Klid

Minulou neděli jsem jel předčítat na venkov. Taková pozvání jsem bral ani ne tak kvůli penězům, ale abych se dostal z toho dusna. Nakoupil jsem, uvařil, pak jsem zamkl dveře a ještě po druhém otočení klíčem jsem slyšel: kdy se vrátíš?

Budu se snažit, nejpozději zítra večer, matko. Polévku máte v lednici, nezapomeňte si ji ohřát, televizi na noc vypněte, řekl jsem už poněkolikáté, ale teď už jen dveřím, zamčeným dvěma patentními zámky, na které nechala přidělat dvojitý bezpečnostní řetěz, podle jejího názoru nikoli bezdůvodně, stejně jako podle jejího názoru nikoli bezdůvodně měla doma hasicí přístroj a dezinfekční prostředky a také trezor značky Wertheim, a nikoli bezdůvodně jsem musel celé týdny otevírat veškerou její poštu, protože v televizi viděla, co zůstalo z nějakého premiéra nebo starosty, když si rozdělával korespondenci.

„Zbyly z něj jenom cucky, synku, válely se všude kolem psacího stolu,“ zaječela a rychle odběhla na záchod, jako by na mně nechala to otvírání obálek jenom proto, že se jí chce čůrat.

A potom jednou uprostřed noci zabušila na dveře mého pokoje, a protože nikdy nevešla dovnitř, když jsem byl doma, zůstala stát na prahu a spustila, že ji chci tím tabákovým kouřem oddělat, a já:

„Hned to vyvětrám, matko.“

Ale ona stála dál.

„Co se děje, matko?“

„Však ty to moc dobře víš. Nechci, abys mi četl poštu. Je to můj život, moje soukromí, do kterého ti nic není, rozumíš?“

Já na to, že dobře, už je otevírat nebudu, ale teď ať už si jde konečně lehnout, vždyť jsou tři ráno, a v těch několika posledních měsících jsem jí už žádný dopis nenapsal.

Na nádraží jsem šel pěšky, byla to jenom necelá půlhodinka volnou chůzí a procházku jsem už potřeboval jako sůl. Vždycky, když musím někam jet, trochu se předtím projdu. I když vyrazím třeba jenom do krámu, udělám kolečko po Muzejní zahradě nebo kolem bloku a přitom se připravuju na věty, které nekončí tím věčným matko. Ačkoli to vlastně není úplně přesné. Musel jsem se připravit nejenom na úplně jiné věty, ale také na úplně jiná gesta, i na úplně jiný způsob dýchání. První čtvrthodina byla vždycky taková podivná, vždyť celých patnáct let se mezi kdysevrátíš a kdesbyl měnila roční období, Dunaj se vyléval z břehů a říše hanby se rozpadala na kusy. Všechno se dělo mezi kdysevrátíš a kdesbyl: brookeři zakládali náboženství, bilanční účetní přepsali zjevení svatého Jana, tornáda pojmenovávali po operních divách a zemětřesení po politicích, bylo rozdáno patnáct Nobelových cen a zrovna tolik starých žen uprchlo na člunu z posledního známého ostrova malomocných. Mezi jediným kdysevrátíš a kdesbyl vstoupily v platnost tři sociální zákony a bylo vypuštěno tři sta družic, v Asii prohlásili za mrtvé tři jazyky a v Chile odstranili za pomoci důlního neštěstí tři tisíce politických vězňů. Mezi kdysevrátíš a kdesbyl zkrachovala nejbližší večerka a čtvrtí obcházel falešný výběrčí poplatků; po pašované vodce plné metanolu oslepl starý pošťák a na ulici vytryskl mohutný gejzír splašků z kanálu. A mezi těmito otázkami také vykopal domovník dítě z břicha vlastní dceři, když mu čtrnáctiletá Emőke oznámila, že na život a na smrt miluje učitele tělocviku a nechce jít na potrat. Poprvé ji otec kopl do břicha, když se mě matka zeptala kdysevrátíš, a když jsem se vrátil od Eszter s tím, že jsem byl jenom na koncertě, měla už Emőke za sebou první operaci.

