Arthur a George

Pro mnohé z nás začal Sherlock Holmes už dávno žít vlastním životem. Lze dokonce předpokládat, že někteří návštěvníci Holmesova muzea v londýnské Baker Street opravdu věří, že slavný detektiv osobně pohodil do ušáku pléd a na stole nechal rozložené dýmkařské potřeby. Chudák sir Arthur Conan Doyle – i jemu se jeho literární dítko zajedlo už za života, tak jako řadě stvořitelů nesmrtelných postav. Dokonce se s ním v povídce Poslední případ (1893) neúspěšně pokusil skoncovat, a jistě by pro něj bylo zklamáním, že ho geniální vyšetřovatel nakonec stejně téměř úplně zastínil.

Britský spisovatel Julian Barnes naštěstí ve svém nejnovějším díle Arthur a George (Arthur & George, 2005) ukládá slavného detektiva k ledu a místo něj věnuje pozornost samotnému spisovateli. Výsostně beletristické pojednání života sira Arthura seznamuje Holmesovy obdivovatele s autorem jako s osobností, o níž snad mají jen vágní představy, která však za života patřila k nejvlivnějším a nejsledovanějším duchům doby.

Dvojí život

Snaha postihnout Doylovo soukromí literárními prostředky však představuje pouze polovinu příběhu, stejně jako jeho křestní jméno tvoří pouze polovinu titulu Barnesovy knihy. Ta druhá část se věnuje anglickému právníkovi indického původu Georgi Edaljimu. Na základě rozsáhlé dobové dokumentace se Barnes pokusil zrekonstruovat setkání obou osobností a vynasnažil se vyjasnit Arthurovu motivaci k tomu, aby se ujal Georgeova případu v roli veřejného ochránce práv. Dalo by se říct, že román vznikl jako průsečík relativně exaktní metody – studia historických pramenů – a postupů, které jsou naopak zcela ve vleku lidského faktoru a místy hraničí s čtením osudů z kávové sedliny. Proto je Barnesovo poslední dílo opět především románem, a nikoliv akademickým pojednáním o jedné kauze. Pouze v literárním prostoru je totiž dovoleno hádat, dohadovat se a spekulovat, aniž by se autor vystavoval poučené kritice.

Román se odvíjí v pravidelně se střídajících kapitolách nadepsaných buďto Arthur, anebo George, méně často pak jménem některého z vyšetřujících nebo některé z vedlejších postav. Čtenář je velmi rychle vtažen do poutavého životopisného vypravování o dvou chlapcích, kteří vyrůstají v odlišných prostředích. Malý Arthur žije v sociálním nedostatku v rodině psychicky nevyrovnaného alkoholika s kupou dětí a je zvyklý se pro útěchu utíkat k rytířským příběhům své matky. Navzdory svému irsko-skotskému původu se postupně ztotožňuje se vším anglickým. Nebýt jeho zřetelně dobrých úmyslů a upřímné víry v nápravu zla, působil by se svou adorací kriketu a golfu jako karikatura typického ostrovana. Naštěstí v něm zkušenosti z dětství vyvolaly touhu pomáhat slabším, takže není jen poněkud jednostranně zaměřeným sportovcem, ale stává se lékařem, spisovatelem a dokonce advokátem utlačovaných.

Georgovo dětství je proti Arturovu relativně poklidné a rozhodně daleko izolovanější. Jeho párský otec spravuje faru ve vsi Great Wyrley, anglická matka učí v nedělní škole. Farář Edalji si, přes své indické kořeny, zakládá na anglické národnosti, je hrdý na britské impérium a své tři děti vychovává v přísné anglikánské víře. Zlom přichází v okamžiku, kdy se rodina stává terčem řady anonymních dopisů. Zbožní a mírumilovní Edaljiovi nejsou s to bojovat s řadou absurdních nařčení, a přestože po čase proud zlomyslností od neznámého škůdce utichá, v nevzdělaném venkovském prostředí na nich i nadále zůstává stín podezření.

