V muzeích a galeriích, které mají umělecké sbírky, rozděluje kurátor svoji práci rovnou měrou mezi péči o optimální podmínky pro dlouhodobé uchování sbírkových předmětů a starost o prezentaci uměleckého, kulturního a historického obsahu, který tyto předměty vyjadřují.
Funkce kurátora v oblasti současného umění má specifické podmínky, ale základní struktura této činnosti se podobá činnosti muzeálního kurátora. I v tomto případě patří k jeho povinnostem jak zajištění celé řady praktických věcí souvisejících s pořádáním výstavy, tak starost o to, aby umělecké poselství, které umělec vtělil do díla, našlo svého adresáta a bylo jím adekvátně pochopeno. Pro kurátora současného umění přistupuje významná oblast otázek dotýkajících se napětí mezi uměleckou svobodou a institucionalizovanou praxí. V jistém smyslu je toto napětí jedním ze základních podnětů, které činí z kurátorské práce tvůrčí činnost, konkurující umělecké tvorbě samé. Kurátoři, mezi nimiž nacházíme často umělce, vytvářejí nové, netradiční koncepty výstav ve snaze dát novým formám uměleckého výrazu adekvátní kontext a usnadnit jejich porozumění.
Jakkoli přijímám tyto snahy o překračování zaběhnuté praxe s porozuměním a sympatiemi, domnívám se, že základní příčinou smutné situace umění v současné české společnosti je především nedostatek fungujících vzájemně prospěšných vztahů mezi jednotlivými účastníky kulturních aktivit. Dobrá umělecká díla vznikají i v podmínkách politického útlaku, jak jsme se přesvědčili v minulých desetiletích, ale už pořádání výstav a zajištění toho, aby umělecké poselství bylo také vnímáno, závisí na stavu sociálního vědomí a to zase na stavu sociálních institucí, které jsou za kulturní charakter sociálního vědomí odpovědné.
Komparace se situací v New Yorku
Stav kulturního vědomí konkrétní společnosti lze těžko popsat, ale lze jej srovnávat. Pokusím se o srovnání naší situace s běžným provozem uměleckých institucí v New Yorku. Rozdíl, který bije do očí, není v kvalifikaci jednotlivých účastníků, ale ve způsobu jejich spolupráce. Tvorba a prezentace uměleckých děl tu jsou jedním velkým živým organismem. Snad všechny jeho prvky existují i u nás, ale bohužel v podobě izolovaných fragmentů, které živoří na pokraji existence a zájmu veřejnosti. Každá z jednotlivých iniciativ se u nás krátkozrace vymezuje jen vůči svým sousedům a zcela chybí vědomí vzájemně prospěšné soudržnosti.
Zmíněný kulturní organismus New Yorku lze popsat velmi jednoduše a není pro většinu z lidí pracujících v umění žádnou novinkou. Síť takzvaných komerčních galerií je tu rozsáhlá a strukturovaná a odpovídá stejně bohaté struktuře sběratelů. Mezi nimi nacházíme začátečníky, kteří nakupují za desítky či stovky dolarů hodnotná umělecká díla na akcích, jako je Affordable Art Fair, nebo ve Flat Files brooklynské galerie Pirogi, stejně jako bohaté, kteří se pak na vrcholku své kariéry stávají oporami velkých muzeí. Pro kupce je zárukou toho, že nakupuje skutečnou hodnotu, galerista. Ten si buduje pověst spolehlivé záruky vysokou odborností, kterou si opatřuje těsným kontaktem s živou uměleckou tvorbou, s výstavami velkých i specializovaných galerií a sledováním recentní literatury, tj. výsledků práce kritiků, kurátorů, historiků umění, odborníků z univerzit a vědeckých ústavů. Všechny tyto prvky jsou etablovanými institucemi, o jejichž významu nepochybuje nikdo z lidí pracujících v oboru ani nikdo z lidí mimo obor. Vzájemná návaznost všech těchto aktivit a respekt k prokazatelné odbornosti všech zúčastněných vylučuje situaci, s kterou se můžeme setkat v Praze, že například člen vysokého odborného orgánu v oblasti kultury bagatelizuje význam umělecké kritiky pro formulaci kulturní politiky s poukazem na její subjektivní charakter. Ať už je toto naše specifikum způsobeno nevzdělaností dotyčné osoby nebo nízkou úrovní české umělecké kritiky, je každopádně svědectvím toho, že organismus kulturního těla je v naší zemi nemocný.
