A přece se točí!

Boris Cvek ve svém eseji zpochybňuje schopnost vědeckého poznání pravdivě popsat realitu a poznání považuje jen za nástroj, umožňující vymýšlet (konstruovat) různé teorie tak, aby poskytovaly užitečné předpovědi. Rozhodně prý nelze trvat na tom, že by mělo poznání korespondovat s realitou, protože z různých důvodů nelze takovou korespondenci nikdy zjistit a navíc to ani není potřeba.

Rád bych k uvedenému textu připojil několik poznámek. Přiznám se, že jsem měl už před časem podobnou touhu, když jsem v A2 č. 21/2007 narazil na esej Martina Škabrahy pod názvem O rozumu a jiném jmelí. Ratzingerův dialektický idealismus. I tady jsem našel spoustu tvrzení o povaze západní racionality, o tom, čím by se rozum měl a neměl zabývat, a o jeho vztahu k realitě. Mohl jsem se dočíst, že rozum, který usiluje o „pravdivý“ popis reality, o nahlédnutí jejího pravého stavu, je výlupkem toho největšího zla, protože je prý „neustálou válkou pohlcující to, co je jiné, cizí, nadbývající, vzdorující“, a že „se podezřele často jeví jako třídní, imperialistický, represivní, reifikovaný, exploatační, falocentrický atd. atp.“. Je prý třeba pěstovat rozum jen jako „jmelí na stromech našich vyprávění“, maximálně jen jako milé povídání ve světě jazyka, jen jako „řeč o řeči“, která navíc ponechá dost prostoru mytickým pohádkám. Neboť věda a mýtus mají stejné oprávnění: v jistém ohledu oba diskursy s ohledem na naše zájmy fungují stejně – mohou oba uspokojovat naše potřeby, poskytovat užitečné předpovědi a fungovat v zápase o naše přežití. Zda se v nich lépe či hůře odráží nějaká objektivní realita, je naprosto vedlejší.

Bída relativismu

Pro zjednodušení budu pozici, která zpochybňuje schopnost vědy „nahlédnout pravou povahu skutečnosti“, označovat souhrnně jako relativismus.

Myslím si, že typickým znakem každého relativismu je už jeho vnitřní rozpornost. Relativisté nepopírají existenci vnější reality (i Cvek připouští, že existuje), zpochybňují ale její objektivní poznání. Pak jsou ale jenom dvě možnosti: buď je realita zásadně nepoznatelná, nebo není, takže bychom pak mohli připustit, že nějakým způsobem poznatelná je. Chci-li ale tvrdit, že je realita zásadně nepoznatelná, pak o ní vyslovuji kardinální tezi, k níž potřebuji naprosto definitivní a absolutní vědomost o této realitě. Jestliže ale nemůžeme říci „realita je nepoznatelná“, pak platí druhá možnost: nelze vyloučit, že realita poznatelná je a že úsilí vědy o nahlédnutí pravé povahy skutečnosti má své oprávnění.

Relativisté ovšem mohou kontrovat tvrzením, že to, co víme, je vždy to, co se „týká naší interakce s realitou“, nikoli „reality jako takové“ (Cvek). Ale moje právě probíhající „interakce s realitou“ nebo její výsledek (třeba popsaný papír) jsou samy nějakou „realitou jako takovou“, nebo ne? Je snad moje interakce s realitou zase jen nějaká vymyšlená konstrukce nebo soubor mých mínění o ní?

Nebo jinak: celá koncepce relativismu stojí na „odlišnosti“ reality a naší představy o ní. Ptám se: odkud vím o téhle odlišnosti? Existuje „odlišnost“ reality od mých představ „reálně“, jako faktický stav, nezávislý na mých představách, nebo je taková „odlišnost“ zase jen nějaká moje další „představa“? A ještě: má-li být poznání nikoli odrazem reality, ale pouze souborem představ, které pomáhají člověku se v realitě úspěšně orientovat, jak by to bylo možné, aniž by byl případný úspěch korigován nebo potvrzen objektivním stavem reality samé? Bylo by snad možné prohlásit něco za úspěšné jen nějakým jiným prohlášením o úspěšnosti?

Myslím, že hlavní problém, kterým trpí relativismus, je záměna konvenčních symbolických struktur, které si vytváříme k popisu reality, s touto realitou samou. V Cvekově textu čteme, že věci mají svou konkrétní délku, dobu, teplotu atd. pouze „v našich pojmech“ a že „Praha má své zeměpisné souřadnice jen díky poledníkům a rovnoběžkám, které jsme si vymysleli“. To je ovšem velmi legrační tvrzení: reálná distance mezi Brnem a Prahou by se dala měnit přeskupením zeměpisných souřadnic? Mohu zkrátit tyč, která se mi nevejde do skříně, tím, že o ní použiji jiné pojmy? Dosáhneme varu vody na stejném hořáku jinak, když jej budeme sledovat na teploměru se stupni Celsia, a jinak, když budou na teploměru stupně Fahrenheita?

