Další díl Kadewe

Díval se, jak hrdina tragédie umíral. Herečka, v černém plášti přehozeném přes nahé tělo, se pomalu blížila (určitě má spočítané ty své myticko-teatráln kroky), přicházela k nic netušícímu Romeovi. Herečka hraje královnu Mab. Šeptá jedno slovo: „Šťastný.“ „Šťastný.“ „Šťastný.“ (Bylo to v kině Duha.) Z plátna se vyklání stařec s renesančním plnovousem, šetrně roní falešné slzy a utěšuje nás: „Všichni byli potrestáni.“ Všichni. „Přímo před našimi zraky ještě jednou zemřela láska.“ Královna Mab tančí na zakrvaveném Merkuciově rtu. Hlavním viníkem je samozřejmě ten mladý. Poslíček. Děcko, které z lásky k Romeovi všechno kazí. Rozplétá a maří svou rychlostí nástrahu pobožného rozumu. Jak se má spěšně podělit o strašnou novinu? Uštve koně. Jen aby si s Romeem společně poplakali. Herečka, která hraje královnu Mab, má roli vypilovanou do detailu. Vše jí jde lehce. Každé sebemenší gesto. Pohyb prstem. Ona má moc. Odsoudila Merkucia k agónii v prachu a špíně. Na scéně, místě posměváčků a vtipálků. Libové tělo dvacetiletého. Plné krve. Do rtu mu pavoučím žihadlem přibíjí poslední slovo kletby. Vedle kuplířka za malý obnos odřezává zkažené kusy těla. Radí rychle se zbavit zkažených částí. Ruky, hlavy, očí, jazyka. „A tak kousek po kousku, můj milý, stárneme. Ztrácíme cit. Abychom se dožili další zrady. Abychom přežili.“ „A ti šestnáctiletí hlupáci z Verony? Neznali cenu – říká Stařec –, královně Mab se odvděčí jen flákem masa. Později, později je ji dokonce možné oklamat. Nic neplatit.“

A zase den a zase noc. Vybíral si vedlejší ulice zacpané auty. Náměstí. Parkoviště. Dotýkal se karoserií aut, hladil je. Guma. Pneumatiky. Reflektory. Světla. Řidiči se navzájem varují před nebezpečím. Spiklenecky blikají světly. V autech na pány čekají živí psi. Z nejvyšších pater, z oken panoramatických restaurací, kaváren je vidět ďábel. Kolik prašivců, kolik flákačů se vejde do jednoho auta? Kolik smrtícího jedu? Dole krevní oběh města. Barevné tepny aut. Dveře luxusních domů. Jsou pevně zamčené. Za hradbou zvonků. Prosím pěkně, dvacáté století. Metro ho vrhalo z jednoho konce na druhý. Město bylo obehnané zdí. Bolely ho nohy. Naráželi do něj. Strkali ho. Upřeně se díval kolemjdoucím do očí. Bezohledně. Prosil. Pokorně. Hleděl do očí psům. Jiskry hladu se sytí navzájem. Žár. Na zlomek sekundy.

Nad městem na pozadí fialového nebe svítí hvězda. Neonový znak firmy Mercedes. Noc. Mansiony výstav. Jedna výstava. Druhá výstava. Třetí výstava. Hudební skupina Armády spásy vesele zpívá do mikrofonů a zesilovačů: „Půjdem spolu do Berlína…“

Stánek s masem odpovídá:

halí belí – kočky v zelí

prostitutky – jsme telecí

transvestité – jsme drůbky

jatka – sloužíme masu

lázně – ctíme maso

kasárna – maso maso maso

pláže – milujeme maso

stadiony – hurrrá

kina – svalovci stočení a slanina

Stánek č. 15.

Bob Dylan ukrytý v pyramidě zeleného salátu odpovídá:

za devatero horami, za devatero řekami

je vysoká vysoká zeď

zeď vysoká sahá do nebe…

Kolemjdoucí házejí muzikantovi drobné, jdou dále kupředu ve všech směrech.

… za tou zdí je končina, z níž se nikdo nevrací, protože se odtamtud vracet nechce. Navíc se z ní vrátit nedá. V té krajině jsou květy, jejichž vůně usmrcuje po jednom přičichnutí, jsou tam tygři trávožravci, jsou tam krávy lidojedi a moře je v té končině vytvořeno ze sladké krve. Tam bílé světlo dává rozhřešení zoufalství a v nejprázdnějším nebi zvoní zvonky a maličký guru, celý ze zlata, sesílá deště milosti, tam je všechno…

Kšeftaři s relikviemi rozložili na kraji chodníku odřezky černého sametu, na samet bižuterii blahoslavených a památky z posledních dní: narychlo zkroucené měděné drátky, tygří zuby, kameny z Káthmándú, kousky kůže, pletence vlasů, oboustranné oči.

