Umění přijít a odejít

Beneficí (z latinského beneficium, dobrodiní) se kdysi nazývalo představení, které bylo sehráno ve prospěch herce a mělo posílit jeho chudý rozpočet. To už dnes patrně neplatí, protože na divadle se vydělat nedá. Benefiční představení, která uvádí Národní divadlo, jsou spíš důstojným darem dříve narozeným členům, dobrou příležitostí pro herce, aby mohli ještě jednou zazářit ve svých nejlepších rolích a potěšit tak své obecenstvo. V případě benefice Vlasty Chramostové, nazvané Tři životy, jde dokonce o benefici na odchodnou. Herečka, která se stala roku 1990 čestnou členkou ND a o rok později vstoupila do angažmá, se tímto představením – máme-li věřit jejímu prohlášení – s Národním divadlem loučí.

Tři životy

Ve svém třetím životě, životě návratů, tady za patnáct sezon v Národním divadle, vytvořila řadu dobrých rolí, od kněžny Anežky v Hilbertově Falkenštejnovi až po paní Higginsovou v Shawově Pygmalionovi. Nedá se však přehlédnout, že to je jen malá náplast za léta strávená nedobrovolně mimo divadlo v době normalizace. Hereččina slavná vinohradská kariéra skončila totiž ze dne na den, když se solidarizovala s Františkem Pavlíčkem a na protest proti vyhazovu tohoto výtečného ředitele a dramatika odešla dobrovolně z divadla. V něm strávila téměř dvacet let a oslnila jako Schillerova tragická Marie Stuartovna, nezapomenutelná plebejská Plajznerka z Dalskabátů i jemná a oduševnělá Hana Jelkesová ve Williamsově Noci z leguánem. Kratičké intermezzo v Divadle za branou, kde si ještě stačila zahrát Sofoklovu Iokastu a Čechovovu Arkadinu, bylo jen dvojtečkou před finále. Po zavření tohoto divadla v roce 1972 totiž na dlouhou dobu naposledy vystoupila v titulní roli v Brechtově Matce Kuráži v Chebu, v divadle, kde měli tu kuráž ji alespoň na čas zaměstnat… Tím její první (vlastně pražský) herecký život, kterému ovšem předcházelo ještě angažmá v Olomouci a v Brně, definitivně skončil.

Režisérem, dramaturgem a často i obecenstvem jejího druhého, to jest disidentského života byla bohužel ponejvíce policie. Těch, kteří měli možnost vidět herečku jako Lady Macbeth nebo Boženu Němcovou v Pavlíčkově Zprávě o pohřbívání v Čechách, nebylo mnoho, naštěstí díky hereččinu manželovi, pohotovému a neméně statečnému kameramanovi Stanislavu Milotovi, máme možnost vidět alespoň záznam představení proslulého bytového divadla.

S patosem a ironií

Snažila jsem se připomenout nejvýznačnější divadelní role, k nimž by bylo dobré přidat ještě alespoň Antigonu a Svatou Janu z dob brněnských začátků, aby bylo jasné, že na takovou benefici je z čeho vybírat. Herečka však zvolila jinak: Vlasta Chramostová hraje Vlastu Chramostovou. Se svými dvěma průvodci, Davidem Prachařem a Kateřinou Holánovou, se probírá svým životem. Valná většina diváků, kteří zaplňují Kolowrat do posledního místa (ba bývá víc obecenstva než židlí), zná autobiografickou knihu Vlasty Chramostové. Vědí tedy vše nejen o jejím divadelním bytí, ale i o intimních okamžicích jejího života, jsou dostatečně informováni o tragické havárii, při níž zahynul hereččin syn, o tom, jak upsala na čas svou duši ďáblovi, i o tom, jak důsledně dodržela své předsevzetí, že selhat smíme jen jednou. Nedochází tu tedy k žádným senzačním odhalením, jsme jen zváni, abychom spolu s herečkou jejími třemi životy prošli ještě jedenkrát.

Co tedy může překvapit? Bezpochyby precizní herecké vypointování příběhů a jejich suverénní gestické a hlasové podání, které ostatně vždycky patřilo k hereččiným trumfům. A také neodolatelný humor, který spolehlivě neutralizuje každý patos. Malé jeviště Kolowratu, obklopené tentokráte z dvou sousedních stran diváky, není ideálním hracím prostorem. Tím více musíme obdivovat herečku, která umí udělat přesně ten nepatrný krok kupředu či na stranu a pootočit hlavu tak, abychom všichni slyšeli a viděli, a to vše zcela nenuceně, takže nemáme nikdy pocit, že akce je naaranžovaná. Představení vůbec plyne lehce, jako by bylo permanentní improvizací, což, jak dobře víme, je důkazem, že je nejen dobře vymyšleno, ale i perfektně připraveno.

Scénář i režie počítají s hosty, ale ti přicházejí zcela náhodně, a zda a jak vstoupí do hry, je pro všechny přítomné překvapením. Viděli jsme však také skutečnou improvizaci. To když Libuše Šilhanová, oslovená jako svědek události z roku 1989, kdy byla spolu s Vlastou Chramostovou odsouzena na tři měsíce odnětí svobody, nejenže přitakala, ale zcela spontánně se vmísila do hry. Ke cti všem zúčastněným nutno dodat, že situaci tak říkajíc ustáli, dali jí to místo, které zasloužila, a přesně se do hry vrátili.

Zúčastněnými nebyly jen obě dámy, ale i David Prachař, herec, který je evidentně stejné krevní skupiny jako protagonistka. I on na jevišti trvá na své identitě, i on miluje velká gesta, tady však navíc ukázal, že má rovněž schopnost sebereflexe a sebeironie. Jeho úkolem je jakoby řídit a usměrňovat chod vyprávění, a tak ironizuje, přivádí na správnou míru a doplňuje. Zůstává přitom vždy decentně v pozadí a sálá z něho laskavost a jakýsi jemný, gentlemanský obdiv ke starší kolegyni. Introvertní Kateřina Holánová má méně vděčnou roli – je povolána jen jako čtenářka dokumentů a pomocnice. Je to škoda, protože právě tady mohla nositelka Thálie za rok 2005 ukázat, že do Národního divadla vešla velká herecká naděje.

Benefice je jistě zamýšlena jako hold Vlastě Chramostové, je však sympatické, že ji nijak nešetří. Mezi promítanými dokumenty a úryvky z filmů jsou i takové, kterými se nelze chlubit, i když je možné je v dobovém kontextu pochopit a přijmout. Leitmotivem celého představení jsou slova Rostandova Cyrana z Bergeraku, role, kterou Vlasta Chramostová miluje. Hrála sice jednou sestru Martu, jednou Roxanu, ale do této skvostné mužské role ji (zcela nepochopitelně!) nikdo neobsadil, tak si s ní pohrává alespoň tady a nás vede k zamyšlení, jak bylo obtížné zachovat si štít svůj čistý… Jestli herečka skutečně touto rolí na Národním divadle skončí, zůstane v naší paměti, jak se klaunsky klaní jako idol jejího dětství Sonja Henie, a budeme říkat: To byla dáma, která ovládala umění přijít i odejít.

Autorka působí na Katedře divadelní vědy FF UK.