Řekl jsem si, že když už jsem to předčítání vzal, musím to zvládnout se vším všudy, vždyť tam jdu z vlastní vůle. Takže až mi položí nějakou otázku, tak prostě odpovím, vždyť také proto přece zvou člověka do venkovské knihovny, aby se ho mohli ptát: proč píšete, na čem teď pracujete, jste spokojen s dosaženými úspěchy, nebo jste očekával víc? Vždyť jsem si také poznamenal předem pár odpovědí na kus papíru, abych si tam pak nemusel lámat hlavu, protože jsem pomalý, a když mluvím spatra, jsou moje odpovědi dost fádní a už se také stalo, že jsem se málem propadl hanbou, když jsem přijal pozvání do jednoho televizního pořadu, kde tři spisovatele zpovídala jedna moderátorka, a ve chvíli, kdy na mě přišla řada a já musel odpovědět na otázku, proč píšu, nebyl jsem schopen myslet na nic jiného než na matku, jak sedí před zapnutou obrazovkou, usrkává svůj mátový čaj, a jakmile přijdu domů, uvítá mě otázkou kdesbylsynu. Tehdy jsem té moderátorce odpověděl, že psaní je sebevraždou zbabělců, ale hned v následující vteřině mi došlo, že takové věci se říkat nemají, a od té doby se už ptala jen těch dvou spisovatelů, kteří odpovídali bezpochyby mnohem rozvážněji, a já seděl třicet minut jako zařezaný ve světle reflektorů, jako na hanbě kvůli jedné nepovedené větě. A sotva jsem přišel domů, matka se hned ptala:

„Kdesbylsynu? Nechals mě tu půl dne úplně samotnou, ani televize nefunguje,“ a já moc dobře věděl, že s televizí vůbec nic není, že matka jednoduše rozladila kanál, aby to vypadalo, že není nic vidět.

Později jsem si zvykl na to, že mám u sebe při podobných příležitostech předem připravené odpovědi, a časem jsem si začal novinářům o otázky říkat dopředu a pak jsem probděl dvě tři noci tím, abych vymyslel alespoň trochu přijatelné odpovědi na ta ustavičná proč, na která by mohli být zvědaví čtenáři literárních periodik nebo ženských magazínů. Ne že by tyto odpovědi byly nějak vyčerpávající, spíš naopak, vlastně měly ke skutečnosti mnohem dál než nějaké zmatené „sámnevím“ nebo „tobychtakyrádvěděl“, ale byly alespoň jasné a nápadité, takže jsem se za ně nemusel stydět, ale to je jedno, prostě jsem se rozhodl, že se pokusím splnit očekávání, která jsou vlastně zcela oprávněná, a pokud dojde po předčítání i na guláš a pálenku, tak si hezky dám a nebudu předstírat, že mi není dobře, jako před půl rokem, kdy jsem se snažil nějak přežít večeři s obecním starostou a nějakým jeho ocáskem, jenže to simulování mi šlo nakonec tak dobře, že jsem toho nedokázal nechat, ani když už jsem dávno seděl v nádražní hospodě.

Železničář mě pak vzal k sobě domů a strávil jsem u něho noc. Pokaždé, když vyběhl ven přehodit výhybku, mi jeho žena přiložila na čelo studený obklad.

„To je jen noční rychlík,“ řekla a dala mi na čelo obklad s vodou ze studně.

„Tohle je osobák v jednu dvacet,“ pověděla a znovu namočila hadr v kbelíku. Ve chvíli, kdy projížděl nákladní vlak ve tři patnáct, jsem na ni zařval: máš slaný bradavky, ty děvko, a v tu ránu se rozbrečela a začala prosit muže, aby nasedl na kolo a jel pro doktora, muž ale na to, že doktora nepotřebujeme, protože se to týká jenom mě a toho, na koho křičím.

Probudil mě až rachot v deset čtyřicet pět a už mi nic nebylo, výhybkář podřimoval na židli opřený o parapet okna, z něhož visely trsy muškátů, a železniční čepice, která mu sklouzla na šíji, ho chránila před letním sluncem. Žena mi zatím strčila pod nos vajíčka na cibulce a hrnek čaje, pak se posadila na opačný konec stolu a bez hlesu mě sledovala, jak jím, přičemž loupala hrách nebo fazole. Několik minut nebylo slyšet nic jiného než železničářovo chrápání, zvuk hrachu či fazolí padajících do lavoru a břinkot příboru, jako by tyto tři zvuky vyplňovaly veškerenstvo od počátků věků. A vidlička vždycky cinkla o hliněnou keramickou misku právě v tu chvíli, když v ženiných rukou pukl další lusk, a tak jsme společně hráli vyplňující hudbu univerza, dokud se neozval výhybkářský zvonek nebo jsem nesnědl vajíčka nebo dokud se lavor nezaplnil fazolemi až po okraj, to už si nevzpomínám, ale ani to není podstatné.