Relativisté přehlížejí, že to, na čem se v podobných případech domlouváme, co vymýšlíme a co pak opravdu může být relativní, je způsob označování, nikoli povaha toho, co se označuje. Odtud také vyplývá, že srovnávání teorií popisujících fyzikální zákony s pravidly šachové hry (protože obojí je údajně náš výtvor) je zavádějící.

Cesta z lesa

Vůbec nechci tvrdit, že „zájmy“ nebo „domluvy“ neovlivňují naše poznání; někdy ovlivňují i povahu „pravého světa“, do něhož zasahujeme, ale rozhodně ne natolik, abychom své zásahy neuměli od objektivních struktur světa dobře odlišit. Představme si, že jdu lesem a že jsem už po dlouhé chůzi unaven. Chci si sednout, abych si odpočinul. Uvidím vedle sebe vzrostlou bedlu a vedle ní velký kámen. Mohu si vybrat, na co si sednu. Podle relativistů jsem přesně v té situaci, kdy o úspěchu mého počínání (a o „pravdě“ faktů, které k tomu přispějí) nemá rozhodnout „pravá povaha vnějšího světa“, ale můj zájem si sednout a soubor mínění, který jej doprovází. Když si ale sednu na bedlu, zničím ji a skončím na zemi. Musím si sednout na kámen. V takové situaci se prostě musím chtě nechtě podřídit nějaké struktuře vnějšího objektu, respektovat ji, revidovat svou zkušenost právě tímto stavem věci a nikoli jiným přesvědčením nebo představou o ní.

Jistě: „tvrdost“ může být relativní pojem, představa tvrdosti se může lišit napříč kulturami nebo i v rámci jedné kultury; mohli bychom předpokládat, že něco je tvrdé pro člověka, ale nikoli pro slona atp. Co to ale změní na faktu, že kámen musí mít právě určitou vnitřní strukturu, pocházející z „pravého světa“, nezávislého na mé zkušenosti a mých zájmech, aby bylo možné si na něj sednout?

I onen slavný příklad z pragmatismu Williama Jamese se dvěma lesními cestami (z nichž jedna se stane „pravdivou“ v okamžiku, kdy mě po dlouhém bloudění vyvede z lesa) je záludný. Zastírá fakt, že prvním předpokladem toho všeho je, že ta cesta skutečně z lesa vede, že někde nekončí v bažině, že je někým, nezávisle na mém vědomí a přání, opravdu prošlapána až ven a že tento stav věci lze dobře nahlédnout. Kdyby obě cesty, mezi nimiž bych si měl vybrat, končily v bažině, nebyla by žádná „pravdivá“, ale jistě ne proto, že by neodpovídaly mému zájmu, nýbrž pro svou „přirozenou povahu“.

Relativisté a pragmatisté často zdůrazňují, že věda je vlastně sociální konstrukt, že je kulturním jevem stejně jako umění nebo náboženství, protože je závislá na lidských zájmech, přijatých konvencích, souborech pojmů, na používaných jazycích, na tradicích a zvycích apod. A protože prý nemůžeme nikdy zjistit, zda nějaký soubor popisů a výkladů odpovídá či neodpovídá realitě, nemůžeme tvrdit, že je některý lepší nebo horší. Všechny možné popisy jsou stejně dobré. Umění nebo věda, rozum nebo náboženství: to jsou jen svobodně volitelné způsoby výkladu, jejichž přijetí je legitimizováno jen sdíleným souborem přesvědčení, nikoli korespondencí s realitou, a které proto musí mít každý jiný výklad plné právo kdykoliv zpochybnit.

Proti tomu je třeba jasně říci a nebát se to vyslovit: věda je podnik, který si vytyčil za svůj úkol popis reality, nezávislý na kulturních a společenských jevech a objednávkách, a v tomto smyslu – ať se nám to líbí nebo ne – chce a potřebuje být provozována nezávisle na kulturách nebo společenských zájmech (i když to jde leckdy stěží).

