Další zpráva o stavu obce

Bývaly časy, kdy zemi vládl schopný a moudrý Oidipús, někdy tyran, jindy vladař či král. Nebyl to hrdina bez bázně a hany, ale nebylo možné mu upřít, že slouží své obci. Neochvějně a neúplatně šel vstříc krutému poznání, přijal svůj osud a za tuto cenu zachránil podruhé Théby. Na konci byl tento člověk, kdysi nejmocnější z lidí, pouhé nic, troska bez domova. Můžeme se dohadovat, jestli Sofokles napsal hru o lidské zaslepenosti a zoufalé nejistotě lidského losu, nebo hru o lidské zodpovědnosti a nezměrné odvaze postavit se proti osudu. Platí obojí.

Od určité doby nabývá postava Oidipa na českých scénách (a v Praze zvláště) nové rysy. Už Krobotův a Postráneckého Oidipús v Národním divadle byl plebejský vládce, chytrý český Honza posedlý strachem o svou moc, do sebe zahleděný, netrpělivý, vzteklý, věčně podrážděný a zpupný histrion. Měl ovšem svého protihráče v Štěpničkově náčelníkovi chóru, důstojném, pokorném a zodpovědném občanovi. Bělohradské a Langmajerův Oidipús (už šest let na scéně Divadla pod Palmovkou) je zase ustaraný manažer nové doby, vzdálený obci, komunikující s ní pouze nepřímo, prostřednictvím svých poradců a televize. Ani on nemá oponenta, úprava mu však dovolí dojít v sebepoznání až k úplnému počátku: někdejší kravaťák leží na konci v embryonální poloze na scéně nahý. A už všechno ví. Chcete-li ovšem vidět Oidipa sobeckého, zuřivého, nekomunikativního, Oidipa, kterému vůbec nejde o obec, ale jen a jen o sebe, musíte do Strašnic!

Co způsobila úprava textu

Režisér inscenace Jan Novotný nás trošku mystifikuje, když tvrdí, že jeho úpravy textu (lépe řečeno úpravy překladu Jaroslava Pokorného) jsou „spíše kosmetické“, protože „potřeboval nechat všechno, co je v něm důležité“. Pokud jde o samotný děj, má pravdu. Ano, nic nezměnil. Oidipús pošle švagra Kreonta do Delf, aby zjistil, jak má čelit moru v Thébách. Věštba jej však neuspokojí, začne podezírat věštce Teiresia i Kreonta, že se proti němu spikli. Pátrá dál, neuposlechne varování své ženy Iokasty. Ani posel, který jej informuje o smrti korintského krále Polyba, jej nezbaví strachu z naplnění dávné věštby, podle níž měl zabít svého otce a oženit se s vlastní matkou.

Sdělí mu totiž současně, že není Polybův syn, že jej sám přijal kdysi od Iokastina sluhy, který se nad nebohým dítětem slitoval. Věštba se tedy naplnila, Iokasta se oběsí, Oidipús se oslepí. Potud všechno v pořádku, jen o krácení textu a rušení podstatného rysu řecké tragédie, totiž její ambivalentnosti, by se dala napsat slušná seminární práce. Režisér ovšem navíc brutálně zasáhl do hry dvěma způsoby. Part mnohohlavého chóru, zástupce občanů Théb, připsal jedné osobě, jakémusi muži z lidu. Zpočátku to dokonce vypadá, že je opravdu zástupcem nás všech, protože svou první promluvu adresuje Oidipovi z auditoria. Ale jsme my opravdu obec? Kdež, jsme pouhé obecenstvo, protože mocní, jak Oidipús, tak Kreon, si mohou sednout mezi nás a dát nám najevo, že jsou nejen protagonisty, ale i sami sobě obcí. Chór je tak nejen zjednodušen, ale jeho role je přímo marginalizována. Jeho představitel Kryštof Nohýnek sice využije beze zbytku každou repliku, která mu zbyla, scénické dění však svědčí o tom, že do běhu obce nemá co mluvit, a to ani když mu dovolí sedět na pódiu vedle Oidipa a promluvit téměř důvěrně s Iokastou.