„Cigarety máte?“ zeptala se žena.

„Ne, ale koupím si je v jídelním voze,“ odpověděl jsem.

„Ten tam není,“ řekla a vytáhla muži z kapsy tři Symfonie.

„Děkuju,“ řekl jsem.

„Dávejte na sebe pozor,“ řekla.

„Děkuju,“ rozloučil jsem se a už mě vezl osobák ve dvanáct deset do Pešti, na vteřinku jsem zadoufal, že tam nedojedeme, že přece MÁV [pozn.: Maďarské státní dráhy] musí mít někde nějaký podobný služební domek – jeden pokoj s kuchyňkou a služební zahrádku u nějaké železniční odbočky.

A když jsem přišel domů, matka mě ani nepozdravila, protože jsem měl půl dne zpoždění. Seděla zase před zrnitou obrazovkou, hlasitě cinkajíc lžičkou o okraj hrnku míchala mátový čaj, pak si vzala jednu kozlíkovou pilulku na spaní, před zrcadlem, které ukradla v jedné staré divadelní šatně, si upravila svůj hedvábný župan, v předsíni zarachotila oběma bezpečnostními řetězy a až pak si šla stoupnout před dveře mého pokoje. Několik minut jsem slyšel, jak lapá po dechu, cítil jsem mandlovou vůni jejího potu a věděl jsem, že každou chvílí spustí. Odložil jsem tedy pero z ruky a jako obvykle jsem si dopředu zformuloval, co jí řeknu, až konečně zabouchá na dveře.

„Kdesbylsynu,“ zeptala se, přestože to moc dobře věděla.

„Měl jsem čtení na venkově, matko.“

„Zakazuju ti, abys ten škvár ještě někde četl.“

„Proč škvár, matko?“

„Však ty moc dobře víš proč. Už víckrát nepiš můj nekrolog.“

„Vždyť jsou to novely, matko.“

„Jsou to žvásty, hnusy, výplody tvý zvrácený fantazie.“

„Možná máš pravdu, ale teď už si běž lehnout, vždyť už byly tři,“ řekl jsem. Vlastně měla v určitém smyslu pravdu, vždyť většina mých známých žije v domnění, že je matka už léta po smrti. Její pomník postupně zarostl změtí pochvalných kritik, a když se o ni zajímala třeba některá z mých nezdravě bledých milenek na jednu noc, jen jsem se oblékl a místo odpovědi se zeptal, kde najdu nejbližší autobusovou zastávku, protože jsem neviděl naprosto žádný smysl v tom, abych jí mezi dvěma souložemi vyprávěl, že děkuji, matce se daří dobře, jen už celá léta nevyšla ani na pavlač.

Jenom tam, řekl jsem pokladní na Keleti, protože mi nabízela zpáteční jízdenku, ale já si nikdy zpáteční nekupuji. A navíc jsem se překoukl v jízdním řádu, jak se ukázalo, budu muset přestupovat, a zjistil jsem, že když pojedu tímto spojem, budu muset přestupovat někde uprostřed Velké uherské nížiny. Chvíli jsem si říkal, že tam zavolám nebo pošlu telegram, v němž čtení zruším třeba s odvoláním na nečekanou nemoc, protože čtyřicet minut strávených čekáním uprostřed maďarské pusty by pro mě bylo jako čtyřicet dní. I ta nejsušší kamenná poušť je mi milejší než tahle obilnice Evropy. Vlastně z duše nesnáším ty vlnící se pšeničné lány, ačkoli to nemá žádný speciální důvod, prostě to tak je. Někdo se vyhýbá horám a jiný moři, mně vadí pusta, to je vše. Takže se tedy ukázalo, že budu muset přestupovat někde uprostřed Velké uherské nížiny, a já měl sto chutí to obrátit domů, hlavou mi ale blesklo, jak jsem se noc předtím ztrapnil, když jsem řval na tu ženu, a tak jsem nakonec pokladní řekl, že si ten lístek přece jen koupím, a pak jsem se začal uklidňovat, že těch čtyřicet minut vlastně krásně uteče a že si budu moct alespoň projet ten text, co budu večer číst. A potom se mi vybavilo, že ze stejného nástupiště tenkrát odjížděla Judita do Bělehradu a že to právě teď někdy bylo patnáct let. Že celých patnáct let nosím matce z lékárny různé vitaminy a kozlíkové tabletky na spaní, z drogerie rtěnky, laky na nehty a barvy na vlasy, zatímco ona sedí patnáct let v šedivém světle obrazovky anebo postává před matným zrcadlem. Když se to tak vezme, tak už je patnáct let mrtvá. Je to vlastně obyčejná mrtvola, která přebíjí svůj pach mátovými odvary a natírá si kůži podkladovým krémem, aby měla lidskou barvu. Obstarožní mrtvola obložená hromadou smutečních oznámení. Mrtvola, která patnáct let sbírá výtisky týdeníku Rozhlas a televize, Lékárenského věstníku a Života a vědy, které ukládá v pokoji pro služku spolu s nejrůznějšími flakony typu „ještěsemůžehodit“ a prázdnými bonboniérami „achtojekrásaschovejto“. Vlastně byl její život o tom, že sbírala staré krámy a dopisovala si s Juditou, přičemž neměla ani potuchy o tom, že ty dopisy ve skutečnosti píšu já. A že můj rukopis, když píši levou rukou, by snad ani ti největší odborníci nerozeznali od ostrých, krutých písmen mé pravoruké sestry. A že ty dopisy odesílají mí známí z Antverp, Bombaje nebo z New Yorku, protože jsem jim namluvil, že sbírám obálky s cizími známkami.

