Na kole do Indie

V českých zemích je největší provoz v pátek odpoledne. Přesto se mi z Prahy jelo dobře. Směrem od metropole vozidla řídla a vzduch se vyčistil. Rovina se táhla a na poměrně dobrém asfaltu kolo svištělo.

Na Českomoravské vrchovině byl sice menší provoz, zato horší silnice a kopce a kopečky. Poprvé a naposled během ročního putování mě spálilo slunce.

Na jižní Moravě jsem si dával po hospůdkách guláš a pivo a projížděl jsem alejemi rozkvetlých jabloní a kochal se pohledem na malované domky. Cyklista je zde druh značně rozšířený, zejména o víkendech a mimo město.

Přes lužní lesy u hranice jsem nabral směr Bratislava. Asfalt se zdál možná o chlup lepší než u nás, je tu také mnoho míst k občerstvení, provoz byl víceméně stejný. Jen cyklostezek je dokonce ještě méně než v Čechách.

Po skoro třech týdnech šlapání jsem na Ukrajině čelil asfaltu asijského typu s dírami ve vozovce. Auta, povětšinou žigulíky, ruské náklaďáky Kamaz či motocykly Dněpr a Ural dost kouřily. Přede mnou se rozkládaly tisíce kilometrů roviny, jen zkraje přeťaté hřebenem zasněžených a zalesněných Karpat. Dál pak úrodné širé lány, obrovské krávy, špinavý a chudý venkov. Města „sovětského typu“ vyhlížejí zchátrale. Ještě zchátralejší jsou pak sovchozy a kolchozy. Hemží se to tu pomníky Lenina, Ševčenka, Franka. Cyklistů jsem spatřil málo, kolo využívá zejména staré vesnické obyvatelstvo. Slouží jim jako dopravní prostředek při cestě na pole a leckdy supluje i prostředek nákladní. Běžný náklad tvoří vidle, přivázané k rámové tyči hroty dozadu. Jídelníček jsem v tomto kraji obohatil o maso ryb (i sušených). Krom piva, vody a čaje tvořil můj pitný režim kvas, který se prodává čerstvý, chlazený z cisteren podél silnic, což je pro jezdce na kole ideální. Rozšířené pití vodky je pro cyklistu vhodné méně. Na 9. května hrál v jednom maloměstě se sochou Lenina na náměstí dechový studentský orchestr Šostakoviče. Sochu obklopovaly stánky s točeným pivem, balónky a šašlikem. Přítomni byli veteráni z velké i z té menší (afghánské) vojny. Seschlý stařík s placatou čepicí leninského typu s kily železa a metry stuh na plecích se vychloubal: „Střílel jsem Germánce, do hlavy, pic, pic,“ a ukazoval prstem. Jiný stařík jelcinózního typu zbrunátněl z požitého alkoholu. Jeho prsa byla metály obtěžkána snad ještě více. Plukovníka tankové divize v Afghánistánu jsem si vyfotil, ale jeho značně opilá manželka ztropila scénu, že fotit mám ji, že je hezčí.

Východ Ukrajiny vypadá jak sovětský skanzen. Slogan „Učit se“ je pro jistotu ztrojen a mozaikou vyveden skoro na každé škole. U sloganu jsem našel vykreslený profil s bradkou a placatou čapkou. V kraji havířů jsem běžně viděl vlaky o 60 až 80 vagonech plně naložených uhlím, ale také haldy hlušiny.
Mour, prach a špína ve vzduchu a na spálené šedivé trávě.

V Rusku jsem narazil na špatné a neúplné značení směru. Jel jsem po rovině, kde frekvence míst s možností občerstvení znatelně poklesla. Místní stravovací standard tvoří zelná polévka à la boršč s chlebem. Od jakési babky jsem dostal i pirožek. Okolojedoucí řidiči byli ohleduplní, cyklisty jsem však neviděl. Ve stánku s kyrgyzským fastfoodem mi „prodali zadarmo“ a ještě přibalili výslužku. Cestou z Volgogradu do Astrachaně začala poušť. Místní jí říkají step.

Praskla mi osa pravého pedálu. Šlapal jsem tedy 50 kilometrů jen levou nohou. Zachránili mě v kazašské kolonii. Nejdřív to vypadalo, že mi opilý Kazach vyfrézuje v dílně místního kolchozu osu novou i s opačným závitem. Nakonec ale stačila provizorní ze zchátralého dětského kola. Obchod s cyklodoplňky jsem zaznamenal pouze jeden, a to ve Volgogradu. Prodávali tam levné značkové zboží, bohužel padělané, nefunkční. Směrem východním se veškeré komponenty shánějí na tržištích, jde o levnou čínskou produkci. Musí stačit.

V Astrachani jsem šel na rynok. „Vem si k tý šlapce ložiska,“ sypala mi babka v šátku zdarma do dlaně, „sou to strašný šmejdy, od Kitájců. Za chvíli se ti vysypou, tumáš. Eště tady, na! – a klíč na šlapku nechceš? Nepovídej a ber. Bude se hodit, uvidíš. Šťastlivo,“ smála se a z úst se blejskalo zlato. „Moloděc, jede až do Alma-Aty!“ Babka je středem pozornosti davu, který mi zůstal za zády. Alma-Ata je malá lež, nechtěl jsem domorodce úplně rozhodit Indií. Tu a tam se někdo ptal na důvod cesty. Jestli mě platí vláda nebo ministerstvo sportu, nebo kdo vlastně. Těžko se to vysvětluje. Někdy jsem byl novinář anebo spisovatel při sběru materiálu, někdy sportsman, jindy jsem jel navštívit starou neduživou tetu do Alma-Aty. To podle toho, koho jsem potkal. Alma-Ata je ještě v mezích představivosti, bývalo to město v jednom státě. V Kazachstánu jsem říkal, že jedu do Biškeku, v Biškeku zase do Dušanbe a až od Afghánistánu jsem si troufl mluvit pravdu. Z Hindukúše už jsem svištěl na Hindustán.

