Öland

Moře je tu bez přestání sychravé. Dokonce i během parných letních dnů, kdy se skaliska rozehřívají jako kachlová kamna, se pod blankytným povrchem skrývá po staletí neměnný, nepřístupný chlad. Právě na to Bjorn myslel, když vyháněl ovce z ohrady. Nebylo jich mnoho: dvě mladé a jedna stará. Ještě před rokem jich měl víc, ale potom, co se přihnala ta bouřka s krupobitím, během níž se do planiny opíraly hromy jeden za druhým, mu zůstaly jen tyhle tři. Podkopává snad strach u zvířat jejich smysl pro orientaci? To Bjorn nevěděl, nicméně onen katastrofický výjev si v paměti uchoval do nejdrobnějších detailů: beran, vůdce stáda, se rozběhl přímo k útesu, za nímž zmizel a spolu s ním bezmála celé stádo. Ten hloupý beran s černými rohy pak ležel u podnoží skalisek, pod navršenou hromadou zvířat, mrtvých jako on sám, teď omývanou vlnami. Bjorn to tenkrát musel nahlásit a celou cestu přes planinu se třásl strachy. Správce byl zlý člověk a z jeho úst pod hustým plavým knírem nikdy nevycházelo nic jiného než nadávky. Tak tomu bylo i tentokrát: když mu konečně došlo, co se stalo, zmocnil se ho příšerný záchvat hněvu, popadl Bjorna pod krkem, přitiskl ho k zemi a zasyčel: „Takovou ztrátu si zodpovíš před pánem a ten tě nechá pověsit!“ Ale velkostatkář z Ventlinge, kterého Bjorn ještě nikdy předtím neviděl, se ukázal jako milosrdný člověk. Vyslechl správce, vstal ze židle, ukázal na krucifix a pronesl: „On nám přikazuje odpouštět.“ Po chvíli zamyšlení prohodil již k samému viníkovi: „Za každou ovci odpracuješ jeden rok a za berana dva. Potom opustíš mé polnosti navždy.“

Večer, když pod útes dorazil Jansen s pomocníkem, aby odklidili zdechliny, se tomu už všichni tři smáli. Takový doživotní trest tu nedostal žádný rolník, natožpak pachtýř: ovcí bylo pětadvacet a berani, včetně vůdce stáda, byli čtyři. Bjorn hltal vyprávění o velkostatkáři z Ventlinge. Od té doby, co se vrátil z války na opačném břehu moře, trávil dlouhé večery o samotě u krbu, předčítal nahlas z Bible a čas od času šlo skrz zavřené dveře zaslechnout, jak volá na své druhy, kteří padli v bitvách: u Dalarny, v Upplandu a ve Scanii. Poté, co je obklíčila nepřátelská jízda, se rvali jako lvi, Poláci však měli kromě šavlí ještě něco navíc, moc katolických kouzel, a byly to právě tyto čáry, které způsobily, že téhož dne pole na břehu řeky posely stovky švédských mrtvol. Možná právě proto se pán z Ventlinge, od té doby, co se vrátil na Öland z války, držel stranou královských honů, pověsil rapír na zeď a začal předčítat nahlas z Bible. Kolem půlnoci skončili s prací, Jansen naložil na vůz, co se dalo zachránit a co patřilo statkáři, a vše ostatní složili na hromadu chrastí. Velká, praskající vatra osvětlila skaliska a zápach spáleného tuku a vnitřností se plížil po kamenité pláži až do samého rána.

Z hostiny bohů však zůstaly nějaké zbytky a Bjorn, který se teď díval na pastvinu, ovce a oblaka, pocítil ten už dávno zapomenutý odér pečínky, který doprovázely křeče v žaludku a hlad. Sáhl do pytlíku a vytáhl z něj kus sušené ryby. Začal maso přežvykovat a vydal se k útesu. Ten jednotvárný výhled na prostor, v němž se vodní hladina slévá se vzduchem kdesi hodně daleko, Bjorna nikdy nijak netěšil, neboť přestože se tu často měnily barevné odstíny a tvary mraků tak jako barva moře, prázdnota zůstávala stále stejná, nepolapitelná, jako vítr šumící v travách na planině a jako vlny tříštící se o balvany. Jen občas, když se naskytla dobrá viditelnost, dokázal zrakem v oné dáli rozeznat nepatrný obrys lodi mířící do Kalmaru nebo na jih, do Karlskrony. Bjorn však neměl dalekohled, a potěšení z rozeznávání vlajek či pohledu na rozvinuté plachty tak zůstával ušetřen.