Před patnácti lety přišel od Judity poslední pohled, tedy skutečně od ní: Drahá matko, pokud si mě přejete vidět, ať vám pak nezavírají oči – psala z Caracasu a od té doby už přicházely jen šeky z jedné curyšské banky, každý měsíc sedmého, na den stejně s přesností švýcarských hodinek a zcela diskrétně, jak je u švýcarských bankéřů zvykem, poněvadž pět set franků měsíčně si zaslouží i ty nejpodlejší matky. Takže od Caracasu jsem psal dopisy levou rukou já a dával při tom pozor na to, aby v nich nebylo ani slůvko odpouštění či výčitek – bral jsem je jako pouhé známky života od zaživa pohřbené dcery matce, která se zaživa zakopala.

„Drahá matko, tento měsíc budu mít tři vystoupení ve Stockholmu, napíšu zase na Vánoce, zdravím bratra a samozřejmě i vás,“ psala moje levá ruka, protože druhý den někdo odjížděl právě do Stockholmu, zatímco má pravá ruka pečlivě drtila nedopalek v popelníku.

Pár týdnů poté, co byla Judita tak ostudně pohřbena, začalo být jasné, že matka nevychází z bytu nejen kvůli migréně, ale že odtud nevyjde už nikdy v životě. Že bude navěky žít v této kryptě o rozloze 82 čtverečních metrů, orientované na sever, zařízené ukradenými divadelními rekvizitami s pohovkou Lady Macbeth, postelí Laury Lenbache a komodou Anny Kareniny. Kde i prkýnko na záchodě je rekvizitou z jednoho divadelního propadáku a na konci splachovadla se pohupuje zlatá třásnička z provazu od železné opony.

A tehdy jsem si myslel, že pár dopisů by mohlo pomoct, jenom jsem nepočítal s tím, že matka na ty dopisy bude odpovídat. Že si s dcerou, která byla prohlášena za mrtvou a ostudným způsobem pohřbena, začne dopisovat. To by mě ani ve snu nenapadlo, prostě to nebylo logické a já v té době ještě spoléhal na logiku jako na slepeckého psa nebo raději na solidní invalidní vozík, co mě nikdy nenechá na holičkách. Přísahal bych, že logika řídí naše činy, a načrtl jsem si také řetězec příčin a následků: co po kterých větách následovalo a co kterému gestu předcházelo, protože jsem utkvěle věřil v něco takového. Nakreslil jsem pár skic a udělal si poznámky a zaznamenal tak všechno od Juditiny emigrace až po poslední pohled z Caracasu. Od té doby, kdy jednou v noci ve svých devatenácti letech popadla housle a opustila hotel v Bělehradu a dva dny nato i kontinent, až do chvíle, kdy ji matka nechala prohlásit za mrtvou a vystrojila jí pohřeb v nejzazším koutě Kerepešského hřbitova, u dětských hrobů zarostlých břečťanem.

Z románu A nyugalom (Magvető 2001) vybrala a přeložila Kateřina Horváthová.