Shakespeare ve Strašnicích

Základní dojem je šedočerný a rudý, ačkoli barev je tu víc. Šedá a černá převládá na civilních kostýmech, zdvižené světlé límečky utínají hlavy spiklenců jdoucích na smrt, obě strany náznakově oblékají do boje jednoduché stříbřitě šedé kyrysy, horizont je vykryt rudě a rudá kape z krví potřísněných rukou vrahů. Hraje se převážně na členité forbíně, na ní vlevo je připraven raut i stůl, u něhož se domlouvají spiklenci, na vysunutém molu je místo na šachovou partii… Postav je pramálo: na jedné straně spiklenci – Brutus, Cassius, Casca, mladý Lucius, na druhé straně – Antonius a Octavius. A samozřejmě Porcie, Brutova statečná choť. Jak vidno, kromě desítek dalších postav chybí Caesar, což je zřejmě největší překvapení téhle razantní úpravy Shakespearova Julia Caesara, kterou režisérka Eva Bergerová provedla. Na první pohled se zdá, že důvodem krácení je sama Company.cz, která nedisponuje velkým množstvím herců. Ale je tomu tak?

Bez milosti

Postavy Caesara mi nijak líto není. Jak vůbec vypadá u Shakespeara? Je to pověrčivý, nahluchlý dědek trpící epilepsií, který bojuje se svým strachem a o republiku projevuje tak málo zájmu, až se člověk diví, co na něm Brutus vidí. Není to vůbec šťastná role – všimněte si, že v recenzích na těch pár inscenací, které se na domácí půdě uskutečnily, málokdy na Caesara přijde řeč. Je buď konstatováno, že je příkladně odpudivý, nebo že se ubohý herec snaží postavu trošku zlidštit, aby byl více podobný slušivému portrétu, jak ho známe z historie. Fakt ale je, že nikoho valně nezajímá. Scéna je Brutova a Antoniova. To jsou hrdinové hry a skuteční sokové, to jsou postavy, které si inscenace Caesara dávají na štít a čas od času se po nich recenze dokonce jmenují. Vlastně jen očekávám, že někdo přijde na to, že by se přece jen dalo vsadit i na Cassia, který je v první půli hybatelem děje a využívá Bruta ve prospěch svého cíle a ve druhé se projeví jako úplatný politikář. Není to ovšem třeba, protože i bez toho je jasné, že jde o politickou hru, v níž vždycky selžou idealisté, kteří v dobré víře, že konají nejvyšší dobro, dosáhnou pravého opaku toho, o co jim šlo. Bylo třeba postavu Caesara anulovat? Čeho tím Bergerová dosáhla?

Především se vystříhala násilné aktualizace a tendenčního výkladu, který by se prvoplánově vztahoval k naší současnosti nebo ji dokonce ilustroval. To, že se inscenace jeví jako aktuální, vyplývá přímo ze Shakespearova textu, který je sice očesán na kost, ale s nímž se žádným zásadním způsobem nemanipuluje. Odstraněním Caesara dala režisérka jasně najevo, že jeho osoba pro ni není důležitá. A nejde jen o to, že může být nahrazena kýmkoli jiným, protože tyrani se na orloji dějin stále střídají. Jde prostě o onen mechanismus násilného zvratu, který smete vše, co mu stojí v cestě, o chaos, který takový zvrat vyvolává, i o naprostou nepřipravenost a nekompetentnost těch, kteří jej v dobré víře vyprovokují, ale nenabízejí ve skutečnosti žádné pozitivní řešení. A pokud jsou navíc idealisté (a Brutus, to je jistě čestný muž, jak říká Jiří Josek, v jehož překladu se hraje), jsou zkrátka odsouzeni k tomu, že je dějiny odstaví, převálcují, možná i fyzicky zlikvidují.

Důsledněji

Režisérka vede svůj ansámbl přímočaře k cíli, dokonce jej nechá, aby mnoho svých promluv adresoval přímo divákům. Neuchyluje se k dnes oblíbené grotesce a staví se k ději sveřepě vážně. Spoléhá na své herce, kteří mají dostatek sil, aby i s minimálním textem vyjádřili podstatu problémů. Nejlépe je to vidět na Porcii Evy Režnarové, která v pouhých dvou nevelkých výstupech projeví tolik vášnivé oddanosti, lásky, obav o milovanou bytost, že si dovedeme její děsivý konec docela dobře představit. Hře ovšem kraluje Brutus, rozervaný od počátku do konce, nejprve nerozhodný (zabít, či nezabít, to je ta otázka), poté mučený výčitkami svědomí (i ve chvíli sebevraždy jej trápí Caesarova smrt). Brutus Jana Novotného je statečný v životě, v boji i ve smrti. Nežádá si pomoc sluhy, jde smrti vstříc mužně sám. Úprava vkládá jeho volání na bojišti („Já jsem Brutus! Markus Brutus jsem! Ochránce Říma! Já jsem Markus Brutus!“) do úst mladičkého, oddaného Lucilia (Jan Hofman, nejpříjemnější herecké překvapení v této inscenaci), který se bojí i štítí krveprolévání, ale má za svou povinnost vzít do rukou opuštěný prapor. Ale ani jemu režie nedopřeje heroický konec – hned nato mu připíše slova Brutova sluhy Strata a nechá ho po prohrané bitvě rychle a s úlevou přeběhnout na stranu vítězů. Přidejme k těmto dvěma Cassia Milana Stehlíka, který na sebe od počátku prozrazuje, jak se cítí zneuznaný (možná byl opravdu lepší plavec než Caesar a jistě je i zkušenější bojovník než Brutus!), a vzápětí bagatelizuje svou zkorumpovanost, a mladicky opravdového a trochu smolařského Casku Kryštofa Nohýnka. Je nám jasné, že proti takovým bezskrupulózním dravcům jako Antonius a Octavius tahle parta nemá šanci. Antonius Vojtěcha Štěpánka není ještě onen známý budoucí playboy, který vymění celý svět za život s Kleopatrou, není to ani vynikající rétor a oslnivý demagog. V jeho řeči nad Caesarovou mrtvolou převládá spíš než kalkul jakýsi klukovský žal a zuřivost – na chvíli se zdá, že je to možná stejný poctivec jako Brutus a že to bude spor dvou velkých idealistů. Ale chyba lávky, jakmile má v rukou moc, jeho zdánlivě dobrosrdečná tvářička ztvrdne a nad partií šachu věcně a bez zaváhání vyřazuje ze hry jako figurky všechny, kdo by budoucím vítězům mohli jakkoli překážet. To on, a nikoli matný Octavius Jakuba Chromečka, je strůjcem krvavých proskripcí. Když pak pronáší uznalá slova o Brutovi, má už zase svou přijatelnou masku. Jak potupné!

Proti úpravě nelze vznést podstatné výtky, snad že mohla být ještě méně šetrná a měla nelítostně dále krátit text, který je v druhé polovině zbytečně nabobtnalý. Nicméně přesto se dá říci, že na scéně Strašnického divadla, která mi ze všeho nejvíc připomíná nevzhlednou a neútulnou tělocvičnu, vznikla s maximálním nasazením a minimem prostředků inscenace, která si zaslouží naši pozornost. Tím spíše, že shakespearovské produkce poslední doby vysoko převyšuje precizním výkladem, stylovou čistotou, hereckou souhrou a koneckonců i jakousi naléhavostí a opravdovostí, která už dávno není na našich scénách běžná.

Autorka je teatroložka a překladatelka, specialistka na antické a středověké divadlo.