Jak vyslovit ne

Když člověk dospěje do fáze, kdy říci „ne“ je to nejjednodušší (ať už se v ní ocitne zničehonic, nebo k ní směřuje více méně plynule delší dobu), začíná být jeho situace vážná. Vše přečnívající a přebytečné jde stranou (a bývá toho překvapivě mnoho), zůstává jen sušina tvarosloví, trýznivé nebo přinejmenším netečné bdění a trochu popela k posypání hlavy či zadávení. To ale není Mallův případ. Jeho verše nejsou reflexemi nihilisty ani rezignovaného outsidera. Jeho „ne“ totiž neznamená nějaké paušální odmítnutí, naopak může vyjadřovat obranu před zklamáním, preventivní volbu, která však jednoznačně a s definitivní platností nic nevylučuje. Také může být odříkáním sobě samému nebo prostředkem pátrání po odpovědích i odmlkách ve vlastním nitru. Mall ví, jak nebezpečné může být naplnění a že málokdy znamená celistvost, úplnost.

Grafická partitura slov

Výstavba autorových textů je sice sedřená na kost, nicméně nepostrádá naléhavá a hutná sdělení, i když kódovaná civilním jazykem a zimomřivě strohá. Kdo je prosáklý chladem (a navíc si je jistý tím, co říká), slovy neplýtvá. Sepp Mall se pokouší skrze všednost proniknout (byť by to muselo být prodrásáním se nehty) někam dál, kde nebude skutečnost nejasná, tíživá a ubíjející, ale samozřejmá. Je však třeba odlišovat básníkem míněnou „samozřejmost“ od stereotypnosti. Mallova poezie není dynamická, ale přesto se vyznačuje vnitřním pnutím a dramatičností (kontrastů, okamžiků a pocitů), kterou autor realizuje na minimálním prostoru. Ohledává krajinu jako slepecký obraz, nikoli však opatrně, spíše odměřeně, s nedůvěřivým odstupem – zřejmě pro její klamnou proměnlivost. Jednoduchost Mallovy poezie není prázdná ani samoúčelná, byť na první přečtení může takovým dojmem působit. Jeho básně jsou sdělné, ovšem šifrovanou formou, která vyžaduje čtenářovu soustředěnou pozornost – zběžným povrchním čtením nejsou přístupné. Svou výstavbou připomínají grafické partitury či uměřené, ale významem po samý okraj naplněné japonské kaligrafie.

Ahasverská pouť bez cíle

Básník kráčí do nedohledna pustým pobřežím a nepřestává zkoumat kameny a otevírat škeble, pokoušeje se nalézt alespoň jednu, jež nebude prázdná. Čeká na hodinu, kdy se věci ustálí, přičemž v tomto očekávání je také mnoho mlčenlivého neklidu. Jde o to, aby se věci, na něž spoléháme a pokládáme je za samozřejmou jistotu, neobrátily proti nám. Mallova sbírka vyvolává dojem hrubě načrtnuté existenciální sedimentace. Zvykáme si však my na okolí, anebo okolí na nás? To my se usazujeme a zvětráváme? Čekáme na výsledek, aniž bychom věděli, co z jakého závěru vyvodíme. Bezradně přešlapujeme na křižovatce bez rozcestníku. Jako by se autor nacházel na rozhraní, kde každý okamžik rozhodování i čekání je tolik podobný pocitu, že do otevřených ran slaně mží. („Je třeba pískem být v soukolí světa, solí do ran…“) Přitom si je ovšem vědom, že o směru kolejnic nerozhoduje on sám, ale výhybkář povznesený nad kompromisy.

Sepp Mall balancuje mezi scházejícími slovy a přebývajícími pomlkami a některé básně vzbuzují přímo pocit účelného sebetrýznění. Mall si ovšem nepotřebuje krutostí či syrovostí takříkajíc otevírat oči, on sám nic nezastírá ani neváhá. Je pozorovatelem, který si je vědom toho, jak může být netečnost bezohledná. Nepatří k těm, kteří kladou či spíš vrhají do prázdna spousty otázek. Pokud výjimečně užije tázací formulaci, reakci neočekává – jeho „dotazy“ zní jako ozvěny kroků do ztracena. Mall vnímá okamžiky jako střídající se letokruhy ve dřevě – světlé, měkčí jsou převrstvovány temnými a naopak. Nehledá z tohoto rytmu únik, ale hlubší, skrytý význam či možnost jiné perspektivy. Básník také vnímá a líčí to, jak se obáváme návratů (tedy i vzpomínek) v domnění, že ohlédnutí je nám stále zapovězeno pod hrozbou pomyslné transformace v solné sloupořadí… A proto raději setrváváme na ahasverské pouti bez cíle a bez přátel.

Autorka je studentka VOŠP.