zabodovat i například v Německu, kam ostatně v rámci přehlídky Projektion Europa směřovalo první popremiérové provedení. Tomuto Procesu v Komedii stín grotesky neškodí.

Autor pracuje v agentuře Aura-Pont.