Zato okraj útesu se od loňského roku změnil k nepoznání. Tam, kde planina náhle končila jako uťatá nožem a svažovala se téměř kolmým tahem dolů z útesu, vyrostla kamenná zídka, bezmála hotový výsledek několikaměsíční práce, kterou rozkázal provést správce. Bjorn se rukama zapřel o kameny a pohlédl na moře. Na jižní straně se na šedivé hraně obzoru objevil nepatrný bod. Byl příliš daleko, než aby se dalo určit, o jaký typ lodi jde, a koneckonců: co to vlastně mělo za význam, když kupci i námořníci míjeli ostrov obloukem? Bjorn se obrátil zády ke kamenné zídce a pohodlně se uvelebil na trávě. Slunce už stálo hodně vysoko, racci, skřivánci a čížci na sebe křiklavě povykovali, poslední sněhové závěje zmizely z planiny před pár týdny a znovuobjevená zemitá vůně země konečně zvěstovala dlouhé teplé dny. Bjorn přemýšlel o velkostatkáři z Ventlinge: jak šlechetně musel vypadat na koni, s rapírem v ruce, pod fáborem s královským erbem, který se třepotal ve větru, když dával rozkaz k útoku. Co však měla znamenat ta kouzla, o kterých mu vyprávěl Jansen? Měli snad katolíci uzavřenou smlouvu s ďáblem? A pokud ano, proč jim potom Bůh věnoval vítězství? Za zavřenými víčky Bjorn spatřil bezejmennou řeku, v níž proudila mrtvá těla pánů z Dalarny, pánů z Upplandu a pánů ze Scanie. Jejich okázalé erby, jmění, šperky a tituly: jaký smysl měly teď, když padli v cizí zemi? Bjornovy myšlenky ještě nějakou dobu vířily kolem bojové vřavy, až nakonec, za doprovodu jednotvárného šumění moře, ztratily ostré obrysy a neznatelně překročily hranici snu.

Počátek snu doprovázely lehounké a tiché údery dlouhých vesel. Také člun byl protáhlý a oba veslaři, odění do pestrobarevných šatů, se v pravidelných intervalech nakláněli střídavě z přídě a ze zádi nad klidnou hladinou, po níž se v zrcadlových odrazech zvolna přesouvala chrámová průčelí, mostní oblouky a zámecké brány. Cestující, muž ve věku kolem pětatřiceti let a malý hoch, spolu nemluvili. Teprve když se člun vzdálil od města a kopule zazářily zdáli medově zlatavým zábleskem, položil muž ruku na rámě malého hocha a dvakrát zopakoval: „Serenissima!“ Chlapec se rozplakal. Člun přirazil k boku galeony, která kotvila v zátoce. Rozlehlo se pohvizdování bosmanů, rozvinuly se plachty. Loď majestátně vyplula a město zmizelo v prvních odlescích vycházejícího slunce tak náhle, jako by nikdy neexistovalo.

Bjorn se probudil s nejasným pocitem štěstí a smutku zároveň. Město bylo krásné, voda v zátoce hřejivá, nicméně cesta – spíš tedy ono vyplutí – v sobě skrývala břímě nenávratných událostí. Bjorn věděl, že snění je nebezpečné, neboť sny často přinášejí věci neproveditelné, a proto je po probuzení nejlepší pustit se ihned do práce. Tak také učinil a vyrazil směrem k malé pyramidě, již tvořily kameny sesbírané na pastvisku, navršené jeden na druhém. Vybral si pečlivě jeden velký, ostře lomený balvan, oběma rukama ho zvedl, těžiště položil na pravé rameno a jako nějaký atlet pozvolna nesl kámen směrem k útesu. Zídka už byla skoro hotová a Bjorn s uspokojením spočítal, že za dva či nejdéle za tři dny se vypraví za správcem, aby mu o tom podal zprávu. Zaručeně se na něj sesype proud nadávek, ale co to změní, když mu opět svěří stádo? Uplynulý rok trpěl až příliš často hlady a pro pohled do kůlny, kde na dlouhých policích dozrávají ovčí sýry, by byl pro tuto sytou vyhlídku ochoten snést daleko horší věci.