Stánek č. 168 s nehtem Heleny Rubinstein.

Nehet červený, růžový, zelený, perleťový,

sivý, žlutý, stříbrný, černý

nehet vyslýchaný

nehet, který zanechává na kůži stopu rozkoše…

Stánek štěstí č. 133.

Tlustá Němka v květovaných plavkách, s květovaným ručníkem na krku, jde směrem k moři. Na písku zůstala nafukovací matrace, také květovaná. Z teplého chladného moře (ještě nezačala koupací sezona, ale pořád se fotí) vychází americký student. Mládí o sebe málo dbá. Pevné břicho, ale břicho hebké, měkké, nechráněné tukem. Jako hříbě. Dělá reklamu bermudám. Poznávám ho. Ano, je to on. Je opřený o auto a mluví se dvěma Japonkami, Sumi a Miabi. Osm hodin předvádějí vějíře a umělou bižuterii. Vypadají jako loutky s pohyblivýma očima. Když se smějí, je vidět řadu bílých zubů a růžová kaučuková patra.

Modelky na celém světě přestaly přijímat potravu. Taky přestaly vyměšovat. Z jejich prstů a bradavek tryskají mnohobarevné proudy ohňostrojů a briliantů.

Stánek 801.

Postel určená mládeži. Na posteli slavnostní supergenerál. Kosmický baldachýn. Nováček aportuje porcelánové nádobí. Nočník. Orbity. Mars. Saturn. Rakety.

voda voda

země země

prdel prdel

Rádiové stanice a vedle filmové studio. (Za chvíli musím navštívit Tarzana a jeho opičku.) Vlk v generálově uniformě hlasem diskžokeje nebo prodavačky, která slibuje okamžité vyvrcholení.

– Dej si pralinku.

– Provedu.

– Oj, oj, mám v břiše kameny anebo časovanou bombu, oj, oj, bude to strašné. Oj, oj, chce se mi pít. Oj, oj, zvedni mi nožku, moje Karkulko.

– Provedu.

– Rád s tebou tak divně posedávám. Vůbec mi nevadí, že kolem chodí lidé. Koukají na nás. Nikdo nás nekoupí. Jsme dekorace. Označujeme přítomnost jistých sil nutných k udržení tlaku v civilizační mašině.

– Provedu.

– Jsem nachlup stejný člověk jako ty, chlapče. Já mám navíc povinnost k lásce. Miluji vás i tebe jako přísný otec, který nezaváhá cedit krev ze svých jedináčků. Ale, vidíš, mám v sobě ještě druhou, temnou lásku. Bojuji s ní. Nějak divně po vás prahnu.

– Provedu.

– Kdyby vás zbavili ochlupení, nohy ovinuli onucemi, navlíkli do mundúru, potom, ach! Vůbec netoužím po tvé jedinečné šíji. Naopak, tvou šíji vyloženě nemám rád. Je moc tenká, moc subtilní, ale pohled na ni potřebuji k operaci jejího zmnožení v řadě, ve dvojstupu, v přehlídce. Já vás miluji en masse. To samé se děje s tvými rameny, končetinami a podbřiškem.

– Provedu.

– Sehni se k babičce, má Karkulko, namasíruj mi břicho. Poškrábej mě na patě.

– Provedu.

– Přestaň se blbě usmívat, lidé na nás koukají. Dokonale. Vím. Ty mě sotva toleruješ. Podrbej mě na koulích. Ale uvidíš. Zatemním slunce. Spolknu měsíc. Pozor. Teď budu chvilku výt. Taky si myslíš, že mám rakovinu?

Odbíjí půlnoc.

Tisíc ztracených pantoflíčků čeká na Popelčinu nožku.

Za křišťálovým oknem leží přitulení Arden Ardenson a Nora Murphy, figury z polysterharcu. Pomalované. V životní velikosti. Dílo Johna de Andrey. Arden se vzepřel na pravém lokti. Za chvíli sebou přikryji, zahalím jemnou Noru Murphy. Natlakované mužství čeká na povolení ke vstupu. Nora skrývá tvář před tázavým se zrakem Ardena. Roztažené nohy a rudošedý chomáček chlupů se brání ostýchavým rukám.

