Zřejmě nejznámější ruský akční umělec současnosti Petr Pavlenskij získal cenu spojenou se jménem Václava Havla, ale záhy mu byla opět odebrána – v obavě z jeho přílišné radikality. O čem vypovídá tato trapná událost?
Okolnosti, které doprovázely udělení a následné odebrání Mezinárodní ceny Václava Havla ruskému akčnímu umělci Petru Pavlenskému, nemají daleko ke scénám z Havlových absurdních dramat. Celý případ navíc komplikuje skutečnost, že ceny Václava Havla udělované za zásluhy o lidská práva existují hned dvě. Jednu uděluje Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) společně s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77, druhou newyorská nadace Human Rights Foundation, kterou dnes zastupuje známý ruský šachista a obránce lidských práv Garry Kasparov, a záštitu nad ní drží Dagmar Havlová. Pavlenskij obdržel a zase pozbyl druhou z obou cen, tedy tu newyorskou.
Přímořští partyzáni
Když byla Pavlenskému v květnu tohoto roku Mezinárodní cena Václava Havla za kreativní disidentství udělena, nezdálo se, že by takové rozhodnutí mohlo být nějak zpochybněno. Pavlenskij je dnes patrně nejuznávanější současný ruský akční umělec a za svou poslední akci Hrozba, při níž demonstrativně zapálil dveře hlavního vchodu Lubjanky, sídla někdejší KGB a dnešní FSB, byl trestně stíhán. V době, kdy cenu získal, byl ve vazbě a hrozilo mu několikaleté vězení. Vše se ovšem zkomplikovalo v průběhu předávání ocenění v Oslu. Vězněného Pavlenského tam zastupovala jeho družka a spolubojovnice Oxana Šalyginová, která se před porotci nechala slyšet, že finanční odměnu spojenou s cenou přenechají takzvaným Přímořským partyzánům.
Jedná se o skupinu mladíků z Přímořského kraje ruského Dálného východu, kteří se v roce 2010 rozhodli odejít do tajgy a vzdorovat policejnímu teroru se zbraní v ruce. Podle jejich tvrzení šlo o akt sebeobrany: místní policisté se je únosy a mučením prý snažili donutit, aby se doznali ke zločinům, jichž se nedopustili. Ve střetech, které trvaly 103 dny a při nichž bylo proti Přímořským partyzánům nasazeno 1 500 policistů a vojáků, přišli o život dva policisté a šest jich bylo zraněno. Během posledního policejního zásahu v Ussurijsku pak byli dva „partyzáni“ buď zastřeleni, nebo spáchali sebevraždu. O život přišel také ideový vůdce skupiny Andrej Suchorada, někdejší přívrženec Nacionálně-bolševické strany spisovatele Eduarda Limonova. Z „partyzánů“, kteří zátah přežili, byli tři odsouzeni na doživotí, ostatní dostali tresty ve výši pětadvacet, třiadvacet a osm a půl roku. Procesy probíhaly utajeně a provázela je řada pochybení, včetně upření práva na nezávislou obhajobu. Jak vyšlo najevo v posledních dnech, ve snaze Přímořské partyzány exemplárně potrestat jim bylo připsáno několik úkladných vražd. Porota v odvolacím řízení rozhodla o úplné nevině dvou z nich – Alexeje Nikitina, odsouzeného na osm a půl roku, a Vadima Kovtuna, odsouzeného na doživotí.
Šalyginová měla v úmyslu o plánované podpoře Přímořských partyzánů promluvit na slavnostním ceremoniálu předávání ceny, ale porota jí to znemožnila. Cena však Pavlenskému přesto byla řádně udělena. Následně Pavlenskij v dopise porotcům upřesnil, že finanční odměnu věnuje nikoliv přímo Přímořským partyzánům, nýbrž fondu, který pro ně zajistí nezávislé advokáty a právní podporu. Nadace Human Rights Foundation poté několik měsíců s výplatou odměny otálela. Pavlenskij proto napsal manifest, nazvaný Jednomyslnost, ve kterém obvinil zřizovatele a organizátory Mezinárodní ceny Václava Havla ze snahy diktovat mu, jak má s finančními prostředky spojenými s oceněním naložit: „Snaha vnutit všem lidem jednotný názor je příznakem totalitarismu. Život Václava Havla byl bojem s posttotalitní diktaturou byrokracie. V roce 2011 však Václav Havel zemřel. Korporace a organizace, které se zaštiťují jmény mrtvých, velmi často dělají to, co protiřečí smyslu života těchto lidí.“ Porota Mezinárodní ceny Václava Havla za celým případem udělala tečku 8. července, když oznámila, že cenu i s finanční odměnou Pavlenskému odebírá.