Když tak nad tím vším přemítal, umístil zvednutý kámen přesně tam, kde se mu zídka zdála nejslabší, po čemž s uspokojivým pocitem pozvedl pohled k moři a v tu ránu, téměř ve stejném okamžiku, otevřel údivem pusu. Drobný bod, který byl zhruba před třičtvrtěhodinou vidět na obzoru, se nepřesunul jako obvykle směrem ke Kalmaru, ale zřetelně odbočil z rušného kursu a blížil se k ostrovu. Středně velký trojstěžník s plachtami napnutými větrem teď doslova rostl před očima. Bjorn si nyní všiml koše na vrcholku stěžně s postavičkou námořníka, příďového čelenu, s nímž byl propojen ještě jeden pozorovací koš, a několika děl s kapotami, které pokrývaly jejich ústí. Ve vzdálenosti dvou hodů kamenem od skalnatého pobřeží plachetnice provedla náhlý obrat, svinula plachty a zakotvila bokem k útesu, což poskytlo Bjornovi, který čapěl za svou zídkou, příležitost, aby si přečetl název plavidla. V těchto vodách zněl název Doña Juanita dost nevšedně, ovšem Bjorn, který teď nasucho polkl slinu, se nad něčím takovým ani nezamýšlel. Jeho pohled a pozornost beze zbytku zaměstnávaly kvapné manévry na palubě. Zaskřípěl naviják a námořníci spustili na hladinu šalupu, v níž zahlédl dva veslaře a muže oděného do černého, splývajícího pláště. Nebylo pochyb, že právě on tu vydává rozkazy. V jedné ruce držel klobouk ozdobený peřím a tou druhou, když se šalupa rozkolísala na hladině, naznačoval posunky ponoukající ke spěchu. Jejich význam byl srozumitelný: vyhodit lano, chopit se vesel, nabrat nejkratší kurs. Takový shon se zdál dost neobvyklý v onen slunečný, jasný den, kdy vítr ani vlny nestály v cestě bezpečnému přiražení ke břehu. Zvláštně působilo i mlčení na palubě lodi. Námořníci zjevně čekali u provazů a kotevních lan na návrat šalupy, nicméně ona připravenost, která zdánlivě byla důsledkem železné disciplíny, se uskutečňovala v nehybnosti a v naprostém tichu. Nikdo na nikoho nepokřikoval, nikdo také ani na okamžik neopustil své stanoviště. Ovšem nejpodivnější bylo to, co se událo za okamžik na břehu: oba námořníci odložili vesla, odtáhli šalupu na mělčinu vysypanou štěrkem, vysadili z člunu svého pána, podali mu velký vak, který se podobal měchu, načež z šalupy vytáhli lodní kufr s železnými obručemi a postavili ho doprostřed pláže.

Bjorn zkameněl. Uvědomil si, co znamená, že na lodním stěžni nevlaje žádná vlajka. Kdysi v dávných dobách zaslechl v zámeckém žaláři historky o mořských lapcích, které člověku mrazily krev v žilách. Ze všech zločinců na tomto světě byli oni ti nejkrutější a neznali lítost ani vůči vlastním kumpánům. Pokud plachetnice skutečně patřila pirátům, vysvětlení takovéto návštěvy mohlo být jen jediné: v kufru se nacházel poklad, který ti lidé – jimž bylo jistě v patách královské loďstvo – chtěli někde rychle ukrýt. V oné domněnce utvrdil Bjorna muž v klobouku: ten nyní kráčel po pláži, hrotem hůlky rozhrnoval listí mořských řas, zastavoval se nad ním a rozhlížel se dokola, jako kdyby hledal vhodné místo pro skrýš. V místech, kde končí útes, který náhle spadá dolů k rovnému povrchu a kde se pláž stýká s borovým hájem, muž zůstal stát pod vzrostlým stromem a cosi zavolal na námořníky. Ti se chopili kufru. Byl nejspíš velmi těžký, protože když ho nesli, několikrát se zastavili. Bjorn se musel naklonit přes zídku, aby zahlédl, co přesně se děje pod stromem: námořníci vytáhli z kufru krumpáč a lopaty, zavřeli víko a pustili se do kopání jámy. Kamenitá a vlhká hlína jim to rozhodně neusnadňovala, nicméně práce jim šla nečekaně rychle od ruky. Podivuhodná byla také důmyslnost, s jakou nakonec kufr ukryli. Víko nezasypali kameny, ale zamaskovali jej drny a drobnými keříky jalovce, které v tom místě zasadili. Takto bylo snadné dostat se k obsahu truhly, aniž by ji bylo nutné vyprostit z jámy.

