Alternativa 007: cesta je víc než cíl

Jestli něco festival Alternativa 007 charakterizuje, je to všudypřítomné překvapení a široké rozpětí žánrů a vyjadřovacích prostředků, které inscenátoři volí a často originálně mixují, ať už jsou to klasické činoherní prostředky, tanec, loutkové divadlo, zpěv atd. Téma identity se kurátorům (Vladimír Hulec, Lucie Němečková, Roman Černík, ředitel festivalu Jan Dvořák), kteří odpovídali za dramaturgii, podařilo naplnit. Princip hledání nebo problematizaci identity bychom při podrobnější analýze vystopovali snad ve všech produkcích, které se na programu objevily – a lze ji pojmout i mnohem šířeji.

Identita divadelního prostoru

Nikdo nepochybuje o tom, že divadlo se dá hrát všude a že adekvátní prostor přísně vzato vznikne tam, kde se herec setká s divákem. Střídání dějišť festivalu však umožňuje vnímat tento fakt jaksi zostřeně. A navíc si jasněji uvědomovat vztahy mezi prostorem a konkrétní divadelní produkcí. Festival odstartoval na nádraží Praha-Vysočany premiérou Vlakové opery, která spojila Agon Orchestra a Plastic People of the Universe. Autorem libreta je Vratislav Brabenec, hudbu složil Michal Nejtek, dirigoval Petr Kofroň. Pokračování ve vlaku trochu zhatil nával. Zajímavé ale bylo sledovat reakce běžných cestujících, kteří netušili, že se stávají součástí divadla – třeba když se za jízdy uličkou plazil po zemi muž a na provaze za sebou táhl nafukovací balon. Pokud je jednou z poznávacích znamení alternativy stírání hranic mezi hercem a divákem, byly výstupy cestujících ve vlaku exemplárními příklady.

Další premiéra přehlídky, Česká pornografie, se uskutečnila v divadle La Fabrika v Holešovicích. K bývalé slévárně hliníku přitáhl pozornost Miroslav Bambušek projektem Perzekuce.cz. V mezidobí však prošla budova rekonstrukcí a ze syrové industriální haly se stal regulérní alternativní kulturní prostor. Režisérka Viktorie Čermáková (která získala za inscenaci také poctu festivalu) na scénu převedla novelu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj, otevřenou zpověď prostitutky. Hůlová v knize vrší sexuální scény, rozebírá hrdinčiny podivné úvahy (zabránit sexualizaci dětí vlastní stylizací do čtrnáctileté dívenky), vedle toho se dotýká ženských témat a vztahů mezi muži a ženami. V tomto případě je divadelní zpracování mnohem lepší než předloha a dokonce i bulvarizace titulu působí přiléhavěji. To, co v knize za chvíli nudí, je na divadle smysluplné a zábavné díky šesti herečkám, do jejichž rolí Čermáková rozmělnila Hůlové ústřední postavu.

Večer v Divadle Na zábradlí, spojený s udílením poct festivalu, připravil kabaret Červená Fedma. Kouzlo totální trapnosti, neuvěřitelný humor, síla prazákladní energie: každý může přijít na jeviště a ukázat, co umí – i když třeba skoro nic skutečně divadelního neumí. Fakír, mečový tanec, zpěv s rýmem na patizón, škola na bicí na pusu... Kdo by se snad přece jen nebavil a myslel si, že bude nezúčastněně sedět v hledišti, může dostat do hlavy banánem nebo plackou, primárně určenou k přišpendlení na klopu. Házení předmětů do publika spolehlivě naruší hranici mezi diváky a herci i konvenci klasického „kukátka“. Produkce pouze na vlastní nebezpečí.

Den v experimentálním prostoru NoD připravil Roman Černík z uskupení kolem nezávislé scény Moving Station (Hemžící se zastávka) Plzeň – Jižní předměstí (která také získala jednu z poct festivalu). Do programu vybral one man show (také poctěného) Pavla Smolárika Svou vlastní ženou, inscenaci divadelní hry Douga Wrighta. Smolárik je velice tvárný herec, který dokáže suverénně klouzat z jedné role do druhé – chvíli je transvestitou Charlottou, vzápětí novinářem, který s ní dělá rozhovor –, nehledě na to, že téma transvestitismu je ve vztahu k hledání identity téměř příkladné. Černík však zařadil také inscenace kvalitativně dost sporné. Uskupení L. S. Věk a jeho Fucking Generation nebo Divadelní skupina Everybáby s inscenací Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu působily dojmem produkcí vzniklých na besídku jako zábava pro kamarády. Soubor L. S. Věk měl navíc problém s akustikou, takže jeho psychologickým zpovědím nebylo chvílemi rozumět.

