V souvislosti s podporou kultury a umění vyvstává otázka, co tato oblast přináší společnosti jako celku. Podle některých teoretiků může ze sféry kultury významně čerpat „zralý politický soud“. Kulturní filantropie tak neprospívá jen umělcům a jejich tvorbě, ale také vědomí občanské společnosti.
Ptáme-li se, proč se nenaplnil předpoklad multimiliardáře George Sorose, že jeho štědrá podpora poskytovaná v devadesátých letech českému umění bude inspirovat místní filantropy, narazíme patrně na dva důvody. Za prvé lidé, kteří v devadesátých letech zbohatli, byli motivováni tím, že chtěli bohatství nabýt, ale ne dále distribuovat. Druhým důvodem je obecný charakter české společnosti, která po půl století hlásání ideologie kolektivismu a socialistického vlastnictví nebyla připravena na občanskou odpovědnost.
Žádný filantrop ovšem nebude podporovat něco, o čem neví, k čemu je to dobré. Například Soros investoval značné částky do sociální a kulturní filantropie proto, že mu jeho učitel filosof Karl Popper zprostředkoval význam „otevřené společnosti“. Bez určité představy o významu kultury a umění pro rozkvět společnosti by sotva někdo aktivity na tomto poli stimuloval. Připomeňme si pár tezí z nedávné anglicky psané literatury, která se pokouší najít pro takovou podporu zdůvodnění.
Špička ledovce
Vinou všeobecné nedůvěry k objektivně nedoložitelným výrokům jsou české veřejnosti předkládána především ta zdůvodnění podpory kultury a umění, která jsou v anglosaském diskursu řazena do kategorie „external benefits“, tedy mezi hodnoty nabízené společnosti jaksi „na pultě“, pod přísnými zraky účetního. Patří sem zaměstnanost v kulturních institucích, zájem turistů, daň z prodeje uměleckých děl a podobně. Důležitější jsou ale „internal benefits“, které – ač nevyčíslitelné – jsou tím, co drží společnost pohromadě vnitřními pouty, často viditelnými teprve až ve chvíli, kdy přestávají fungovat. Argumenty řady autorů, kteří nás chtějí přesvědčit, že kultura a umění jsou pro zdravý rozvoj společnosti nezbytné, shrnuje Lambert Zuidervaart v knize Art in Public (Umění na veřejnosti, 2011).
Politolog Russell Keat nalézá sociální hodnotu umění na pozadí tržních mechanismů. Liberální ideologie je podle něho vybudována na krátkozrakém ideálu uspokojování potřeb individua. Takové abstraktně individualistické pojetí smyslu lidského života ovšem nemá žádné uznání ani pro kulturu, ani pro umění, pro něž je svět prostředím lidského soužití, souborem vztahů, způsobů chování, nálad, tužeb, snů a utopií. Keat nicméně zastává názor, že ani sám tržní mechanismus by nemohl fungovat bez rozhodujícího vlivu iracionální a neměřitelné „metahodnoty“, která se formuje v neprůhledném procesu kulturního soužití. Bez jejího skrytého vlivu by žádný konzument nebyl schopen posoudit, jakou hodnotu pro něho má to které zboží. Tržní akty plují jako viditelné části ledovců na hladině, pod kterou se skrývá „masa“ sociálních vztahů. Svěřit správu lidské společnosti mechanice trhu je jako svěřit kormidlo někomu, kdo ignoruje ponořené části ledovců. Umění je, mimo jiné, jedním ze způsobů, jimiž člověk reflektuje historicky se proměňující porozumění sobě samému a přebírá za toto porozumění svůj díl odpovědnosti, aniž by se odvolával na samoregulující moc abstraktních, neosobních mechanismů. Metaforicky řečeno, upozorňuje nás, že pod hladinou je skryto něco jiného než to, s čím se setkáváme nad ní.