Příklad: všechny kultury potřebovaly nějak provozovat zemědělství. Zemědělství vyžaduje především péči o zaseté plodiny a k jeho nejdůležitějším činnostem patří pravidelné a dostatečné zavlažování. Ponechme stranou zajímavý fakt, že ve všech kulturách se nezávisle na sobě k závlahám používá voda: kdyby měly věci nabývat svou povahu pouze v pojmech, které jim přidělíme, jak tvrdí Cvek, jak by se dala vysvětlit tato reálná mezikulturní shoda? A dále: v jedné kultuře se voda může nazývat „water“, v jiné „koki“, někde se k měření jejího množství může používat proměnlivá lidská dlaň, jinde přesně odměřené množství, za jehož jednotku je určen litr, někde se může uchytit přesvědčení, že voda je živý tvor, jinde, že je to chemická sloučenina, obsahující ve zvláštní vazbě vodík a kyslík. To všechno mohou být proměnlivé způsoby označování, různorodé pojmy, variabilní „souřadnice“, které opravdu dobře vyhovují daným kulturním obyčejům a potřebám. Nic to ale určitě nemění na tom, že se dá najít jisté minimální a pro všechny kultury stejné množství vody, které je zapotřebí k tomu, aby každá určitá plodina neuhynula. Kdyby se toto množství mělo vlít do jedné nádrže, zaplnilo by ji vždy do stejné výše bez ohledu na různost zvolených měrných
jednotek.

Zjištění, která věda získává, nejsou konstruována měřítky, neleží ve formách života jednotlivých kultur a mají platnost bez ohledu na vůli, přání či vědomost jejích členů. Troufám si tvrdit, že to dokonce platí z velké části i pro společenské vědy. Věda smí být proto univerzální. Je už ovšem jiná věc, zda rozbijeme nějaké kultuře její poklidnou existenci sdělením, že Země není placatá, anebo naopak zachráníme nějakou kulturu před vyhynutím, když ji naučíme přesněji nakládat s potřebným množstvím závlahy. Tady už je třeba brát v potaz společenské či politické ohledy, ale nic z toho přece nemůže mít vliv na fakt, že Země prostě kulatá je a že k závlaze potřebujeme právě určité množství vody. Popis takové hodnoty nepovažuji za nic barbarského, exploatačního či represivního a nevidím důvod, proč bych měl z něho mít výčitky svědomí.

Mravní výlučnost vědy

Troufnu si ještě na další upozornění: vědě z povahy věci přísluší i jistá nesmlouvavost a přísnost. Zaměňovat tuto přísnost za „imperialismus“ či „nesnášenlivost“ a chtít snad dokonce, aby se ve vědě „demokraticky hlasovalo“, jak se toho dožaduje Cvekem zmiňovaný Feyerabend, je právě nefér. Je chyba, když se v tomto ohledu vědcům sugeruje špatné svědomí v domnění, že se tak přispívá k zlepšení jejich mravní odpovědnosti.

Malý příklad k diskusi: v Ottově slovníku naučném najdeme na konci hesla „Létadla“ úvahu o dalších možnostech letectví. Konstatuje se zde naprosté ztroskotání pokusů s tzv. dynamickými létadly, tedy těmi, která jsou těžší než vzduch, protože „všem dosavadním létadlům nedostává se základních podmínek zdaru, tj. nezbytných vlastností, které spatřujeme na modelech přírody“ (sv. XV, s. 937). Jediné, co je podle autora uvedeného hesla možné, je kombinace dynamického letadla s nějakým typem balonu. Jenže už v Dodatcích k Ottovu slovníku v XXVIII. díle čteme hned na úvod hesla: „Letadla dynamická razí si poslední dobou vítězně cestu a dřívější ideál vzduchoplavců, řiditelný balon, ustupuje víc a víc do pozadí.“ (sv. XXVIII, s. 884) Následuje popis čerstvé historie letectví se všemi významnými aviatickými úspěchy.

Myslím, že tento příklad v jednom ze svých aspektů hezky ilustruje mnohé z toho, o čem je právě řeč. Předně tu vidíme posun vědeckého poznání, který se musel odehrát díky tomu, že věda opravdu poznává realitu, díky čemuž se po troškách a sebekriticky zbavuje starých omylů a dochází k novým objevům. Neumím si představit, jak by k odhalení fyzikálních zákonitostí, které umožňují létání, mohlo dojít jen díky tomu, že věci nabudou svých vlastností „v našich pojmech“ a že si „vymyslíme“ teorii tak, aby pouze vyhovovala nějakému našemu přesvědčení. Kulturně nebo zájmově podmíněný může být samozřejmě požadavek na leteckou dopravu, nikoli však zákony, které drží letadla ve vzduchu.