Muž v klobouku se nakonec vydal zpět k šalupě a dvojice námořníků, kteří v rukou nesli krumpáč a lopaty, kráčela několik kroků za ním, ale nic z toho, nač teď pomyslel Bjorn, se na kamenité pláži u paty útesu neodehrálo. Žádný z pirátů svého vůdce nepraštil do zátylku, nerozdrtil mu lebku, nezasadil mu do zad ránu nožem a ani sám vůdce nevytáhl zpod šosu pláště pistole, neobrátil se k námořníkům a nevypálil na ně zblízka, až padli mrtví k zemi. Na kamenité pláži u paty útesu se však přesto stalo něco, co byl Bjorn schopen jen stěží pochopit. Námořníci odrazili šalupu od břehu a veslovali směrem k lodi, na níž se už začaly napínat plachty, zatímco muž v černém plášti zůstal stát na pláži, nevěnoval pražádnou pozornost odplouvající lodi a místo toho cosi hledal ve svém vaku. A poté, co Doña Juanita nabrala vítr do plachet, neznámý si přehodil vak přes rameno, zatočil čarodějným pohybem hůlkou ve vzduchu, pohlédl vzhůru ke skaliskům, a když našel ve stěně útesu úzký žleb se stezkou vedoucí vzhůru, energicky se vydal vpřed. Neboť stezka ústila na planinu přesně v místě, kde jen několik desítek kroků od srázu stála Bjornova kamenná chýše, a neznámý ji přece musel za dvě či nejvýše tři minuty spatřit, Bjorn se odtáhl od zídky, přeběhl pastvinu a schoval se za rohem prázdného ovčína, odkud mohl nepozorovaně sledovat příchozího.

Ten se choval velmi zvláštně. Jen co se ocitl na vrcholku planiny, přestože bezpochyby spatřil Bjornovu chýši, namísto aby si domek prohlédl anebo zavolal na hospodáře, vytáhl z vaku dalekohled a nějakou dobu jím pozoroval mořskou hladinu a sledoval vzdalující se plavidlo. Potom jej namířil do vnitrozemí ostrova, ale po čem tam mohl pátrat, zůstávalo Bjornovi nerozluštěnou záhadou; všude kolem se rozprostírala samá pustina a ani oko vyzbrojené dalekohledem by odtud nemohlo zahlédnout věžičky kostela ve Ventlinge, kouř stoupající z komínů ve vesnici ani vysoké duby, které obklopovaly velkostatek. Muž nakonec odložil dalekohled, prozkoumal polohu slunce a teprve tehdy, po několika desítkách kroků, začal zkoumat Bjornovo hospodářství. Nahlédl do chlívku, vešel do kovárny, která již léta nesloužila svému účelu, a nakonec bez zaváhání vkročil do chalupy, odkud zase kvapně vyšel, neboť uvnitř nikoho nezastihl. Na okamžik jeho pohled směřoval k ovčínu a Bjorn se tehdy roztřásl; zdálo se mu totiž, že pohled neznámého má schopnost prostupovat zdmi. Muž naštěstí znovu obrátil pohled k pustině a nakonec se tím směrem i vydal; ztratil se mezi travinami, kameny a jalovcovými keři planiny Alvaret. Bjorn si dopodrobna v paměti uchoval ještě několik detailů: neznámý nosil vysoké boty, stejné jako královští jezdci, pod pláštěm a kaftanem měl bílou košili s krajkovým lemem, nenosil paruku, zato jeho dlouhé havraní vlasy spínala do ohonu lesklá stříbrná spona, jistě také používal vzácný parfém, neboť intenzivní pižmová vůně byla cítit ještě dlouho v místech, kde se zastavil.

