Moldavské ztroskotání

Nebývá zvykem spojovat recenzi s osobními vzpomínkami, ale tentokrát si dovolím výjimku. S moldavským prozaikem Nicolaem Rusem jsem se seznámila před několika lety na konferenci rumunského PEN klubu v Bukurešti. Jeho curriculum vitae mi bylo známo: narozen roku 1948 v obci Risipeni-Făleşti v severozápadní části Moldavska, absolvent ekonomické fakulty v Kišiněvě a později Literárního institutu Maxima Gorkého v Moskvě, od poloviny sedmdesátých let autor psychologických povídek, eticky zaměřených románů a knížek pro děti, vcelku jednomyslně oceňovaný literární kritikou. Po rozpadu Sovětského svazu a vyhlášení samostatného Moldavska působil v Literárním fondu Obce spisovatelů a v moldavské pobočce PEN klubu, současně se však angažoval jako zastánce proevropské orientace země a kritik národoveckého politikaření.

Pomsta mafiánských kruhů, aktivních od samého počátku devadesátých let, byla krutá: v okamžiku, kdy ho neznámí útočníci před vchodem do domu polili vitriolem, utrpěl těžké popáleniny v obličeji a na hrudníku. Léčil se napřed v Kišiněvě, následně absolvoval čtrnáct plastických operací na specializované klinice v Moskvě. Bukurešťské setkání s Nicolaem Rusem bylo šokující i povznášející. Šokující proto, že tento štíhlý muž s vlnitými kaštanovými vlasy a čistým pohledem hnědých očí se musí po zbytek života spokojit s výsledkem práce chirurgů a zapomenout na svou původní tvář; povznášející proto, že ani utrpěné příkoří ho nezbavilo vitality, která z něj přímo vyzařuje, a přesvědčení, že tvůrčí práce založená na pevných morálních kritériích má smysl.

Společnost sežraná vitriolem

Jedním z výchozích motivů dvoudílného románu Krysiáda (Şobolaniada, 1998) a Silvestr na vraku (Revelion pe epavă, 2005) byla tragická osobní zkušenost, avšak rozsáhlá románová konstrukce si klade mnohem náročnější cíl. Snaží se totiž zachytit dění v moldavské společnosti od získání samostatnosti po vstup do nového tisíciletí, a to se zvláštním zřetelem na její „odvrácenou stranu“, tj. všeobecnou zkorumpovanost, nerespektování zákonů, pronikání obchodníků se špinavými penězi do politických struktur, všudypřítomnost tajných služeb a všemocnost mafií s jejich surovými metodami. Díky svému neobyčejnému pozorovacímu talentu podpořenému ekonomickým rozhledem vytvořil Rusu působivý, byť silně pochmurný obraz Moldavska devadesátých let: výmluvné je, že dodatečně obdařil svůj diptych titulem Ztroskotání (Naufragiul). Zasazení do dobového evropského kontextu (1992–2000) obstarávají stručné novinové zprávy z domácího i světového tisku uvedené na začátku kapitol.

Děj se odehrává převážně v Kišiněvě s občasnými odkazy na realitu provinčních měst a venkova. Postavy pocházejí ze spisovatelské obce a dále z kruhů podnikatelských, politických, policejních a z tajných služeb. Z několika desítek postav by málokterá mohla být označena za kladnou: nejspíš jen činorodý mladý právník v policejních službách Tudor Carp (narážka na Karpaty a sounáležitost Moldavanů s Rumunskem) a ekonom Ion Josanu (jeho nomen omen odkazuje k lidovému původu „zdola“), na něhož zaútočí vitriolem živly snažící se proniknout mezi vzpurné „pisálky“ a rozložit Obec spisovatelů zevnitř. Zato galerie těch záporných – primitivních zbohatlíků, nemorálních kariéristů, oddaných přisluhovačů KGB, násilnických mafiánů, kteří se neštítí vražd na objednávku – je podstatně rozsáhlejší a dostává ještě víc prostoru ve druhém díle diptychu.