Neprozřetelná porota
Nádech blamáže celému případu dodaly i ne právě zdařilé formulace v dopise, jímž porotci Pavlenskému odebrání ceny oznámili. Svůj hlavní argument zformulovali v moralistně alibistickém tónu: „Došli jsme k závěru, že nikdo obeznámený s životními podmínkami aktivistů a umělců v autoritativních režimech nemohl předpokládat, že pan Pavlenskij podpoří ozbrojenou skupinu podobnou Přímořským partyzánům, kteří k prosazení svého přesvědčení používali smrtonosné násilí.“
Ať již budeme rozhodnutí poroty hodnotit jakkoliv, jisté je, že prozíravostí právě neoplývá. Kdyby se předtím, než se rozhodla Pavlenského ocenit, blíže seznámila s jeho ideovými východisky, uměleckými metodami a tradicemi, na něž vědomě či intuitivně navazuje, mohla si ušetřit nepříjemné faux pas. Porotcům by muselo minimálně dojít, že mají co do činění s umělcem, pro něhož je, jak sám vysvětlil v interview s novinářem Rádia Svoboda Dmitrijem Volčekem, „proces vymezování hranic a forem politického umění setrvalou záležitostí“, a tedy že i oni sami se snadno mohou stát součástí či předmětem tohoto uměleckého procesu, což se také záhy stalo. Pavlenskij evidentně celou aféru využil jako možnost rozvinout svůj umělecký koncept, tentokrát na druhé, západní straně barikády. Další chybou poroty pak byla její nedostatečná znalost myšlenkového odkazu samotného patrona ceny – Václava Havla. Co tedy porota Ceny Václava Havla ví a neví o Petru Pavlenském? A co o Václavu Havlovi?
Oběť a násilí
Akční umělec Pavlenskij se objevil v rozjitřeném létě roku 2012, kdy občanský protest, který neměl v Rusku obdoby od roku 1991, již umíral na úbytě a zklamané naděje všech se upřely k právě souzeným účastnicím punkové skupiny Pussy Riot. Pavlenského bledá, důstojná, ostře řezaná asketická tvář se rty brutálně sešitými hrubou režnou nití a se zaschlými kapkami krve na pozadí petrohradského Kazaňského chrámu tehdy vystihla mnohé: usvědčovala ty, kdo mlčí, i ty, kdo umlčují, promlouvala o násilí moci i nutnosti sebeoběti, bez níž není svobody, o farizejích i mučednících. Náboženský a zároveň radikálně bojovný motiv akce nazvané Šev umocňoval plakát s nápisem „Pussy Riot zopakovaly slavnou akci Ježíše Krista (Mat. 21, 12–13)“ – tedy vyhnání kupců z chrámu.
Pavlenskij své umění prohlašuje za politické a dějiny umění jsou pro něj dějinami střetu člověka s mocí. A důležitým leitmotivem všech jeho akcí je moment násilí – i na sobě samém. Akce Mršina: umělec leží zamotaný v kokonu z ostnatého drátu před petrohradským Zákonodárným shromážděním; akce Fixace: přibije si šourek k dlažbě Rudého náměstí; akce Oddělení: na zdi psychiatrické léčebny si kuchyňským nožem odřezává ušní lalůček. A poslední, již zmíněná akce, nazvaná Hrozba: Pavlenskij v noci polévá benzínem dveře Lubjanky, zapaluje je a vzápětí je zatčen – na pozadí plamene, s kanystrem v ruce. Tentokrát se umělec dobrovolně vystavuje násilí institucionalizovanému – nespravedlivému věznění.
Někomu možná tyto dnes již ikonické obrazy připomenou bouřlivou atmosféru přelomu 19. a 20. století, kdy se v prostředí teroristů-eserů, umělců i bohohledačů spojených odporem k samoděržaví začala výrazně zkracovat vzdálenost mezi náboženským aktem a násilím a kdy vyhrocená a exaltovaná potřeba sebeoběti za spravedlivou věc v očích současníků vykupovala násilné teroristické činy. Varlam Šalamov to v eseji o jednadvacetileté eserce-maximalistce Nataliji Klimovové, která byla za atentát na předsedu vlády Petra Stolypina odsouzena k smrti, pojmenovává následovně: „Obětavost století, které nalezlo ve spojení slova a činu nejvyšší míru svobody, největší sílu. Začínali u ‚Nezabiješ‘, u ‚bůh je láska‘, u vegetariánství a služby bližnímu. Mravní požadavky a odříkání byly tak velké, že ti nejlepší z nejlepších, kteří se zklamali v principu nenásilí, přecházeli od ‚Nezabiješ‘ k útokům, chápali se revolverů, bomb a dynamitu. Na to, aby se zklamali v bombách, neměli čas – všichni teroristé umírali mladí.“
Pavlenského myšlenková a estetická blízkost náladám Ruska na přelomu 19. a 20. století, kdy se terorismus, metafyzika a umění slévaly do výbušného amalgámu, kdy terorista Boris Savinkov hledal u svých přátel Dmitrije Merežkovského a Zinaidy Gippiusové náboženské ospravedlnění teroru a snažil se skloubit bezesporu altruistickou obětavost ruských revolucionářů s neméně nesporným šestým přikázáním Krista, je nepřehlédnutelná. Slovy samotného Savinkova: „Nezabít je nemožné, ale stejně tak chápu, že není možné zabít.“ U inteligence ruského fin de siècle toto sepětí vyústilo v ospravedlnění násilí a přijetí teroru jako mravní nezbytnosti. „Těm, kteří se hrozí násilí boje, nebojují a pokořují se, se chce vykřiknout: ‚Ano, ano, násilí není správné, není ospravedlnitelné! Krev se nesmí prolévat, to není možné. Ale aby se tato nemožnost stala reálnou, je to nezbytné! Tíha je ohromná, ale v pokorném přijetí své doby je vykoupení a ospravedlnění. Život ospravedlňuje, život korunuje ty, kdo obětují síly za věčnou a tajemnou svátost života,“ píše Zinaida Gippiusová v eseji Revoluce a násilí z roku 1907.
