Režisér Štěpán Pácl přivezl divadlo na pouť do Pekařova. Jeho představení Sestra Paskalína se odehrálo mezi kostelem a hřbitovní zdí. A především mezi lidmi.
Vždycky, když propadnu skepsi nad stavem současného divadla, potká mne zázrak. Ten, o kterém bych ráda vydala svědectví, se udál v Pekařově 14. srpna léta Páně 2010, kde se po sedmé konala pouť. Musíte ovšem vědět, že Pekařov je někde na konci světa, v kopcích za Šumperkem. Kdysi tu stával Beckengrund, německá obec, jejíž nelehký život ukončilo v roce 1946 to, čemu se eufemisticky říkává odsun. Odešli všichni, i rodina Franze Kolba, který tu založil a úspěšně vedl varhanářskou firmu, vyrábějící nejen tento královský nástroj, ale i proslulé flašinety. Vesnice byla téměř srovnána se zemí, zbylo jen pár domů a stále více chátrající památky. A bylo by tomu tak dodnes, nebýt nadšenců, kteří v roce 2003 založili občanské sdružení Obnova kulturního dědictví údolí Desné a úspěšně s podporou přilehlých obcí a farností se snaží obnovit v této krajině znovu život. Obnovit život ovšem znamená přivést lidi, obnovit staré zvyky, restaurovat vše, co zbylo. Za těch pár let se podařilo restaurovat pekařovskou kapli Nanebevzetí Panny Marie, kapličku pod školou i kapličku Panny Marie Lurdské, obnovit Velikonoční jízdu, tradiční Pekařovskou i Svatohubertskou pouť. A lidé přicházejí.
Letos se konala dokonce dvoudenní pouť a plakátek Petra Válka prozrazuje nejdůležitější akce: divadlo, hudba, stánky, flašinetáři, mše. Pořad by ale měl být asi jiný, protože vězte, že stánků je pomálu (ale nakrmí vás a potěší ukázkami řemesel) a pomalu ve vás sílí pocit, že jste opravdu na pouti, protože tu cítíte jakýsi duchovní rozměr. A nejen proto, že je tu mše a žehnání opravených památek. Také proto, že ti nejopravdovější poutníci vyjdou brzy ráno na mši v kostele ve Velkých Losinách a odtud poputují až k pekařovské kapli. Ostatně i flašinetáři, kteří sem přijeli nejen z Čech a Moravy, ale i z Francie, Švýcarska a Německa, na chvíli zastaví čas a vyvolávají ze zapomnění zaniklou tradici Kolbovy firmy. A je tu samozřejmě mnoho hudby, zpívání a tance – a taky divadlo.
Bez slávy, v krajině
Divadlo sem přivezl už v roce 2004 režisér Štěpán Pácl, který tento kraj objevil ještě se skupinou skautů (ti se význačně podíleli na záchraně Pekařova). Přivedl sem skupinu svých kolegů z divadelní fakulty a téměř každý rok tu připravují představení na míru krajině, lidem i sobě. Nejmenší pracovní tým tvoří on sám, dramaturgyně Tereza Marečková a herci Magdaléna Borová z pražského Národního divadla a Miloslav König, který hraje v Divadle v Dlouhé. K nim občas přistupují ještě další kolegové, využití se nebrání ani členové rodiny.
Přiznám se, že mi bylo trošku úzko, když před kapli usedly dvě dámy, jedna hrající na housle (Anna Dlasková, profesionální houslistka z libereckého divadla) a druhá na cello (sama dramaturgyně). Když zazněla píseň Na mši svatú zvonijú, bylo jasné, že v žádném případě nepůjde o jednoduchou taškařici, jaká se dává na poutích. Pravda, hráli tu už Pašije, Everymana a Zrcadlo masopustu, takže ohlášená Sestra Paskalína do tohoto dramaturgického spektra docela dobře zapadala. Příběh jeptišky, která opustila klášter, žila světským životem, a když se po dlouhé době navrátila zpět, zjistila, že ji nikdo nepostrádal, protože Panna Marie za ni celou dobu sloužila, asi nikdo z publika neznal. Ale když horkým letním odpolednem zazněly komplikované a výborně zpívané melodie Bohuslava Martinů a nádherná archaická čeština Julia Zeyera, obecenstvo ani nedutalo.
Dramaturgyně scénář umně sešila, zjednodušila dějovou linku, vypustila nejen démonické prvky libreta opery, ale i zeyerovské odkazy na legendu o knězi Janovi a peripetie milostného příběhu Paskalíny a Nikodéma. Tato Paskalína prostě následuje do světa rytíře, jemuž v klášteře zachránili život, zamiluje si ho, a když se mu oddá, Nikodém zmizí – je to ďábel sám. Ji pak čeká cesta zpátky do milovaného kláštera, kde je díky milosti Panny Marie opět přijata.
Oba herci vedli své role i diváky přesně na samé hraně vroucné zbožnosti a pouťového dryáčnicnictví. Začali své představení před kostelem a pak spolu s diváky obešli přilehlý hřbitov. Tam se konala cesta do ráje, sblížení milenců a posléze i odhalení totožnosti milence, který jako ďábel vítězně stojí na hřbitovní zdi a hraje na vidle jako správný rocker na elektrickou kytaru. Nakonec diváci následovali Paskalínu zpět před kostel, z něho vyšla Panna Marie, doprovázená andílkem. Andílci byli dva – chlapec Jonáš a holčička Zorka –, a na rozdíl od herců v jednoduchých černých kostýmech ponecháni ve svých civilních šatech. Jen na zádech měli přidělaná křídla, předmět obdivu i závisti všech malých diváků, kteří sledovali celý příběh s takovým zaujetím, že měli občas snahu přiblížit se hercům a vstoupit přímo do děje.
Obecenstvo si vůbec zasloužilo stejný potlesk jako herci. „Lidé bez problémů přistoupili na nabízené, nepřišlo jim divné, že druhá jeptiška má vousy, ba ani to, že ji může zastoupit pouhý kus pláště, nadšeně následovali herce a dětinsky se bavili, když s nimi herci, suverénně vystupující ze svých rolí, navazovali přímý kontakt. Všichni teoretikové zcizovacího efektu by si také přišli na své. Výborně vymyšleno, dobře zahráno. A to vše pro dvě představení. I to je výjimka, v minulosti byla premiéra současně derniérou. Žádná sláva, žádné lukrativní výdělky. Pomíjivá vteřina, marnost nad marnost.
A přece si myslím, že právě tady vzniká něco, co může tuto mravně laxní a zkorumpovanou společnost obrodit. Protože obroda musí přijít z nového souznění člověka a krajiny, aby spolu vytvořili nový domov. Přišlo mi jako zázrak, že divadlo je toho součástí.
Autorka je teatroložka a překladatelka, specialistka na antické a středověké divadlo.