Druhý podstatný zásah se týká spojení role Teiresia a Iokastina sluhy. Je samozřejmě dobře možné, aby jeden herec vystupoval ve více rolích, vždyť řecké divadlo k celé tragédii potřebovalo jen tři herce, kteří se museli vystřídat. Ti ovšem vstupovali na jeviště vždy v nové masce a novém kostýmu, aby je diváci mohli rozlišit. Když však Teiresias i sluha mají stejný oblek a oba je do sebe Jan Skopeček zachumlá, musíme chtě nechtě předpokládat, že jde o jednu postavu. Tím se ovšem dostává do naprosto jiné perspektivy postavení Teiresia i jeho funkce věštce – nic nevěští, on prostě ví, protože byl svědkem zabití krále Laia. Nehledě k jisté nelogičnosti, dochází tu k dalšímu zreálnění mytické situace, kterou podporuje celkové aranžmá.

Komplikace na konec

Konečně žádné antické schody a sloupy, konečně žádná antikizující prostěradla! Všichni jsou v civilu a sofoklovský děj se odehrá­vá v plném světle, na scéně jen tři stoly, tři židle, tři mikrofony. Nechybějí květiny, chybí jen nápis v pozadí, abyste si připadali jako na sjezdu nějaké politické strany. Spíše než rodinnou tragédii (tak je Oidipús často interpretován) jde tady o moc. Tuhle kartu nejdůsledněji hraje Kreon Milana Stehlíka, zdánlivě nezúčastněný úředník, který však přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout (spojení jeho role s rolí posla v závěru je logické a funkční). Kulhavý Oidipús Jiřího Racka je paranoicky podezřívavý, ve všem vidí intriky a brzy se projeví jeho absolutní sebestřednost. Obec ho ve skutečnosti nezajímá (a tady mu výrazně pomáhá úprava), necítíte ani jeho bytostnou touhu poznat pravdu. Jen prostě pere na veřejnosti špinavé prádlo, protože je to v kraji zvykem. Je to cholerický politik v dokonalém obleku, který neváhá použít násilí. Nejlépe je to vidět na jednání s chórem: zabrání mu, aby pomohl Teiresiovi ze schodů prostě tím, že jej zastaví svou berlí. Oslepí se sice, jak káže příběh, ale má na konci tak malý prostor, že se musíme ptát: Pochopil něco? A co je mezi ním a Iokastou? Iokasta Evy Režnarové jej nepochybně miluje, i když dává své city najevo spíš mateřským způsobem. Když se potvrdí, že je jejím synem, neodejde mlčky jako Sofoklova hrdinka, ale v dlouhé (samozřejmě připsané) tirádě hovoří o lásce a volá Oidipa k sobě. Je odhodlána pokračovat v incestu. Oidipús však na její řeč nikterak nereaguje – a ona odchází, aby se oběsila.

Potud opět vše v pořádku. Inscenátoři nemají žádnou povinnost imitovat řeckou tragédii a vytvářet interpretaci, o níž se domnívají, že je blízká Sofoklovi. Vyjadřují prostřednictvím starého textu svůj vlastní postoj. Z tohoto hlediska je možno jejich zprávu o stavu obce přijmout i ocenit, třebaže se každému toto sdělení nemusí líbit. Kdo by rád slyšel, že vládci si dělají, co chtějí, a pohrdají svou obcí, která nad nimi ztratila kontrolu, aniž si to uvědomuje?! Herci jsou tomuto výkladu neochvějně oddaní a jejich soustředěné výkony nelze než ocenit. Je tu však ještě problém, kterému nerozumím. Sofoklovský příběh je zarámován prologem a epilogem. Prolog se koná v divadle, navštíveném patrně honorací. Baletka v bílém (Ivanka Illyenko) tančí romanticky krásný duncanovský tanec, nakonec však padá mrtvá k zemi. Iokasta v pláči odběhne, Oidipús vstane z auditoria a odnese ji kamsi mimo jeviště. V epilogu tatáž baletka promluví a s těžkým slovanským přízvukem začne citovat známé biblické maximy jako Blahoslavení chudí duchem atd. za zvuku příslušné hudby. Ano, zazní i Aleluja. Napadá mne, že je to asi stejné jako použitý název: Oidipús je řecky, Rex latinsky. Obojí je správně, jen to nejde dohromady...

Autorka je teatroložka a překladatelka, specialistka na antické a středověké divadlo.