Smějící se bestie

David Zábranský se do literárního povědomí zapsal hned svým prvním románem Slabost pro každou jinou pláž (Argo 2006), za který vloni obdržel Magnesii Literu v kategorii objev roku. Jeho druhá kniha Šternův pokus milovat se od předchozí na první pohled v mnohém liší; podstatně zeštíhlela a z její obálky se na nás místo odhalené modelky dívá kráva.

Slepci a porno

Vypravěčem novely je třicátník Bertrand, který opouští svoji přítelkyni, umírajícího otce, zaměstnání a Prahu a vydává se na filmový festival do Karlových Varů. Tam to přece žije, tam je srdce Evropy, modernost a zábava, tam je snad možné najít lásku! Místo do kinosálů však zabloudí do vily, kde se natáčejí pornofilmy, místo zábavy se seznamuje s neziskovou organizací starající se o slepce. Bertrand je vypravěčem cynickým, dalo by se říct téměř houellebecqovským. Jízlivě se vysmívá „milovníkům filmu“, obětavcům pomáhajícím slepcům, zlaté mládeži a jejím dilematům „Puma, nebo Adidas?“, směje se sám sobě. Strhává masky konvencí, boří kulisy a doufá, že za nimi něco nalezne. Zkouší najít cestu k člověku, snaží se milovat, ale ničící bestii v sobě potlačit nedokáže. Na mezilidské vztahy má kalkulačku: těla rozložit na kusy masa a dosadit do rovnice, v níž se láska stane proměnnou, kterou lze vytknout před závorku. Vše podléhá matematickým zákonům, nemá cenu protestovat: „Má to vlastní dynamiku. Muž spadne na stupnici milovat ji z padesáti na dvacet, ženino milovat ho stoupne z třiceti na čtyřicet, a výsledkem je anální sex.“

Vyhranit se vůči prvotině Slabost pro každou jinou pláž znamená mimo jiné vypořádat se s Kunderou, s nímž byl donekonečna srovnáván. Odmršťuje ho přeneseně i doslovně a velmi vtipně: Bertrand hází v jedné scéně po pornoherečce paperbackem Nesnesitelné lehkosti bytí. Kundera tedy leží v koutě, ale co dál? Ruce, nohy, ústa, ústečka… No jistě, Gombrowicz! Vypravěč se mu klaní letmými odkazy („Plivl jsem do jejích úst,“ mává na pozdrav Gombrowiczovu Kosmosu), ale především by se od něj chtěl naučit smíchu. „It’s gonna be… fun“ slibuje a doufá v úvodu. Dá se ale zažít zábava se smějící se bestií?

Volové skrytí za příběhem

Zábranského práci s jazykem vyzdvihovali kritici už v jeho debutu. Pokud byla v první knize každá formulace vysoustružená k dokonalosti, zde jsou věty záměrně nahrubo osekané. Což ovšem rozhodně nevylučuje přesnost vyjádření a hravost. Třískami zadírajícími se pod nehty jsou ale čárky: jejich používání podle klíče „kde klesnu hlasem, napíšu čárku“ není ospravedlnitelné ničím, opravou by se věty nijak významově neposunuly. Vybojovat na autorovi logickou syntax bylo možná pro korektora nadlidským úkolem, ale nechat proklouznout „aby jste“ je celkem tristní.

Zábranský dostál svému programovému prohlášení: „Můj život strukturují zdi. Za příběhem se schovávají volové, kteří nemají co říct.“ Takže ačkoli je dějištěm vyprávění atraktivní místo a kolem se pohybuje spousta postav, vše tvoří jen trampolínu, od které se odrážejí vypravěčovy poznámky, úvahy, glosy. Navzdory banalitám typu „Pozoroval jsem kolegy a přemýšlel o době“ se naštěstí většinou jedná o přesné a ostré reflexe. Některé pobaví, většina popudí a vyprovokuje čtenáře hledat protiargumenty. Přes absenci výrazného děje neschází textu dynamika. Ale stačí to?

Že má Zábranský co říct a dokáže to precizně zformulovat, je jedna věc. Ale pokusit se poslat čtenáři vzkaz jinak než jako bonbonié­ru hořkých aforismů by možná bylo dobrodružnější. Jeho přístup je paradoxně čtenářsky vstřícnější, než kdyby se snažil propasírovat myšlenky skrze démonizovaný příběh. Nemusíme nic hledat za textem, přicházíme k hotovému. Nakonec si můžeme vypůjčit povzdech Bertranda hodnotícího pornofilm: „Chybí tomu uvěřitelnost, chybí tomu rozměry.“ Což je škoda, protože kniha ukrývá potenciál rozložit čtenáře svým neúprosným cynismem na prvočísla…

Autorka studuje bohemistiku na FF UK.