Na životní křižovatce

Mezitím se Arthur ožení, založí si lékařskou praxi – poněkud pofidérní, protože praktikovat vlastně nikdy nezačne – a poznenáhlu začíná být uznávaným spisovatelem. George vystuduje práva a rovněž se připravuje na vlastní praxi. Když se náhle znovu přihlásí dávný pisatel anonymních dopisů, nevěnuje tomu zvláštní pozornost. Je dospělý a zcela důvěřuje britským zákonům. Jenomže tentokrát nepřítel přejde od slov k činům a podaří se mu Edaljiho mladšího vtáhnout do série krutých vražd dobytka, které ospalým venkovem patřičně otřesou. Na základě nepřímých důkazů podpořených rasovou nesnášenlivostí policistů i soudu je nespravedlivě odsouzen k sedmi letům vězení. Odsedí si necelé dva; pak je náhle propuštěn stejně nevysvětlitelně, jako byl předtím odsouzen. Zlomený a zmatený se vrací do života. Kvůli trestu nesmí provozovat vlastní kancelář, v rodné vsi na něj všichni hledí skrz prsty – nicméně Edalji si není ochoten připustit, že celá vykonstruovaná kauza měla primárně rasový motiv. Touží po očistě, a protože žádný z běžných prostředků, jakými byla obhajoba, odvolání či petice s tisíci podpisy, mu nebyl nic platný, využívá poslední možnosti – obrací se na A. C. Doyla, který už mezitím dosáhl věhlasu a je známý svou ochotou vystupovat na obranu nespravedlivě stíhaných.

Potud lze předpokládat, že studium dobových tiskovin mohlo být Barnesovi celkem spolehlivým průvodcem po životech obou postav. Také pozdější průběh Doylovy intervence lze považovat za historicky věrný, protože kniha je protkána výňatky z tisku, úryvky z dopisů a plnými zněními oficiálních memorand. Zásadní moment autorské invence však přichází v momentě, kdy se Barnes pokouší odhalit důvod, proč se Doyle Edaljiho případu ujal. V záplavě doylovské literatury musel Barnes pátrat po řadě jemných indicií, které ho nakonec přivedly k vysvětlení stejně lidskému jako nedoložitelnému. Prozrazovat ho by znamenalo ochudit čtenáře o nejliterárnější rovinu románu. Nečekejte senzaci, spíš podařený pokus o proniknutí do nitra úspěšného muže na zásadní životní křižovatce.

Pravda nebo lež?

Arthur a George se čte jako historický nebo životopisný román. Necharakterizují ho formální výstřelky, na jaké jsme u Barnese zvyklí především díky Flaubertovu papouškovi (Mladá fronta 1996), probíhá lineárně a pne se v klasickém oblouku od narození postav k jejich smrti. Význam románu spočívá v jemném předivu na pomezí reality a fikce, které ve čtenáři dlouze doznívá a nutí ho klást si otázky po důležitosti objektivní pravdy. Skutečně potřebujeme vědět, jak to tenkrát doopravdy bylo? Barnes předkládá jednu z možných verzí historie podepřenou studiem a spisovatelským nadáním. Nepůjde asi o zlomové dílo v autorově bibliografii v tom smyslu, že by předjímal nový trend v literatuře. Konečně už Truman Capote v románu Chladnokrevně kombinoval dostupná fakta s představivostí a Barnes se od této metody nijak významně neodchyluje. Dokázal však velice působivě evokovat atmosféru doby, jazykem počínaje a myšlením tehdejšího člověka konče.

Vyprávění však přináší jednu historickou kuriozitu. Duchovní otec Sherlocka Holmese se rehabilitaci Edaljiho oddal do té míry, že ve stylu svého detektiva vyrazil ve společnosti sluhy Wooda pátrat na vlastní pěst do terénu. Tuto epizodu nám Barnes předkládá jako sérii gagů. Dvojice se za tmy plíží vesnicí v přestrojení, ale druhý den o nich stejně všichni vědí. Doyle se pouští do divokých spekulací na základě neprůkazných drbů a pomluv a nechává Wooda odcizit zásadní důkaz z místa činu, aby je někdo nepředešel, čímž se však důkaz stává bezcenným a pro obhajobu Edaljiho nepoužitelným. Slavný spisovatel tak dlouho vymýšlel dokonalé zápletky od stolu, až se – když sám zatoužil vyzkoušet si Holmesovu roli – ucho beletrie utrhlo. A znovu se musíme ptát: pravda, nebo lež? A skutečně na tom záleží?

Autorka je romistka a anglistka.