V souvislosti s výročím Charty 77 zveřejnilo několik signatářů výzvu Jsme občané!, jejíž celé znění naleznete na internetové stránce www.jsmeobcane.eu. Jednomu z jejích hlavních autorů jsme položili několik otázek.
Čeho by měla podle vašich představ dosáhnout výzva Jsme občané!?
Prohlášení Jsme občané! není předehra ke vzniku nějaké nové politické strany, ani k založení klubu salonních levičáků nebo sdružení naštvaných. Napadlo nás, že v době jisté politické bezvýchodnosti by se dala oprášit základní myšlenka Charty – nastavit režimu jeho vlastní zrcadlo. Naše cíle se dají najít v Listině lidských práv a svobod nebo v mezinárodních závazcích naší republiky. Proč vymýšlet jiné? Listina lidských práv a svobod je od roku 1993 součástí ústavního pořádku České republiky. Je v ní mnoho věcí, které jsou stále podnětné, dá se říct, že každý člověk má už nyní plný koš práv a svobod, a tak stačí jen zdánlivá maličkost – aby si je přisvojil a vdechl jim život. Ale když se podíváme kolem sebe, nezůstává ještě dnes, téměř dvacet let od Listopadu, mnohé jenom na papíře? Listopad nám dal možnost otevřeně hovořit o tom, že se něco hlásá a něco jiného se dělá – mluví se o svobodě a demokracii, ale přitom tu něco nehraje. Občané jsou nějak vyřazeni ze hry, důležitá rozhodnutí se odehrávají ve stranických sekretariátech a český politický život se omezuje na mocenské šarvátky mezi parlamentními stranami. Co mohu jako občan? Večer si pustit zprávy? Nadávat na poměry? Chybějí tu systémové nástroje, které by občanům umožnily vstoupit do hry. Není tu například zákon o celostátním referendu, a lidé nemohou rozhodnout ani o tom, zda na našem území bude vojenská základna cizího státu. Chceme svobodu a demokracii, jenže doopravdy – to je celý náš program.
Nemáte pocit, že dnešní doba je spíše než na psané výzvy zralá na přímou akci či zkrátka přímou osobní občanskou angažovanost?
Přímá akce, osobní angažovanost, budiž, ale pokud začneme narážet na různé absurdity a překážky systémové povahy a zjistíme, že cesta je neprůchodná, pak časem nejspíš ztratíme zájem. I tak se samozřejmě může ledacos podařit, ale jde o to, aby tu bylo co nejméně překážek a zdí, o které se občanská angažovanost může roztříštit. Proto si myslím, že na začátku by měl být obecnější text, který bude sloužit jako orientační bod pro občansky angažované občany a který třeba vytvoří novou formu vzájemné komunikace. Prohlášení Jsme občané! je proto obecné a jenom nadhazuje hlavní problémové otázky – deficity v zákonech, neprůhlednost rozhodování, uzavřenost médií, menšiny, vědu, kulturu, ekologii a další problémy. Není pro nás důležité, zdali se tyto snahy dají spojit s určitým ekonomickým receptem. Také neoliberalismus je pouze jeden z mnoha ekonomických směrů a nikde není psáno, že nejlepší.
Jak si vysvětlujete, že lidé, u nichž lze očekávat myšlenkové souznění s výzvou, se proti ní v některých případech ostře ozvali?
Sám nevím. Snad to bylo kvůli nejrůznějším třenicím a nevraživostem mezi nimi a našimi signatáři, snad to bylo z jistého významového zkreslení. Třeba se nám vytýká, že text je odtržený od reálných problémů a je nasáklý právním pozitivismem. Jenže naše prohlášení se snaží vytvořit základ, ze kterého teprve mají vyrůst konkrétní analýzy a další věci. Nevíme, jak jinak postupovat, pokud se nechceme donekonečna přít o neoliberalismus, globalizaci, konzumní kulturu a další pojmy. Můžeme se ale shodnout v tom, že tu je nesoulad mezi Listinou a tím, co je kolem nás. Všechno ostatní je sporné – každá teoretická alternativa k neoliberalismu je také nakonec jenom jeden názor z mnoha. Může být kritika neoliberalismu absolutní? Neoliberalismus, řekněme, omezuje svobodu rozhodování nejchudších lidí, jenže zároveň zvětšuje svobodu rozhodování u jiných. Kritika neoliberalismu podle mne získá skutečný význam až tehdy, když vysvitne rozpor mezi neoliberalismem a Listinou. Nebo jsme slyšeli, že textem prosvítají starolevicová schémata. Ve skutečnosti naše prohlášení vyvolalo rozhořčení u některých komunistů, kteří mu vytýkali přílišnou dvojznačnost a zatratili ho s tím, že může působit jako legitimizace kapitalismu. Jiní se obtížně vyrovnávali s odkazy na Chartu, dalším vadil přílišný důraz na práva a svobody, ve kterých viděli buržoazní práva a svobody. Tak si vyberte. Pro jedny jsme příliš levicoví, pro druhé příliš pravicoví. Na druhé straně je pravda, že právě z toho důvodu podepsali text lidé z celého politického spektra, od monarchistů přes zelené, sociální demokraty až po komunisty.
Několik z prvních signatářů Charty 77 vydalo při příležitosti jejího výročí prohlášení, jež by se dalo zúžit na výzvu ke vstupu do demokratických politických stran. Považujete právě tuto cestu za smysluplnou?
V takové výzvě se podle mne projevuje stará známá jednostrannost – naše současné problémy se chápou především jako otázka osobní etiky – kdyby v politických stranách byli slušní lidé, tak by bylo po problémech. Osobní etika je v politice sice důležitá, ale není to všechno. Mnozí komunisté byli také slušní lidé, jenže byli součástí systému, který se v mnoha ohledech nechoval slušně. Pokud pro nás etika není jen cizí slovo, nevyhneme se otázce, jak je to se slušností politického, administrativního, ekonomického systému. Ve všech politických stranách jsou slušní lidé, ale při vší své slušnosti musí jednat ve shodě s logikou parlamentní demokracie – s kým vytvořit koalici, jak si udržet moc, jak získat hlasy ve volbách. Myslím si, že zastupitelská demokracie se až příliš vzdaluje těm, které zastupuje, a uzavírá se do svého světa. Neměla by tu být nějaká protiváha?