V rámci seriálu portrétů současných světových spisovatelů nyní představujeme rumunského básníka a romanopisce Gabriela Chifa z generace „osmdesátníků“ – výrazné skupiny, díky níž se rumunská literatura začlenila do aktuálního proudu světové literatury.
Označení „osmdesátníci“ se v rumunském kontextu týká literátů, kteří od počátku osmdesátých let 20. století začali vystupovat jako názorově vyhraněné a poměrně soudržné seskupení. V poválečných osudech literatury, silně zasažených ideologickými a politickými faktory, šlo o druhé výrazné generační vystoupení po tzv. generaci šedesátých let (Ana Blandiana, Marin Sorescu, Nichita Stănescu aj.), jež vyvázala literaturu z jejích služebných rolí a odvážně změnila optiku pohledu na současnost i minulost. Dnešní „osmdesátníci“ jsou autoři středního věku, kteří vědomě či intuitivně navazují na meziválečný modernismus i na experimenty šedesátých let, avšak od předchůdců se odlišují důrazem na tvůrčí individualitu a na textovou povahu literárního artefaktu, rozkládáním zavedených forem, smyslem pro ironii a grotesku. Mnozí z nich (např. přední představitel a mluvčí „osmdesátníků“ Mircea Cărtărescu) svou básnickou a esejistickou tvorbu charakterizují jako postmodernismus a živě reagují na aktuální dění ve světové kultuře.
K této početně silné a talentované generaci patří také Gabriel Chifu. Narodil se v roce 1954 ve městě Calafat ležícím na Dunaji, v jižní části Olténska. Po lyceu se zaměřením na matematiku se přihlásil na elektrotechnickou fakultu v Craiově, kde roku 1979 absolvoval studium elektroniky a automatizace. Několik let pracoval jako inženýr ve svém oboru, na nějž ostatně nikdy nezanevřel, ale časem našel své životní poslání v literatuře, jíž se věnoval již od studentských let, kdy organizoval literární kroužky a časopisecky publikoval první verše. Nedávný padesátník má dnes na svém kontě deset básnických sbírek, od prvotiny Sălaş în inimă (Přístřeší v srdci, 1976) po autorské antologie Lacătul de aur (Zamknuto na zlatý zámek, 2004) a 100 de poeme (100 básní, 2006). Kromě toho je znám i jako romanopisec, jehož šest románů vydaných v letech 1987 až 2004 bylo příznivě přijato literární kritikou i čtenáři. Od roku 1991 je šéfredaktorem měsíčníku Ramuri (Ratolesti), který vychází v Craiově, avšak díky úrovni publikované původní tvorby a esejistiky není považován za „provinční“ časopis.
Tázání bez odpovědi
Chifova básnická tvorba se vyznačuje velkou vnímavostí jak vůči reálnému světu, tak vůči světu literárnímu, knižnímu. Sám autor ji definuje jako „hérakleitovskou“, vyznávající nepřetržitost dění a proměn. Jeho lakonické básně psané volným veršem mají nejčastěji podobu tázání vyvolaného konkrétním prožitkem, vyjadřují okamžik zastavení a zamyšlení, aniž by nabízely vědoucí odpovědi. Čtyřveršový Hymnus vystihuje jeden takový moment, v němž se člověk konfrontuje s kosmem: „Slunce mi diktuje své světlo / a volá na mne z hlubin tajemství: / jak bouři vstřebej mou bytost bez konce, / přepiš mě!“ V každé sbírce zralého období se objevují „pravidelné chvilkové ponory do smrti“: „Každá z těch nekonečných vteřin / se podobá hrobu, / v němž jsem usazen / jak vlaštovka v hnízdě. / Přecházím z jedné do druhé, / osahávám si hroby, zkouším smrt, / jako v obchodě, kde si člověk navleče / napřed jedny šaty a potom druhé, / než najde ty, co mu dobře padnou. / (...) Ještě pořád neznám svou Míru?“
Vedle existenciálních prožitků najdeme v Chifově tvorbě i vyjádření zkušenosti se zcela určitou společenskou situací, což se týká především básní ze sbírky Povestea ţării latine din Est (Příběh románské země na Východě, 1994), jež prostřednictvím drobných všedních detailů dospívají k vykreslení atmosféry bídy a zoufalství za Ceauçeskovy diktatury. Kromě reality však básníka inspiruje i veškerá dosavadní lyrika, s níž chce vést dialog. Jeho programem je „otevřená poezie směřující k syntéze, k tolerantnímu shrnutí všeho, co prokázalo svou životnost“. Zejména poslední sbírky dokládají autorovu snahu vytvářet osobité básnické palimpsesty, v nichž se nekonfliktně setkávají ozvuky z rumunské a světové moderní lyriky (Mihai Eminescu, T. S. Eliot, R. M. Rilke, Paul Valéry, Fernando Pessoa aj.).