Pár narkomanů šilhá před policií:

– A nastal čas, kdy jsme věděli víc od lékařů.

– Lékař, který se o nás měl postarat, přišel s černou aktovkou v podpaží a celou dobu ji nepustil z ruky, bál se, že mu ji ukradneme.

– Kladl hloupé otázky a sám si na ně odpovídal.

– A bylo to s ním špatné, musela jsem ho hladit celou noc a den a noc, jednou vyskočil z okna.

– Plíce, oči, jazyk.

– Kradli jsme jen nejlepší věci, samé lahůdky.

– Viděl červa, který ho jedl.

– Nic a nic nebolelo.

– Škrábala jsem ho do krve.

– V tu chvíli se zeptal, jak žít, aby přežil.

– Ale neznali jsme odpověď.

Na plotu i u plotu. Nápis naškrábaný na plotě velkými písmeny: PROLETARIÁT. Pár vlasatých modelů pije coca-colu. Ona – bílé mléčné zuby. Jemná vůně kůže díky Elisabeth Arden. Belgická firma na marcipán a čokoládu si najala její prsa. Hubené paže a klíční kosti má v této sezoně v pronájmu firma Chanel. On – čte „Die Zeit“.

– Socialismus je jediná možnost, jediná forma společenské morálky. Pečuje o normální lidi. Všechny. Kdo to nevidí a nebojuje s nadvládou peněz, kdo se dal otrávit pýchou kapitálu, je blbec. Každému, co si odpracuje.

– Osm hodin v ateliéru v čím dál debilnější pozici. Jsem já, výrobce tváří, proletářem?

Mladí dělníci od Siemense (ředitelství obchodního domu je vítá bohatým potleskem a láhví šampaňského) se vydávají do kabinky. Prodavači svítí opičími zadky. S grácií rozdávají žetony. Každému tolik žetonů, kolik si kdo vzal do kabiny kousků konfekce.

Dělníci si budou zkoušet kalhoty z veluru s rozšířenými nohavicemi, červené, zelené, tmavě modré, bílé, modré a kávové.

Košile z indické a čínské bavlny

italské svetry z akrylu

blůzy v safari střihu (mírně zlevněné)

šaty z taftu – speciální kreace na blížící se bál

demonstrace transvestitů organizovaná tento týden

v přijímacích sálech Kaufhausu des Westens

Prodavači tančí na poslední hit: „Útěk do mýtu“.

Učitel tance:

výchozí pozice – noha k noze

první pozice – levá noha kupředu

druhá pozice – levá noha se vrací k pravé noze

třetí pozice – pravá noha dozadu

čtvrtá pozice – pravá noha se vrací do výchozí pozice

Tanec začínáme kroužením hlavy. V této sezoně už nenosíme upnuté kalhoty, ale dále neodlišujeme dívky od chlapců a vice versa. Zrcadla se mýlí. Detektivové skoro nikdy. Všechno vidí, ale na gesta drobných kleptomanů nereagují. Nevyplatí se to.

Skryté mikrofony. Ssssssa ssssssssssssa – vsssssssssssssssávají každý zvuk.

Společenská morálka je nejlepší deodorant.

Lidožrout Persil se koupe v Nilu a díky chemickým a enzymovým reakcím se z něj stává sníh, yzop lékařský.

Lidožrout Persil: – Z nemluvňat děláme skvělá toaletní mýdla (prášky na praní jsou bohužel levnější a prohráváme s konkurencí detergentů, chudému vždycky klackem do oka).

– Hází očkem s měnícími se duhovými barvami.

Svobodná televize vede svobodné rozhovory.

– Důchodcům se nedá nic udělat. Mohou umřít, kde chtějí.

– Hrůza. K čemu všemu nás už nepřinutí. Za války lidé uvěřili, že se dá pudink udělat z kaučuku a že je dokonce chutný.

– Jak to? Nevíte, kde jste se narodil?

– Nikde, možná ve vlaku.

– Ale vaše vážená mamička akorát tenkrát musela někam jet.

– Asi jela na východ.

– Člověk má vlast tam, kde se narodil.

– Jsem tady, odtud.

– Z obchoďáku?

– Psali už o vás v novinách?

– Ne.

– Děláte si z nás legraci.

Na stole barevné zmrzlinové poháry s ovocem. Za bufetem kdákají prodavačky. Jsou otylé, rozesmáté. Michal tvrdí, že vláda speciálně dotuje rozvoj cukrovarnictví. Sladkosti urychlují proces arteriosklerózy. Vláda chce sladce a humanitárně otrávit vdovy a důchodkyně všeho druhu.

