Terénní výzkum východoevropské ženy

Soubor menších próz Oxany Zabužko (1960) vyšel na konci loňského roku zcela stranou mediální pozornosti. Recenzní opomenutí je smutné o to více, že Zabužko je dnes významná evropská autorka a v případě inkriminovaného svazku, nazvaného Sestro, sestro a v originále vydaného v roce 2003, jde už o její druhou knihu v češtině. Tou první byla ve své vlasti skandální, protože společensky kritická a eroticky otevřená novela Polní výzkum ukrajinského sexu (One Woman Press 2001).

Kniha Sestro, sestro obsahuje šest povídek, jež však většinou vymezení tohoto žánru přesahují, podobně jako soubor nezvykle uzavírá apendix – vlastní Životopis. Hned vstupní povídka z roku 1992, která dala celku jméno, pojednává autorčino klíčové téma – krutý život ukrajinské ženy v podmínkách sovětské totality sedmdesátých a osmdesátých let. Za účelem vykreslení složitosti okupace i situace ženy posílá autorka hrdince na pomoc imaginární a poté i skutečnou mladší sestru (za niž je zde považován její zárodek), která se stává nejen dívčinou spřízněnkyní, ale i jejím alter ego: fakt, že se matka po vyčerpávajících policejních výsleších rozhodla pro interrupci, chápe totiž hrdinka jako dar vlastního života od nenarozené sestry.

Následující próza Holčičky (1998) přesouvá pozornost do doby školní docházky, když v souvislosti s abiturientským večírkem vyvolává vypravěččinu vzpomínku na neobyčejné poeticko-erotické vzplanutí ke spolužačce Lence, jíž se navždy zřekla poté, co se dověděla o jejích sexuálních zkušenostech s chlapci. Optikou srazu, na němž defiluje omezenost bývalých spolužáků (a o Lence se dovídáme, že ztloustla a zobyčejněla), se pak výjimečné události z dětství jeví absurdně a zpětně tím vrhají stín i na vypravěččin dospělý život.

Zvláštní místo v knize zaujímá Pohádka o kalinové píšťalce (1999), která tím odkazuje k autorčinu zájmu o lidovou slovesnost a starou ukrajinskou literaturu. Její postmoderní zpracování mýtu o dívce, která o svém zavraždění vypoví prostřednictvím píšťalky ze stromu, pod nímž byla zabita, je zde pojato jako rivalita dvou sester, v níž se pachatelka od oběti liší silou osobnosti a implicitním nenávistným postojem okolí k ní.

Próza Já, Milena (1997) je psychologicky laděným příběhem moderátorky televizní dámské talk show, která pod vlivem zpovídaných žen i manžela – televizního maniaka dozrává k rozpadu osobnosti. V Milenině ztrátě identity Zabužko symbolicky reflektuje boom konzumního života na Ukrajině v devadesátých letech. Podobně společensky kritického efektu dosahuje i povídka Tenisový trenér (2000), v níž úspěšná žena překonává problémy v kursu tenisu a dochází jí, že ji na něj poslal stárnoucí, zakomplexovaný manžel, který už si na jiné soupeře netroufá. Závěrečná experimentální próza Mimozemšťanka (1989) pak líčí debatu s nespecifikovaným a možná jen vyfabulovaným ufonem, v jejímž rámci vypravěčka rekapituluje svůj život z perspektivy spisovatelství jako poslání.

I letmé představení jednotlivých próz ukazuje, že zastřešujícím tématem souboru není jen sesterství v doslovném smyslu, nýbrž hlavně ve smyslu přeneseném. Vždyť literární rukopis Oksany Zabužko se vyznačuje především tím, že do středu vyprávění staví ženy jako blíženkyně, tedy jako sestry v rámci svého rodu. Autorka jako by pak toužila vykreslit ženu ve všech jejích životních etapách (od dítěte po stařenu) a ve všech sociálních rolích (zatímco v Polním výzkumu je to hlavně milenka, zde sledujeme sestru, přítelkyni, manželku, matku a spisovatelku). A právě proto, že její psaní reflektuje ženy, nehodlá se autorka vzdát vlastní projekce do vyprávění. O tom v knize Sestro, sestro svědčí nejen autobiografický Životopis a různé drobné peripetie příběhů, ale především umělecké zohlednění faktu sebereflexe v próze Mimozemšťanka. S osobní souvztažností k vyprávěnému potom souvisí i autorčino druhé klíčové téma, totiž psaní jako metoda uchopení sebe i svého přetlumočení světa; i proto ho chápe výhradně ženským způsobem, který sama označuje za lyrický a vnitřní.

Tendence ke zvnitřnění vyprávění, tolik příznačná pro takzvané ženské, tedy feministické psaní, produkuje u Oksany Zabužko originální jazyk, založený na materiálové (prózu prokládá prostředky poezie a dramatu), formální (vyprávění skáče, zauzlovává se, rozpadá) a významnou měrou i grafické (text je rozryt závorkami, pomlčkami, předěly čárou) demolici tradičního vyprávění. A protože Zabužko propojuje svůj „výzkum“ ženského principu s kritikou ukrajinských a nepřímo vlastně i východoevropských poměrů, o to větší mají její prózy říz.

Autorka působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FF UK.