Ale pak je tu také zřejmé něco dalšího a možná závažnějšího: soubor názorů, který vedl k tvrzení, že není možné, aby vzlétla tělesa těžší než vzduch, je jednou provždy neudržitelný. Nevybavím si žádný kulturní nebo společenský zájem, který by měl mít oprávnění takové teorie znovu oživit a přivést zpět na katedry fyziky. Máme snad v zájmu relativistické tolerance (a z obavy, aby rozum nebyl „imperiální, represivní nebo exploatační“) zavést na katedře fyziky alternativní výuku o tom, že není možné, aby vzlétla tělesa těžší než vzduch? Může někdo vážně tvrdit, že by se někdy v budoucnu mohl vymyslet nějaký nový soubor pojmů, který by vyjádřil takovou povahu reality, že by se letadla zase nemohla ve vzduchu udržet?

A s tím souvisí ještě jedna úvaha. V závěru svého příspěvku Boris Cvek naznačuje, že by bylo dobré, aby vědecká práce byla jaksi pod kontrolou ostatních diskursů – hlavně umění nebo náboženství, protože „věda a technika lidstvu zásadně nestačí“, takže by se bez kultivace mezilidských vztahů mohla věda stát nástrojem v rukou primitiva. Vědec není povznesen nad morálku, filosofii či náboženství – a musí být tedy v jistém smyslu vychováván. Rozumím dobře starosti, která je v těchto řádcích obsažena, nemohu však se vším souhlasit – a to právě kvůli oné zvláštní povaze vědy. Považuji totiž za naprosto úžasné, že se ve vědecké komunitě zcela přirozeně a díky samovolným korekcím vyvinul étos, který by mohl být naopak vzorem jiným komunitám a diskursům, včetně umění nebo náboženství.: přirozená skepse, ochota ke kritickému přijímání opačných stanovisek, svědomitá práce, poctivost, svobodná diskuse, nepodléhání autoritám a dogmatům, odpovědnost, věrohodnost.

Jistěže najdeme v dějinách vědy leckterá lidská a mravní selhání: podvody, zamlčování, ješitnost, zbabělost, nezodpovědnost. Ale to byly vždycky jednotliviny: nikdo nepopře, že věda jako celek má velmi solidní očistný mechanismus, takže vždycky (třebas s potížemi) své černé ovce sama a ze své vůle vykáže na okraj. A co je nejdůležitější: tohle všechno se etablovalo nikoli zásahem nadsvětného zákonodárce, ani jen dohodou o užitečnosti nějakých přesvědčení, ale právě z povahy procedur, jimž se věda věnuje, z charakteru vědecké práce, který je dán jejím předmětem. Vědu činí výsostnou i z hlediska „kultivace mezilidských vztahů“ ona touha a nakonec zřejmě i schopnost „nahlédnout pravou povahu reality“. Myslím si, že tato základní vlastnost vědcova jednání je tou hlavní zárukou jeho korektnosti.

Tváří v tvář realitě selhává ve vědě každá nemorálnost: snadno se dá odhalit – mnohem snáze, než by to bylo možné v případě, že by naopak hlavní autoritou vědy bylo jen dobré fungování nějakých přesvědčení nebo dohoda o nasazení nějakých pojmů. Myslím si, že takovou záruku spolehlivosti nemůže nabídnout ani umění, ani náboženství, i když se jich Cvek dovolává jako potřebných „výchovných“ prostředků. Nenajdeme zrovna v umění ve srovnání s vědou mnohem častější nezodpovědnost, ničivou závist nebo zaprodanost moci, není mezi nábožensky založenými lidmi mnohem více nesmiřitelných fanatiků, kteří jsou s to i vraždit kvůli jinému přesvědčení?

Nebyli to teoretikové evoluce, kdo svého času vyvolali opičí procesy, nebyli to astronomové, kdo postavili hranici pro Giordana Bruna. Byli to naopak vždycky kulturní, političtí či náboženští fanatici a ideologové různého střihu, kteří na základě trapného zneužití vědy a rozumu vyvolávali zlou vůli nebo i zlo sami páchali.

Myslím si proto, že se vědy není třeba bát. Ale pod jednou podmínkou: že chce a umí „nahlédnout pravou povahu skutečnosti“. Čeho bych se já naopak bál, je to, že se věda prohlásí za relativní a kulturní podnik, který je závislý na zájmech svých uživatelů. Teprve když se vědě odebere její zaměření a zneváží její schopnost nahlížet objektivní stav reality, ztratí svůj mravní impetus. Vědci se stanou sice jednou z „kulturních“ pospolitostí (což vypadá sympaticky), ale také mnohem snáze hříčkou subjektivních zájmů, tahanic nebo třeba korupce.

Relativizace vědy je nemravná, ačkoli se provádí ve jménu jakési zvláštní „mravnosti“.

Autor je vedoucí katedry filosofie FF UP v Olomouci.