Invalida s větrníkem: – Všichni jsou se vším takoví nespokojení. Mladým přeju nějakou katastrofu. Pak uvidí, jaké to je, všechno stavět vlastníma rukama. Od nuly. Bez ničeho.

– Vždyť ten zázrak vám přinesl až kapitál. Koupil si imperialismus. Tančíte kolem telete zbroceného krví nejhezčích dětí.

– Ten mladý člověk z oddělení turistiky má částečně pravdu.

– Miláčku, představ si, že…

– Pokaždé budu říkat, co si myslím. Porodila jsem tři děti, ale jen jedno z nich umí myslet. Lidé papouškují, co zaslechnou. Já taky vždycky neumím všechno promyslet až do konce. A proto se mi líbí ten mladík bez vlasti.

– Díky bohu je demokracie.

Proletariát, proletariát, třídní boj. Proletariát byl také dělníkem. Byl nahraditelný. Kdykoliv se mohl stát vojákem. Spisovatelem, vězněm…

Křik papouška a proud teplé kalné vody. V nylonovém rákosí spí gumový krokodýl. Opice, která za levou tlapu visí na liáně, se pravou dostává k otevřené láhvi ginu. Jako vždycky. Je závislá alkoholička. Nesnáší pracovní napětí v ateliéru. Ani její krotitel. Leží v koutě. Matylda plave proudem řeky. Krokodýl zahlédl bílé paže, záda, stehna, lýtka, chodidla, prsty a Matyldiny nehty červené jak rubíny. Pohnul se v rákosí. Pravá tlapa mu uvízla v blátě. Matylda plave proudem řeky. Energicky pleská pažemi, na sekundu je vidět oblé tvary hýždí, plnost prsou. Chce k sobě přivábit hruď, bedra, stehna, bicepsy Haralda-Tarzana. Krokodýl se svezl z bahnitého břehu do koryta Nilu. Plave za bílým Matyldiným tělem. Plave rychle dravým proudem. Proudem řeky plave taky Matylda. Před krokodýlem. Matylda se usmívá. Mhouří oči. Oslepující záblesk slunce. Krokodýl plave za ní. Tarzan nevidí, co se děje. Opice Joe pije gin. Zahlédla, co hrozí Matyldě. Jaká smrt. Spokojeně se usmívá. Nemá ráda bílou modelku, která jí chce určitě přebrat přítele Haralda. Pije druhý a třetí hlt ginu. Na kuráž. Je si vědoma hříchu a odpovědnosti. Rozhodla se nepřivolat ani expedici profesora Kunstmana, ani Haralda. Chce mít Haralda pro sebe, nikomu ho nedat, nebude se dělit o přátelství ani o lásku. Klidně zaplatí zločinem či nehodou. Čtvrtý hlt. Matylda plave proudem řeky. Joe a Tarzan se houpají na liánách. Opice Joe líbá Haralda na ústa. Kousek od nich proplouvá Matylda. Pod hrdiny visícími na stromu. Opice Joe polyká hlt ginu. Krokodýl se nachází v pětimetrové vzdálenosti od bílého Matyldina zadku. Matylda volá na Haralda: „Hej! Hej!“ a prská jak malý hroch, aby Tarzana-Haralda rozesmála, pobavila. Velký hroch spí na břehu. Náhle se znepokojeně probudí. Otevře oko. Od savany se k napajedlu blíží rodina lvů. Tarzan se houpe. Matylda si všímá krokodýla, který je kousek od ní. Chce zrychlit práci paží. V kalné vodě je vidět cosi červeného. Krev? Ne. To jsou Matyldiny rubínové nehty. Opice Joe nevydrží napětí. Vydává skřek černého svědomí. Harald bezmyšlenkovitě skáče do koryta řeky. Rovnou do krokodýlí tlamy. V krokodýlovi. Ó! V krokodýlovi! Dostane stovky dopisů s rozličnými návrhy, brzy bude hrát v uměleckém filmu, ale možná se jen chlubí, že zná Viscontiho asistenta.

Tma. Dlouhá chodba. U východu zelenkavé světlo. Dvorek. Stánky s květinami, punčochami, bonbóny, prezervativy. Ženám a mládeži do osmnácti let vstup zakázán. Druhá brána. Stěna z modrého skla. Několik vymlácených skel. Za stěnou světlo. Škvíra ve vchodu. Sledovaly ho.