Přesvědčivě sestavená mozaika dokládá skutečnost, že samostatné Moldavsko je stát slabý ekonomicky i politicky a že bývalý gosudar, mocná východní říše, si ho stále udržuje ve své sféře vlivu, a to všemi prostředky – vojenskou přítomností v Podněstří, monopolem nad dodávkami plynu a elektřiny, infiltrací svých tajných služeb do politických struktur včetně jejich nejvyšších sfér (parlament, ministerstva, prezidentovi poradci). V tomto zmanipulovaném světě nelze čekat, že by dobro zvítězilo nad zlem, nicméně v autorově vizi ti čestní svůj zápas s temnými silami nevzdávají. Jakýsi slaboučký záchvěv optimismu vyvěrá z poslední kapitoly druhého dílu, v níž Tudor prohlédne strategii „šéfa z ústředí“ a na podnět rozvážného Starého básníka začne přemýšlet o ustavení skupiny analyticky a kriticky uvažujících intelektuálů.

Krysy táhnou

Nicolae Rusu ve svém románu navazuje na nejlepší tradice rumunské prózy, na rozdíl od klasiků se však nechová jako „vševědoucí“ autor, nýbrž nechává své postavy jednat na otevřené scéně, přičemž v široké míře uplatňuje přímou a smíšenou řeč. Jeho styl, zdánlivě jednoduchý a přímočarý, prozrazuje mimořádné vypravěčské nadání a vervu, která si čtenáře získá od první stránky. Čtenářskou zvědavost dále udržují autorovy specifické postupy, například záměrné vynechání protagonistova jména na začátku kapitoly, která se jím zaobírá, anebo návraty k postavám zdánlivě „uzavřeným“, vršení dalších překvapivých zvratů v jejich osudech, které se nečekaně setkávají a proplétají.

Ani při svém sklonu k realistickému způsobu vyprávění nepostrádá autor schopnost dát líčeným skutečnostem symbolický rozměr. V prvním díle je veškerý arivistický a mafiánský mumraj zarámován do podobenství s krysami. Agresivní hlodavci symbolizující nevykořenitelné zlo pronikají do všech vrstev společnosti, a to i mezi vzdělance a literáty. Příslušník ruské tajné služby si pochvaluje: „Podařilo se nám zlikvidovat Obec spisovatelů… úplná krysiáda… po jednotě spisovatelů, která nám ležela v žaludku, už není ani veta…“ Jenže krysy pokračují ve svém tažení a hledí s despektem i na momentální vítěze. Alegorický rámec je naznačen rovněž ve druhém díle: „Z besarabského Moldavska je vrak, který zbývá jen rozebrat, znovu a znovu zrazovaný, daný do dražby trpaslíky a nevraživci, hašteřivými a záludnými, drbnami bez tváře, vrak, na kterém žijí ti nejpodlejší ničemové, kde i dnes bytuje prokletý Jidáš.“ Celkově se však druhý díl diptychu jeví spíše jako mozaika nejrůznějších morálních a politických postojů, s nimiž se bylo možné setkat v Moldavsku konce devadesátých let, a do jisté míry i jako poučný exkurs do moldavských dějin a kultury: obsáhlé pasáže jsou totiž věnovány klíčovým událostem historie 19. a 20. století, úloze pravoslavné církve, otázce takzvané moldavštiny nebo plánům na sjednocení s Rumunskem.

Čtivost české verze dvoudílného románu zaručuje vynikající překlad Jiřího Našince, který se tentokrát musel vyrovnat i se značným podílem slangových, argotických a vulgárních výrazů, často ruského původu. Díky jeho dlouhodobému zájmu o literaturu pocházející z málo známé evropské země mezi Prutem a Dněstrem se nyní po překladech próz Vladimira Beşleagy, Aurelia Busuioka a Iuliana Ciocana českým čtenářům dostává možnost seznámit se s dalším zajímavým moldavským prozaikem.

Autorka je rumunistka.