Komerční a nekomerční provoz
Newyorský galerista ale sleduje i živé dění v „konkurenčních“ nekomerčních centrech umělecké činnosti. To jsou jiné údy stejného těla, které mají jiné cíle a jiné podmínky než komerční galerie. Zatímco komerční galerie nabízí na trhu více či méně ověřené umělecké hodnoty za odpovídající tržní cenu, instituce, jako je Art in General, Creative Time, ISCP, DIA, Sculpture Space a další, mají za úkol podporovat rozvoj nové invence. Zdroje pro svou činnost nezískávají prodejem uměleckých děl, ale z grantů, o které bojují stejně náročným byrokratickým způsobem jako my, a pak od soukromých sponzorů, kde jsou ovšem jejich šance nesrovnatelně vyšší než naše. Komerční a nekomerční galerie se odlišují v mnoha směrech, a zásadně. Komerční galerie například nemůže ze zákona požádat o grant – ostatně by tím dávala najevo svou komerční neúspěšnost. Nekomerční instituce by se zase nesnížila k nějakému pokoutnímu prodeji uměleckých děl. Ani tento druh dělby konkrétních úkolů u nás dosud nezdomácněl, což plodí zmatek a mnohé vážné problémy, jakým je třeba nedávné pozastavení kulturních grantů Magistrátu hl. m. Prahy v reakci na žalobu jednoho divadla dožadujícího se grantu, ačkoliv se v žádném případě nemůže definovat jako nekomerční alternativní scéna.
Dobře rozvržená dělba práce ale neznamená nic pro otázku umělecké kvality. Ta prostupuje jako krev celým organismem bez ohledu na konkrétní funkce. Umělecká kvalita, jakkoli je složitá, proměnlivá a objektivně nevyjádřitelná, je srdcem celého organismu. Je tím, co dává sílu všem zúčastněným lidem, a je zároveň základní hodnotící mírou všech zúčastněných institucí. Ve jménu neobjektivní, ale všem zúčastněným srozumitelné umělecké kvality si každý prvek organismu nachází svou roli a způsob své činnosti.
Kulturní organismus New Yorku je ale ještě mnohem bohatší, než jsme si tu připomněli. Fashion Weeks v Bryan parku, stejně jako výstavy ve Whitney museu, v alternativním Exit Art, pouliční akce Creative Time, články v Art in America atd. jsou výrazem vitality onoho kulturního organismu, který je důležitým prvkem nejen tváře města, ale i jeho ekonomického rozvoje, jak ukazuje Elizabeth Curridová v knize The Warhol Economy – „How Fashion, Art and Music Drive New York City“.
Obrana proti kulturnímu provincialismu
Pokud se v Praze nevytvoří podobný organismus vzájemně se podporujících prosperujících orgánů, neuspěje žádná individuální instituce. Žádná komerční galerie neprorazí na umělecký trh, jenž v pravém slova smyslu ani nemůže existovat, pokud neexistuje autorita zodpovědných a respektovaných odborníků, kteří vybudují pohyblivou sice, nicméně věrohodnou škálu hodnot, škálu, jež bude obecně respektována, neboť jinak se žádnému sběrateli nevyplatí investovat do nákupu uměleckých děl. Autorita odborníků zase nevznikne bez systému věrohodné kritiky, založené na argumentech a trpělivém vyjasňování názorů. Bez uměleckého trhu nevznikne obecný zájem o výtvarné umění, a tudíž ani žádná alternativní instituce nebude mít jinou než početně omezenou klientelu. Tak nakonec i odborné diskuse o roli kurátora budou jistě cenné pro názorové tříbení, budou krokem správným směrem, ale zůstanou jen dalším z izolovaných fragmentů v pustině kulturního provincialismu, pokud nebudou provázeny strategiemi směřujícími k vytvoření živého, účinného kulturního organismu a obecného kulturního povědomí společnosti.
Autor pracuje v Centru pro současné umění Praha, o. p. s.