Jak dnes víme, důsledky tohoto religiózně-ideologického zápalu měly pro Rusko 20. století fatální následky. Zároveň však není možné zavírat oči před tím, že podobné otázky se dnes, o sto let později, objevují se stejnou naléhavostí jako v předvečer ruské revoluce. O to spíše by Pavlenského postoje neměly překvapovat porotu Ceny Václava Havla. Její členové by stejně jako každý jiný čtenář doby internetu měli vědět, že Pavlenskij si ve vězení vedle spisů Václava Havla četl také vzpomínky umělecky založeného anarchisty a vyznavače revolučního teroru par excellence Nestora Machna.
Charta 77 a hraniční případy
Pokud jde o odkaz Václava Havla, Charta 77 se vždy vyznačovala zvýšenou citlivostí k porušování lidských práv i v těch případech, které se objektivně z lidskoprávního kánonu spíše vymykaly. Bylo to snad historicky dáno i tím, že se v Chartě shodou okolností, a ne bez Havlova přispění, v dobrém sešli lidé, kteří v padesátých letech pomáhali budovat systém komunistického bezpráví, i ti, kdo se stali jeho oběťmi, konzervativní katolíci i trockisté a revolucionáři roku 1968. Pokud měla Charta 77 fungovat, míra tolerance uvnitř i navenek musela být velká, a zvýšená musela být i citlivost při posuzování „hraničních“ případů blízkých tomu, který se stal jádrem sporu mezi Pavlenským a porotci Havlovy ceny. V tomto kontextu by stálo za to připomenout, že v typicky „hraničním případu“ bratranců Barešových, kteří v roce 1978 unesli autobus se studenty říčanského gymnázia a na hranicích si chtěli vynutit průjezd na Západ, připojil Václav Havel svůj podpis pod petici požadující spravedlivé posouzení únosu v odvolacím řízení a případně i milost pro druhého z bratranců Barešových, odsouzeného k smrti (jednotky pohraniční stráže tehdy spustily palbu, ve které byli řidič a jeden z bratranců zastřeleni a několik dětí zraněno).
Jistě, Pavlenskij se na rozdíl od Havla ve svém manifestu Jednomyslnost nechal slyšet, že „Přímořští partyzáni jsou povstalci. A povstalci jsou ti, kdo jdou do boje, aby bránili mírné obyvatelstvo před jakýmkoli terorem.“ Ale nevztahovala se snad první Havlova amnestie z roku 1990 právě na celou řadu těch „hraničních případů“, které byly sice ze své podstaty kriminální, ale do nichž se tak či onak promítly podmínky totalitního režimu?
Citlivost umělce
Na závěr ještě poznámku k umělecké intuici. Z posledních událostí vyplývá, že minimálně dva z Přímořských partyzánů byli odsouzeni nespravedlivě a nespravedlivě byli také šest let vězněni. V době, kdy toto všechno ještě zdaleka jasné nebylo, umělec Pavlenskij intuitivně vycítil, kterou hranici mu jako umělci stojí za to vymezit a překročit. A co je s podivem – ještě před Pavlenským celou nejednoznačnost případu vycítil také český umělec Josef Žáček. Ten v roce 2010 namaloval ikonický cyklus nazvaný Přímořští partyzáni, který básník Ivan M. Jirous uvedl slovy: „Kdo z nás slyšel o Přímořských partyzánech z ruského Dálného východu, s jejichž ikonami nás malíř konfrontuje? Žáček nám opět ukazuje, že není důležitá jenom malba, ani samo o sobě to, co je namalováno. Teprve v jejich těsném spojení můžeme skrze jeho obrysy spatřit křehkost světa, jeho chmurnou krásu.“ Ale to už jsme zpátky u Charty 77, k jejíž „citlivosti“ Jirous přispěl kardinální měrou, a zpátky u Savinkova, který byl pro Magora svědomím doby a jehož kniha Kůň plavý (1909, česky 1910) pro něj byla jednou ze základních básnických inspirací.
To všechno si uvědomoval nebo podvědomě cítil i Pavlenskij, když se rozhodl pro své gesto. Porota, která mu odebírala Cenu Václava Havla, si nic z toho neuvědomovala a snad ani uvědomit nemohla… A teď jí nezbývá než plakat nad rozlitým mlékem.
Autor je rusista.