Aktualizace nepřizpůsobivosti
Po vydání pěti básnických sbírek se Gabriel Chifu vydává na dráhu romanopisce. Své příběhy začleňuje do historického rámce 19. a 20. století, ale více než na evokaci dobové atmosféry se soustřeďuje na ironicky pojaté morální studie vyhraněných lidských typů. Protagonista románové prvotiny Unde se odihnesc vulturii (Kde odpočívají orli, 1987) je zajatcem představy o své nevyléčitelné nemoci; podobně i ostatní postavy z maloměstského prostředí vykazují různé zvláštnosti v psychologii a ve společenském jednání. Autorovo vyprávění postupuje na první pohled přímočaře a průhledně, ale za tímto zdánlivým realismem se skrývá rovina symbolických významů a podobenství – na tradičním půdorysu „provinčního románu“ tak vzniklo mnohovrstevné dílo schopné zaujmout současného čtenáře. S výrazným lidským, ale také literárním typem se setkáváme i v následujícím románu Valul şi stânca (Vlna a skála, 1989): jde o nepřizpůsobivého hrdinu nepochopeného okolím, v tomto případě ještě napůl patriarchální společností konce 19. století. Tento typ zvaný „inadaptabil“ má v rumunském písemnictví obsáhlou historii, již Chifu respektuje, ale zároveň obohacuje o ironický pohled postmoderního glosátora.
Totalita a nadpřirozeno
V letech následujících po pádu komunistického režimu vydal Chifu další tři romány, Maratonul învinşilor (Maraton poražených, 1997), Cartograful puterii (Kartograf moci, 2000) a Povestirile lui Cesar Leofu (Vyprávění Cesara Leofa, 2002), avšak dosud největší čtenářský úspěch a renomé uznávaného romanopisce mu přineslo jeho šesté románové dílo, Visul copilului care păşeşte pe zăpadă fără să lase urme sau Invizibilul, descriere amănunţită (Sen dítěte, jež kráčí po sněhu, aniž zanechává stopy, neboli Neviditelné, podrobný popis), vydané prestižním nakladatelstvím Polirom v roce 2004. Na rozdíl od předchozích próz v něm hraje významnou roli fantastično s nadpřirozenými bytostmi a pohádkovými možnostmi přesunů v čase a prostoru (na to ostatně upozorňuje podtitul knihy: „román i cosi jako pohádka“).
Autor nás uvádí do smyšleného městečka Serenite v historicky konkrétním roce 1956. Dvanáctiletý Benjamín, nejmladší syn profesora Knížete, umírá nešťastnou náhodou při sáňkování a z božího úradku zůstává v jakémsi očistci vysoko nad zemí, neboť do nebe má být vpuštěn až poté, co zemřou všichni členové jeho rodiny. Chlapec toužící po svých blízkých získává od anděla Lazara možnost s nimi komunikovat alespoň ve snu; jeho deset snů, v nichž se mu postupně vyjevují pohnuté osudy rodičů a sourozenců, má na rozdíl od pohádkového rámce povahu drsně realistického vylíčení obzvláště kruté fáze totalitního režimu v Rumunsku. I v této tragické realitě však autor nachází postavy a jevy působící groteskně, jak o tom svědčí v tomto čísle uveřejněná ukázka, v níž vystupují dva typičtí představitelé „lidové moci“ z padesátých let.
Před několika měsíci dokončil Gabriel Chifu svůj nejnovější román s názvem Relatare despre moartea mea (Zpráva o mé smrti); na pultech knihkupectví by se měl objevit před koncem roku. Při své poslední návštěvě Prahy letos v červenci autor prozradil, že děj jeho sedmého románu se bude částečně odehrávat v našem hlavním městě.
Autorka je romanistka.