Profesor filosofie David Schwartz chápe demokracii jako specifický způsob lidského soužití, jehož nutnou podmínkou je, aby občané sdíleli „široce založený závazek k demokratické samosprávě“. Tento závazek spočívá ve víře, že právě sebeřízení konstituuje člověka jako autonomního činitele. Jinými slovy: „Lidská důstojnost vyžaduje, abychom respektovali občany jako sebeřídící činitele.“ S tím souvisí závazek k „uvážlivé demokracii“, tedy k uplatňování „zdravého politického soudu“. Na rozdíl od atomistické volby uplatňované konzumentem na trhu zahrnuje zdravý politický soud angažmá v racionální diskusi i rozpoznávání smyslu politické události či strategie, a to prostřednictvím reflexe, imaginace a interpretace. Takováto neformální demokracie ovšem může podle Schwartze obstát a rozvíjet se jen tehdy, pokud občané budou schopni a ochotni se zdravému politickému soudu učit. Metoda tohoto učení je přitom podle Schwartze totožná s výchovou k porozumění současnému umění. „Umělecká díla jako metaforické reprezentace s nekonečnou sémantickou bohatostí vyžadují interpretaci a tato interpretace zase vyžaduje tytéž postoje, interpretační dovednosti, akty empatie a reflexivní imaginace, jaké občané potřebují k tomu, aby uskutečnili zdravý politický soud.“
Trojjediný celek
Teoretik umění Lambert Zuidervaart kriticky navazuje na tyto (ale i další, zde nezmíněné) autory a důkladněji zkoumá sociální roli umění. V jeho výkladu lidského světa stojí tři makrostruktury, z nichž každá zahrnuje specifickou komunitu, vlastní cíle a prostředky k jejich dosahování. Tyto makrostruktury si hledí svého, ale zároveň se vzájemně respektují a podporují, protože úspěch každé z nich závisí na úspěchu obou zbývajících a žádná z nich není zastupitelná. Oněmi makrostrukturami jsou stát, ekonomika a občanská společnost. V prvních dvou je řídícím principem respektovaný systém, třetí se naopak rozvíjí na principu jedinečnosti a nezastupitelné originality. Na bázi tohoto artikulačního schématu staví autor model kritické transformace společnosti, ve kterém má své nezastupitelné místo umění.
Integrování třetí, nesystémové oblasti do základní osnovy trojjediného celku podstatně reformuje jeho normativní strukturu. Systémový, ze své povahy nevyhnutelně totalizující charakter první a druhé makrostruktury konfrontuje svou normotvornou aktivitu s nesystémovou otevřeností myšlení a jednání třetí oblasti. Jakkoli jsou tedy sofistikované systémy svrchovaně důležité pro rozkvět lidského světa, ten se sám o sobě principiálně vymyká vládě jakéhokoliv univerzálního algoritmu, a tím dává prostor osobním iniciativám, imaginaci a různým neobjektivním a decentralizovaným způsobům lidského poznávání.
Ekonomika i administrativa mají v třetí makrostruktuře významného pomocníka, který jim umožňuje překročit formalismus systémů a vyhnout se svodům konfiskace moci a navíc jim zajišťuje zpětnou vazbu a kontakt s lidmi. Zároveň oponuje dvěma nejmasivnějším současným opresím, jež člověka situují do světa totálně kontrolovaného objektivní vykazatelností a které Zuidervaart vymezuje pojmy „hyperkomercializace“ a „fetišismus výkonu“.
Léčení společnosti
Umění svou nesystémovou povahou přirozeně náleží do široké škály aktivit občanské společnosti, otázkou ale zůstává, jakou roli tu může hrát. K základním rysům Zuidervaartova modelu patří to, že všechny tři makrostruktury se v otevřeném kritickém a kreativním dialogu vzájemně ovlivňují a tím proměňují. Jestliže se dnes občanské iniciativy soustřeďují především na léčení ran, které stát a ekonomika působí na těle společnosti svým formalizovaným jednostranným jednáním, pak umění v této charitě mnoho nezmůže. Občanské iniciativy by proto měly směřovat ke spolupráci na tvorbě lidsky a sociálně přiměřených norem, které zraňování těla lidské společnosti předcházejí a minimalizují je. Při formulaci vizí i osvojování praktik tohoto normotvorného procesu může umění hrát – tak jako mnohokrát v minulosti – klíčovou roli.
Svou imaginativní otevřeností a metaforickým vyjadřováním – umožňujícím vidět jednotlivosti v souvislostech individuálního i sociálního života, a koneckonců i v souvislosti světa jako celku – umění přesvědčivě aktualizuje nuancovanou pozornost k záležitostem obecného zájmu. Jako produkt angažované osobní či intersubjektivní zkušenosti nabízí alternativu k abstraktním normativním systémům. Umění tak postupně začíná hrát významnou roli při animaci kulturního prostředí, včetně diskursu, v němž krystalizují obecně uznané a v dané době optimální normy soužití. Děje se tak v otevřeném dialogu aktivních občanů osvojujících si paralelně se soudem estetickým i „zralý politický soud“. Vše nasvědčuje tomu, že v této své sociotvorné roli by si umění zasloužilo všestrannou pozornost a podporu.
Autor je teoretik umění a ředitel Nadace pro současné umění Praha.