Romská identita se znovu tvoří

Zabýváte se mimo jiné literaturou z doby národního obrození. Spatřujete nějakou analogii mezi českým národním obrozením a romským etnoemancipačním hnutím? Nalezli byste případně další analogie, například se židovským vnímáním společné národní identity?

Daniel Soukup (DS): Myslím, že české národní obrození a romské etnoemancipační hnutí v jistém ohledu srovnatelné jsou. České národní obrození nebylo pochopitelně izolovaným jevem, podobnou fází procházely všechny menší kultury Evropy. Romské etnoemancipační hnutí se odehrává v úplně jiných historických podmínkách, přesto se domnívám, že základní mechanismy jsou si blízké. Jde de facto o vytvoření jakési identity, kterou nikdy nelze chápat jako něco přirozeného. Identita, ať už individuální nebo kolektivní, je vždycky vytvořená. To neznamená, že si ji člověk může vycucat z prstu, ale poukazuje na vždy přítomný tvůrčí podíl jedince nebo skupiny.

Četl jsem řadu argumentů oponujících názoru, že Romové jsou samostatným národem, naposledy v knize Norberta Mappese­Niedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni, ale žádný z nich mě ani v nejmenším nepřesvědčil. Jsou to argumenty typu, že Romové nemají vlastní území – takových národů je ovšem spousta. Nebo tvrzení, že mnoho Romů pociťuje sounáležitost s vlastním „kmenem“, nějakou subetnickou skupinou, a ne s národním celkem – i to platí o řadě dalších národů. Vznik národa je dynamický proces. V devatenáctém století jich vzniklo možná nejvíc v Evropě, ale jejich postupná diferenciace stejně jako u jednotlivých jazyků stále pokračuje.

Zásadní rozdíl mezi českým obrozením a romským etnoemancipačním hnutím je, jak už jsem říkal, v historickém zasazení – Češi ve své době nebyli vůbec výjimeční v tom, oč se pokoušeli. Druhá věc, kterou je třeba zvážit, je vliv politické kultury a institucionálních struktur na představu Romů jako evropského národa.

Je podle vás v budoucnu pravděpodobný příklon k romštině jako jazyku literatury? V první fázi českého národního obrození se psalo německy a třeba ani jidiš nebylo zpočátku považováno za dostačující pro „vysokou“ literaturu.

DS: Zajímavý je v tomto ohledu příklad irského národního hnutí z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ukazuje totiž, že na jazyku zase tolik nezáleží. Hlavními reprezentanty irského hnutí byli autoři, kteří psali anglicky a nepřipadali si o nic angličtější než autoři píšící irsky. A samozřejmě dodneška existuje minoritní, ale živá irská kultura. Nekladl bych tudíž přílišný důraz na otázku, zda romští autoři píší česky, nebo romsky.

Alena Scheinostová (AS): Myslím si, že je to otázka politické vůle a společenských možností. Literatura v romštině vzniká, v řadě případů nese nicméně punc jisté artificiality – hodně často se stává, že autor začne psát v majoritním jazyce a pak přejde na romštinu, anebo naopak, čistě proto, že publikovat v jazyce majority je jednodušší. Domnívám se, že literatura v romštině bude vždycky existovat, ale bude v menšině, a že romská kultura bude dvojjazyčná, respektive dvoj­ a vícejazyčná. Současně jsem si vědoma, že psát romsky platí dnes už za jistou prestiž.

V kontaktních jazycích působí text ztvárňující romskou zkušenost často bezzubě. Pokud by romština měla hypoteticky zaniknout, jaký by měl být kontaktní jazyk romských textů? Jak by s ním mělo být nakládáno? Je používání romštiny v literatuře skutečně natolik intuitivní? Nedémonizuje se její role až příliš?

AS: Čeština měla v devatenáctém století tu výhodu, že získala velmi rychle institucionální podporu od oficiálních struktur, což se u nás v případě Romů zatím moc neděje. Spoustu Romů to navíc od používání a kontaktu s romským jazykem odrazuje. Setkávám se pochopitelně i s hrdým postojem k romštině, ale zejména mladí Romové jsou často konfrontováni s názorem, že jde o „divný“ jazyk, jazyk bez prestiže, který není jazykem společenského vzestupu, což celý proces bohužel velmi brzdí. Za úmyslným kultivováním a používáním romštiny, jak k němu přistupují například Eva Danišová nebo Irena Eliášová při svých překladech nebo v autorské tvorbě, musí stát velká vůle a odhodlání. Překonává se zde handicap, který není ani tak jazykový, jako spíše psychologický.