„První přikázání: nerozeznáš skutečnost.“

Zde si lehnu. Ale teprve za chvilku. Lehnu si tam k nohám té tlusté. Některé trasy autobusů a metra přijíždějí až k samotné zdi. Letiště oplocené vysokou sítí. Lidé si tam ale vyšlapali cestičky. Spočítám plechovky od piva. Všechny, které jsou odsud vidět. Hlína je cítit cementem a sutí. Pavučina radaru. Signalizační světla. Startovní plochy. Pod zemí je navíc dost mrtvol. Tak jako všude, ale hlavně ve vybombardovaných městech. Noviny… pod nimi vysušené exkrementy. V křovinách divokých ostružin a v lopuší se schovaly děti. Pornografický obrázek. Komiks. Mouchy. Jedna mu sedla na dlaň. Z malíčku přechází na prsteníček. Slétla na botu. Na svůj hlad mouchy nenachytáš. Pohnul rukou. Kdy ji chytil? Letadla klesala na beton. Vzlétala.

Zkus to, zkus to se mnou – šeptala. Muž v černém obleku jej požádal o oheň. Spiklenecky mrkl. Místnost s herními automaty. Žárovky v hlavách a žaludcích žen. Ony. Ony. Ony. Nadýchané a bujné vlasy. Ve všech barvách. Na dvorku se už sešlo několik desítek chlapů. Chtěl utíkat. Vojáci vystoupili z výtahu. – Kocourku, kocourku, koukni, ona ji za chvíli sní – začala se smát jak děvčátko v prázdném pokoji. – Ta vedle. – Královna Mab stála opřená o zeď. V černé sukni. V klobouku. Měla nafouklé břicho. Zavřené oči. Pootevřené rty. Chraptivě dýchala. Možná spí? Na nalíčené rty se jí přilepily tři mouchy. Čtvrtá vyletěla z úst herečky. Dina rozepnula kraťásky z lesklé látky. – Mám růžový zadeček. Můj pot voní. Jsem fenomenální do nejmenšího detailu. Uvidíš. Chci se tebou posilnit. Ó, líbí se mi tvé ruce – recitovala naučenou látku. – Netuším, jak se odsud dostat. To znamená, vím. Přišel jsem sem, protože sem bylo možné vejít. A vy čekáte na takové jako já. Sem je vždycky možné přijít. A odejít.

Doprovodila ho k výtahu. Byl to prostorný secesní výtah se zrcadlem a lavičkami potaženými bordó sametem. Posadili se. – Jede se dost dlouho. – Co dělá tvé zvířátko?

Výtah jel pomalu nahoru. Míjeli jedno patro za druhým. Ve dveřích stály nahé ženy. Nadzvedávaly si prsa. Některé se česaly, myly, kloktaly. Spatřil zahradu. Ženy se procházely mezi květinami a držely se za ruce. Některé ležely otevřené směrem ke slunci. Na skalách se milovaly mlaďoučké páry namazané olejíčkem. Nacházely se nad strží. Dole ležel vrak autobusu. Mezi skalami zahlédli také několik spojených a do sebe zapletených hadů.

Teprve teď zaslechl hudbu, která duněla lokálem. Hudba následovala vlnu oceánu. Kdosi chtěl hudbu překřičet. Plival slanou vodu, krev. Dávil se. Není to zas tak špatné. To asi zpívá ten, který se jmenuje…

Představení mělo začít včas. V hledišti nebyla ani noha. – Oni chodí vždy na poslední chvíli – řekla. – Ale nikdy nechodí pozdě. Chodí sledovat to nejdůležitější. – Rozsvítili pracovní světla. Obrazovky byly šedé a jakoby zaprášené. Několik rozlámaných křesel. Jaká je tu špína. Pytlíky od ořechů v čokoládě, rozšlapané žvýkačky, tampon s kapkou krve. Skleničky, půllitry. Vajgly. Nad dveřmi nápis: nouzový východ. Oponáře dělá šestnáctiletý kluk. Modré oči. Blonďaté vlasy. Falešně se usmíval. Měl opuchlou tvář. Ráno mu trhali zub. Ale teď se usmíval. Jeho otec je námořník, matka byla přítelkyní námořníka. Jako v té americké písničce. Přemýšlel o psychice chudých. O smutku lidí přicházejících se sem bavit. Zapomenout. Jsi jedním z nich. Jedním z mnoha omráčených.

Z polského originálu Ciąg dalszy (Nowy Wyraz 1976) přeložil Lukáš Jiřička.