Česko-arabská identita

Kurátorka Lucie Němečková se pokusila představit arabskou kulturu prizmatem české arabské menšiny. Němečková se cizími kulturami a jejich vztahem k českému prostředí zabývá dlouhodobě a systematicky, připomeňme třeba její zájem o africkou kulturu v rámci festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.

V arabském festivalovém dni se promíchala tvorba arabských intelektuálů žijících v Česku s produkcemi inspirovanými tamější kulturou. Pro nás je zřejmě nejinspirativnější orientální (břišní) tanec a barevnost kostýmů, pro oko Evropana až kýčovitá. Studio orientálního tance Farha tak spolu s alžírským hercem Addou Keddamem uvedlo vyprávěnou a tančenou arabskou pohádku a soubor Rahat Lukum inscenaci Mustafa s napůl živou hudbou, loutkami a výbornými tanečnicemi (na rozdíl od těch z Farhy). Tady bylo celkem názorně vidět prolínání orientálního tance s disco stylem tančeným na orientální pop.

Jistou kontroverzi vneslo do programu až Divadlo Feste s inscenací Identita I: Náš islám. Režisér Jiří Honzírek se v ní mozaikovitou formou snaží prozkoumat islám, jeho mediální obraz a asociace, které vyvolává. Nastínil spor mezi pojetím islámu jako mírumilovného náboženství a jeho extrémním pojetím, manifestovaným terorismem. Jiří Adámek (kterému byla letos prokázána na festivalu také pocta), scenárista a režisér, se v kompozici Klikněte na video, která byla ve své jevištní podobě uvedena poprvé, zaměřil na popravu Saddáma Husajna, jejíž amatérský videozáznam koloval po internetu. Podobně jako Divadlo Feste pracoval s autentickým materiálem, s mediální reflexí, citacemi.

Ačkoliv právě arabský blok obsahoval kvalitativně asi nejméně vyrovnané produkce, patřil v rámci festivalu k tomu nejpozoruhodnějšímu. Určitě je záslužné upozornit na bohatou arabskou kulturu a její vztahy ke kultuře české i na existenci muslimských intelektuálů v Česku. Až na zmíněné výjimky však byl program až příliš bezproblémový. Kurátorka si sice vytkla za cíl ukázat fascinující arabskou kulturu jako protiklad k medializaci islámského extremismu, přesto se ani tomuto tématu neměla vyhýbat. Možná by nebylo na škodu i poselství inscenací Divadla Feste a Jiřího Adámka zasadit do širšího kontextu. Otázkou také je, co o arabské kultuře vypovídají povrchně blyštivé inscenace lépe či hůře zvládnuté evropské interpretace orientálního tance.

Identita alternativy

Festival vlastně hledá identitu samotné alternativy. Pokud přijmeme obecnou definici, že alternativnost v divadle znamená zřetelnou jinakost vůči většinovému modelu divadelního provozu a převažující divadelní poetice a estetice, jak ji nastínil Jan Roubal ve slovníku alternativního divadla, můžeme si po právu položit otázku: Co je dnes oním většinovým modelem, poetikou a estetikou? Vždyť se alternativa vkradla i do pražského Národního divadla – připomeňme projekt Bouda Bondy.

Festival alternativu nedefinuje, možná už ji dnes ani přesně definovat nelze. Z jeho dramaturgie bychom snad mohli vyvodit, že alternativa je charakterizována především důsledným hledáním, a to občas i bez ohledu na výsledek, takže optika hodnocení podle určitých uměleckých nebo estetických kritérií mnohokrát selhává. Respektive pokud bychom soudili pouze podle konečného výsledku, toho, co vidí divák, inscenace by neobstály. Alternativa je hledáním toho, co ještě divadlo snese a divák vydrží. A i v tom to je – alternativa si může dovolit luxus do jisté míry nemyslet na diváka, třeba šokovat (nahota v České pornografii) nebo iritovat (nekonečné opakování v Kostýmech Miguela Pereiry na náměstí Republiky) či bavit trapností (Červená Fedma). Cesta je v tomto případě víc než cíl.

Autorka je divadelní kritička.