O dva dny později, když Bjorn scházel z planiny dolů k domům ve Ventlinge, jeho duši a mysl naplňoval neklid. Udělal dobře, když nadzvedl drny a nahlédl do záhadné truhly? Co mělo znamenat, že byla prázdná? Zamaskoval dobře víko? Kdo byl podivný neznámý, který se s vakem, hůlkou a dalekohledem vydal po pusté planině, jako by to byla procházka královskými zahradami? Proč se od té doby znovu neukázal? Nejhorší se však jevila následující pochybnost: má tohle všechno ohlásit správci? Královské a velkostatkářské právo hovořilo v takových případech jasně: nikdo cizí se bez jejich vědomí nemohl ocitnout na ostrově. Kdokoli by si všiml neznámého člověka nebo ztroskotance, měl povinnost to ihned oznámit správci nebo pastorovi. Teď, když scházel dolů, k ohradám ve Ventlinge, se před Bjornem rázem obnažil celý ten zmatek. Správce, jakmile tu novinu zaslechne, ihned poběží do salonů velkostatkáře. Pán vyšle posla na mysliveckou usedlost v Ottenby, odkud přicválají na koních královští jezdci o síle třiceti mužů. Mají s sebou, co bude potřeba: psy, pochodně, muškety, rapíry a dlouhá bidla. Žádná zatravněná hůrka, hájek, jáma či skála, žádná pastýřská salaš na planině anebo opuštěná chalupa tehdy nezaručí bezpečný úkryt. Jak by to vypadalo? Neznámý s rukama zkroucenýma za zády běží v sevření mezi dvěma jezdci a se smyčkou na krku a nakonec dopadá na místo, kde leží zakopaná truhla. Ale co dál? Tady Bjorna představivost opouštěla, neboť co se dalo čekat od prázdného kufru, zahrabaného mezi dvěma borovicemi? Královští jezdci by byli vzteky bez sebe a začali by zajatce mučit: ať vyzradí pravdu a přizná se k zločinu. Byl však prázdný kufr zločinem? Jistě by toho muže nakonec pověsili na jedné z borovic. Bjorn kdysi takovou popravu viděl; jezdci jí přezdívali „vyjé, koníčku!“. Trestance postavili na sedle, v němž jako tanečník máchal špičkami chodidel a snažil se usilovně udržet rovnováhu, zatímco vojáci se smíchem hltali kořalku. Jakoby mimochodem důstojník pobídl kobylku ke skoku a to znamenalo pro nešťastníka konec: houpal se na borovici jako hromádka starých hadrů.

Takto tedy, když nakonec stanul před správcem a ve vší poslušnosti mu oznamoval, že zídka už je hotová a že díky tomu po roční přestávce je on, pastýř Bjorn, znovu připraven se souhlasem správce a s požehnáním jemnostpána velkostatkáře ujmout se stáda, když naslouchal přívalu nadávek, které se z něj vylévaly jako pomeje, rozhodl se, že se ani slůvkem nezmíní o neznámém příchozím. Nato se všechno událo podle pradávných zákonů. Správce zapsal vypasené množství trávy do záznamů a přikázal hlavnímu pastevci stád odpočítat pro Bjorna třiatřicet kusů, a jakmile se tak stalo, Jansen mu ještě navíc věnoval psa.

„S ovčákem,“ řekl mu, „ti to půjde snáz. Vždycky tě bude varovat před cizáky!“

Ta poslední věta Bjorna velmi znepokojila. Mohl se snad Jansen něco domýšlet? To nejspíš ne. Hlavní pastevec stád chodil kontrolovat pastýře jen ve vzácných případech a tenkrát, když se neznámý vylodil u paty útesu, jistě měl zrovna práci někde jinde. Na druhé straně: co když tamtudy tenkrát náhodou procházel a uviděl tu podivnou loď? Slovo „cizáci“ vyslovil Jansen tak zvláštním tónem, jako by o všem věděl. Možná chtěl Bjorna jenom zkoušet, kdoví. Pes se mu však skutečně hodil. Po cestě z Ventlinge se choval tak ostražitě, že si ho Bjorn okamžitě oblíbil. Roční, vzrostlý ovčácký pes se po každém oběhnutí stáda vracel k Bjornovi a vesele při tom štěkal a vrtěl ocasem: „Všechno je v pořádku, můžeme jít dál!“

Z polského originálu Öland (z knihy Opowieści chłodnego morza, Wydawnictwo Znak 2008) přeložil Pavel Peč.