DS: V souvislosti s institucionální podporou bych rád zmínil slavistku Gertraud Marinelli­Königovou z rakouské Akademie věd, která sestavila několikasvazkovou antologii ohlasů na jazykově českou kulturu ve vídeňských časopisech do března 1848. Jde o úžasný zdroj pramenů, z nichž se bude vycházet ještě desítky let, ale hlavně je to důkaz, že mezi vídeňskými elitami nepanoval žádný odpor vůči snahám etablovat český národ a jazyk – většina na podobné snahy pohlížela buď neutrálně, nebo přímo se sympatiemi. A to zdaleka není případ romštiny. Vždyť se tu otevřeně protestuje i proti jejímu zavádění do základních škol ve formě nepovinného předmětu. Někteří lidé se tváří, jako by to mělo způsobit konec světa.

Může být psaní pro Romy oním vyvlastňováním tradice z rukou kolonizátorů či dominátorů? Může vůbec postkoloniální kritika nabídnout užitečný nástroj pro teorii romské literatury?

AS: Psaní je pro Romy rozhodně nesmírně důležitým nástrojem sebeuvědomění a ustavení kulturního dědictví a svébytnosti. Významný je už samotný fakt, že romská literární tvorba vzniká. Často se vedou srovnávací úvahy o tom, že Židé jsou národem Knihy, zatímco Romové žádnou svou Knihu nemají. Penzum konkrétních knih je tedy z daného hlediska důležité samo o sobě.

Další význam vidím v tom, že v literatuře se velmi často zachycuje tradice a ono „pomalu mizející“ – vzpomínky na předválečné poměry, holocaust nebo na to, jak se žilo Romům za komunismu. Podobných informací nalezneme v oficiálních pramenech poskrovnu a osobní paměť je tak často jediným jejich zdrojem. Většina národů se odvolává k triádě jazyk – historie – vlast, a protože Romové vlast v územním slova smyslu nemají, chápe se to většinou tak, že ji hledají, případně že je v příbězích, v literatuře apod. V romské literatuře i v novodobé vysoké kultuře je pojem neteritoriálního národa spojený s obrazem „lidí na cestě“. Motiv cesty je velice silný, objevuje se například i v romské hymně, ačkoli vlastně s reálnou situací nekoresponduje. Jsem přesvědčená, že jde o formu vyvážení faktu, že Romové nemají vlastní stát. Vlastí se v symbolickém smyslu stává její absence.

DS: V romské literatuře by v našem kontextu onou imaginární vlastí byla nejspíš předválečná romská osada na Slovensku, což souvisí i s termíny jako topos zlatého věku, nostalgie po minulosti a podobně. Kdybychom to pak měli přirovnat opět k české obrozenecké literatuře, nabízí se příklad Jána Kollára, který ve Slávy dceři bloumá severovýchodním Německem, kde dřív žili polabští Slované, a nostalgicky nachází pozůstatky slovanství v místních jménech a – podle svého přesvědčení – také v rysech zdejších obyvatel. Později už si ovšem pozůstatky slovanství jednoduše vymýšlí. Například ve spisku Staroitalia slavjanská si představuje slovanský původ u italských místních jmen. Ke konci devatenáctého století už ale literatura najednou slouží k určitému symbolickému přivlastňování území. Jinak řečeno, stává se určitým, byť nepřímým prostředkem ideologického boje. Píše­li v té době Neruda nebo jiný český autor o Šumavě, píší o kraji, který je reálně jazykově německý. Jestliže literatura sugeruje, že Šumava je vlastně česká – tím, že se o ní česky píše anebo že se používají česká vlastní jména –, dostáváme se opět k pojmu imaginární domoviny, tentokrát už mnohem více instrumentalizované ve službách politických a kulturních bojů.

Kde je podle vašeho názoru těžiště romské identity?

AS: Kde se reálně nachází, nevím. Nejspíš by ho bylo třeba hledat komunitu od komunity. Romská identita se vlastně znovu, reflektovaně utváří; vybírají se části tradice dostatečně nosné, aby se Romové mohli etablovat jako národ.