V 19. století, v době národního obrození, přisuzovali čeští i rumunští intelektuálové literatuře velmi významnou úlohu ve vlastenecké a občanské výchově lidu. Ve 20. století, zasaženém totalitními režimy, se spisovatelé často projevovali jako „morální svědomí“ národa. V současné době se zdá, že literatura už nenávratně pozbyla své společenské role a stala se pouhou zábavou, srovnatelnou s populární hudbou, televizními seriály nebo počítačovými hrami. Nebo si přece jen myslíte, že literatura v dnešním světě znamená něco víc?
Máte pravdu, že v našich zemích literatura a spisovatelé hráli v minulosti důležité role, mnohdy to byly dokonce role protagonistů. Neodehrávaly se jen na literární scéně, nýbrž přecházely do společenského dění a ovlivňovaly veřejný život. S trochou nostalgie si uvědomujeme, že spisovatelé tenkrát představovali nezpochybnitelné centrum společnosti, což dnes už zdaleka neplatí. V naší době se literatura dostala na okraj. Proč k tomu došlo? Existuje několik vysvětlení, z nichž jako první se nabízí přelom historických epoch: opustili jsme Gutenbergovu galaxii a vstoupili do jedné fáze globální vesnice. Už nám neporoučí ideologie, nýbrž imagologie; už nevěnujeme pozornost slovu, nýbrž obrazu, jemuž se klaníme a jsme na něm závislí. Důsledkem této historické a technické proměny je to, že literatura se v mnoha případech uchyluje k jakýmsi převlekům: setkáváme se s ní v jiných sférách umění nebo například v televizi, a to i v televizních zprávách; všude nám předkládají příběhy, které jsou fikcí i literaturou. Máme bytostnou potřebu fikce a v tom se lidská povaha nemění. Stalo se jen to, že tuto potřebu uspokojujeme jinými způsoby.
Vraťme se k vaší otázce. Nepochybně se musíme smířit s tím, že literatura je na okraji veřejného zájmu; alespoň v Rumunsku to zcela jistě platí. Přesto se domnívám, že tento okraj může být osvícený. Podle mého názoru je role spisovatele i nadále významná, navzdory tomu, že naši současníci nejsou schopni nebo ochotni si to uvědomit. Vždyť přece dobrý spisovatel dělá pro dnešní svět to, v čem nemůže nikdo jiný uspět: vytváří přesvědčivý obraz doby a společnosti – takový, který přetrvává. Spisovatel je zrcadlo, jež zajišťuje projekci současníků pro následující generace.
Tvrdíte, že vaše generace je „postmodernistická“, neboť žije v pokročilém postmoderním věku a nemůže nereagovat na ducha doby. Mohl byste upřesnit, co pro vás a obecně pro „osmdesátníky“ znamená postmodernismus v literatuře?
Nevím, co znamená postmodernismus pro ostatní, ale pro mne je to něco, čemu se nelze vyhnout. Postmoderní postoj předpokládá ochotu ohlédnout se zpátky na všechny dosavadní literární zkušenosti a schopnost uplatnit je (jako kulturní citaci) v prospěšné syntéze. Postmodernismus znamená, že na jednu misku vah klademe sebe jako autora a na druhou všechny podoby a formy literárního výrazu, jež osvědčily svou životnost. Lze říci, že postmodernismus je projevem intelektuální otevřenosti a dialogu. „Nové“ se rodí mimo jiné i propojováním různých „starých“ předloh. Každý spisovatel si musí uvědomit, byť s pocitem lítosti, že jeho umění je „datováno“ a má omezený „termín platnosti“. Z této danosti nás může vysvobodit relativizující postmoderní postoj, který přejímá to, co je životaschopné, a pomáhá nám postupovat kupředu při občasném ohlížení zpátky.
Mezi současnými rumunskými spisovateli jsou spíše výjimkou ti, kteří se ve stejné míře a stejně úspěšně věnují poezii i rozměrnější próze. Jak je to s dvěma tvůrčími osobnostmi, které koexistují v osobě Gabriela Chifa? Spolupracují mezi sebou, anebo se sváří?
Myslím, že v mém případě tyto dva druhy literární tvorby, tj. poezie a román, fungují komplementárně, jsou součástí jednoho celku (ještě však musím upřesnit, že do tohoto celku patří i esej jako koření nezbytné k tomu, aby recept byl úplný). Kdysi jsem použil tohoto příměru: na začátku své literární dráhy, když jsem psal jenom verše, jsem byl jako člověk, který místo chůze poskakuje na jedné noze. Teprve když jsem začal psát román, stal jsem se normálním chodcem, který umí používat obě nohy.
Ona komplementárnost mezi poezií a románem funguje dosti zvláštně: když mě unaví verše, odpočinu si u prózy, a naopak. Jeden druh tvorby se stává zdrojem energie pro pěstování toho druhého. Přitom ovšem dodržuji princip, podle něhož je třeba respektovat normy vlastní poezii a románu, navzájem velmi odlišné. Toto literární „chameleónství“ mi vyhovuje, rád se proměňuji a rozdvojuji prostřednictvím textů. Je to jako by mi bylo dáno žít několik životů místo jednoho jediného. Při tvorbě neustále hledám způsoby, jak rozšířit a obohatit své bytí.
Pokud se nemýlím, z evropských měst vás přitahují zejména města střední Evropy, například Vídeň, Praha nebo Drážďany. Co pro Vás znamená pojem „Mitteleuropa“? Podle některých intelektuálů (z Rumunů by to byli Cornel Ungureanu a Norman Manea) je to reálný a stále živý fenomén, podle jiných tento historický pojem už v dnešní době ztratil význam.
Řekněme, že historický model, který dal vzniknout ideji Mitteleuropy, se již vyčerpal a nefunguje explicitně a programově. Přesto však kulturní Mitteleuropa existuje jako rozptýlená a implicitní skutečnost, která generuje určitý styl obydlí, jistý typ města – mám na mysli město, v němž respekt k pravidlům, geometrii a solidně provedené práci vytvořil zvláštní monumentálnost, která zasluhuje čím dál větší obdiv a ocenění v dnešní době, kdy se všude roztahuje efemérnost a kýč.
Pokud jde o zmíněná tři města, opravdu mě velmi přitahují. (V závorce však budiž řečeno, že jsem nenasytný cestovatel a zajímají mě všechna možná místa v Evropě i jinde. Stává se, že důvod, proč mě nějaké místo láká, je přesně opačný než ten, proč se mi zamlouvá nějaké jiné místo…). Vídeň, Praha a Drážďany mě lákají proto, že patří do středoevropského kulturního prostoru, ale můj vztah k městu je vždy ryze osobní: mohu se zamilovat do města jako se zamilujete do ženy. Tak jsem se například zamiloval do Prahy. Pro lásku není třeba hledat vysvětlení. V případě Prahy by však bylo možné vysvětlit mé okouzlení tím, že seznámení překonalo veškeré očekávání: V tomhle městě vás vedle typicky středoevropské monumentálnosti překvapí jeho zvláštní poezie, mocná a dech beroucí, současně zářivá i melancholická. Anebo je má náklonnost k Praze spojena s duševními stavy, jež jsem prožíval při návštěvách tohoto města. Vždycky jsem tu byl v doprovodu lidí, kteří pro mě hodně znamenají.