Velká černobílá hra Raster-Noton

Mezi pamětihodné momenty mé publicistické dráhy patří zážitek, jak jsem při recenzování zvracel. Nestalo se tak z estetických důvodů, ale čistě pro fyzické účinky samotné hudby. Byl jsem tehdy nemocný, uvařil si velký hrnek zeleného čaje a k tomu si do sluchátek pustil album Ryoji Ikedy Matrix. Nevěděl jsem, že je to instalace určená pro prostor: mezi reprobednami se má chodit a v prostoru zakoušet, jak se střetávají dva proudy čistého zvukového vlnění. Lehce upravené, ale v zásadě laboratorně čisté sinusoidy se místo galerijního prostoru střetly v mé lebce – a zbytek už znáte. Musím dodat, že jsem na Ikedu nezanevřel a dodnes vzpomínám na jeho frankfurtskou instalaci, v níž bylo vidět nejprve nic, a potom nic: střídala se v ní tma se záblesky oslepujícího světla. Z pročištěnosti a jaksi vášnivé matematičnosti jeho hudby dobře rozumím, proč má tak rád Miese van der Roha a proč by jednou rád uspořádal malé vystoupení ve vile Tugendhat.

Na technicistní krásu přesných detailů jsem si nyní vzpomněl, když jsem „ikedovské“ zvuky uslyšel u tvůrců z německého vydavatelství Raster-Noton: Franka Brettschneidera (na jeho novém albu Rhythm) a jeho kolegů z tria Signal Carstena Nikolaie a Olafa Bendera. Vyrůstali v bezčasí východoněmeckého Chemnitzu, byvšího Karl-Marx-Stadtu. Z dospívání si vybavují opakovaný poslech několika málo dobrých desek, které sehnali. Žánrově byly absurdně kontrastní… V maloměstské atmosféře nenašli žádného dobrého hráče na bicí. „Ale i kdyby tu žil, přivítal bych nástup automatického bubeníka stejně nadšeně,“ říká Brettschneider. „Dalo se s ním zavřít doma a experimentovat o samotě.“

Společné vydavatelství, tedy „archiv pro tón a ne-tón“ existuje od roku 1999. Při laboratorním přístupu se Nikolai a spol. dostávají k čistým beatům i čistému šumu: proto je mezi spolupracovníky „beatový“ Ryoji Ikeda i „šumoví“ Pan sonic. Protnuli se se zlatou érou laptopové scény, ale vedle živě generovaného zvuku vždycky hodně tíhli k minuciózní studiové práci. Nikolai své mikrozvuky vykrajuje podle šablon, neupravuje je přes filtry, ale překresluje zviditelněné parametry. Japonský autor Takashi Ikegama nabízí teorii, že živé procesy určuje utlumování dějů, jež se obecně opakují pořád ve smyčce. „To mě zajímá,“ říká Nikolai. „Na začátku je přesná pravidelnost. Pracuji s měřidly, logickou strukturou, jednoduše vytvářím vzdálenosti a sinusoidy. Má práce se odvíjí od principů odvozených z architektury a klasické kompozice, proto ji musím vidět. Přesně vím, co chci změnit, a dělám to graficky.“

Vykrojené tóny znějí nelidsky přesně, ale nemají v sobě antiestetičnost bezohlednou vůči publiku. Naopak, atmosféra hudby Raster-Noton se pohybuje od raných experimentů s elektřinou až k současnému čistému designu. Tvůrci často vytvářejí startovní podmínky procesu, který dál nechávají volně běžet. Rhythm Franka Brettschneidera je devíti etudami, v nichž se konstrukčních zásahů a vrstvení dočkává pulsace, přepínání, vlny šumu, ozvy pravidelných procesů. Kde všude nacházíme rytmus, ptá se to album, kde vzniká sám a kde ho konstruuje člověk? Nejprve slyšíme cvakat a bzučet hudbu-model, ale když zhoustne, rozkvete a prodělá kompoziční přemety, přestaneme ji pokládat za zástupnou: tahle proměna je silnou součástí její přitažlivosti. Přesto se metaforické názvy skladeb Osmidenní lidé nebo Celé léto v jednom dni jeví jako paradox; zato jasně sedí Velká černobílá hra. Zní tu nejčistší materiál click’n’cuts stylu, a zase se mi z něj při sluchátkovém poslechu houpe žaludek. Právě proto, že jsou zvuky důsledně základní (na mnoho způsobů!), čiší z Rhytmu pevná identita i dnes, kdy klubová vlna click’n’cuts odezněla.

Neberu Rhythm jako jev z hudební scény „abstraktních beatů“. Je to plod vědeckého zaujetí, který shodou okolností vyústil do jedné z nejlepších elektronických desek, jaké jsem letos slyšel.

Autor je hudební publicista.