První kazašské kilometry jsem se kodrcal rychlosti chůze, okolo se popásali velbloudi, fičel vítr a bylo pod mrakem. Vesnic, či lépe řečeno domů ze sluncem vyšisovaných prken se střechou z vlnitého plechu, je v poušti jako šafránu. Na kole jsem měl naloženo šest dvoulitrových láhví s vodou. Slunce pralo, vzduch se tetelil nad asfaltem. Teplotu jsem odhadl na 45 ve stínu, ten však chyběl. Celé dny mě provázely sloupce prachu. Z několika set metrů mě pozorovali orli. Hnízda měli zbudována na zemi, vypadala jak pelechy přerostlých králíků. Občas se objevila čajchána u cesty, osvěžovna pro kamioňáky. Sedí na zemi na kobercích a pijí čaj.

Na břehu Kaspického moře se to hemžilo zmijemi. Tlačil jsem kolo písečnou závějí. „Sežerou tě šakali,“ varovala mě místní děvčata, „nezůstávej po setmění sám u vody.“ Kilometr od břehu jsem měl vodu do půli lýtek. Šakali nepřišli.

Jedinou starostí byly tekutiny. Voda, nebo když to šlo, tak čaj. Pije se tam s mlékem, sladký. Někdy stačilo vyfotit majitele čajchány, zapsat adresu, slíbit poslání fotky a čaj byl zdarma. Čaj, šašlik, chleba, rýžový plov. Jindy jsem zas došel k domku pro vodu. Kazaši pokuřovali na zápraží. „Vodu? Jo, počkej – a kefír piješ?“ „Piju,“ povídám. Vesničan přinesl v náručí pětilitrovku jak od okurek a míchal smradlavý kefír. Chystal se nalít mi do misky, vtom pětilitrovka praskla, kefír mi čvachtl do klína. „Cha chá,“ smáli se chlapíci, „aspoň na nás nezapomeneš.“

Vstávat bylo nutno, než se step rozpálila, nejlépe hned za rozbřesku. Kolem cest se třpytily solné bažiny. Velbloudí kosti se bělaly na tenké solné krustě opodál. Okolo rezavěla ocelová vahadla, která cucají ropu z pouště. V aulu III. internacionála byl v prodejně k dostání orosený půllitřík kyselého velbloudího mléka z lednice. Přihnal se houf domácích. „Pojď k nám na čaj!“ U hostitele jsem pak zmalátněl po pěti chodech jídla. Po mastné beranině, jogurtu a rýži bych to na silnici přes poledne dlouho nevydržel. Trochu jsem tam počkal.

Projel jsem pak poblíž Bajkonuru, na kosmodrom mě ale vojáci nepustili. O dva dny později Kazaši vyslali svůj první modul do vesmíru. Přijel i Putin. Od rána foukal vichr. Poryv větru se mnou hodil do příkopu několikrát během pár minut. „Tři dny a tři noci tu bude fičet,“ říkali místní, „skrz ty rakety z Bajkonuru.“ Šlapal jsem dál. Zastavil kamion. „Přece se nebudeš dřít v raketovým větru, nasedej,“ povídá rozšafně šofér. Kolem cesty se objevily stromy a stín, zelená křoví, zavodňovací kanály a malá melounová políčka. Jeli jsme pěknou silnicí podél řeky Amudarji. Svezl jsem se až do Turkestánu, tam už fičelo o poznání méně. Vzduch byl vlhčí a šlapalo se fajn. O pár dní později jsem zahlédl hory se zasněženými štíty na pravoboku. V příkopech u cest rostlo konopí. Seno přetékalo z vozíků tažených koňmi.

V hlavním městě Kyrgyzstánu jsem bydlel v hotelu na třídě Julia Fučíka. Zažádal jsem o vízum do Pákistánu a dostal jsem ho zdarma. Potkal jsem cyklistu Erika ze Španělska. Mířil do Indie, jako já, ale přes Tibet a Nepál. Jeli jsme chvíli spolu k největší kyrgyzské turistické atrakci – jezeru Issyk-kul, a pak dál, přes zasněžené ťanšanské sedlo až skoro na čínskou hranici. Chyběla nám tam pohraniční bumážka. Tak jsme museli zas zpátky. Cestou jsme pili kvašené kobylí mlíko, kumys. Dál jsem jel zase sám. Zelené horské louky jsou plné květů. Kousek od hranic s Tádžikistánem začíná pamírská dálnice. V noci přišli opilí vesničané loupit. Zahnal jsem je na útěk, azyl mi poskytla nakonec v zemljance babka a dva kluci, co u ní byli na prázdninách. Projížděl jsem poslední vesnice v Kyrgyzstánu a v dálce viděl panorama Pamíru. Jel jsem přes široké údolí, plné žluté trávy. Chrochtali tam jaci, frkali koně. Naplnil jsem vařič benzinem, koupil těstoviny, rýži, chleba, čaj a cukr.
Vařič mi ten den někdo ukradl, ani nevím jak. Asi když jsem kupoval chleba.

Pamírská dálnice, ta malá, úzká asfaltka, byla místy stržená řekou, jež se přes ni valí. Hodil jsem kolo na záda a brodil. Mířil jsem výš a výš do sedla, kde byl už řídký vzduch. Stála tam zrezlá maringotka a v ní spali tádžičtí vojáci. Vzbudil jsem je a ukazoval pas. Fičel vítr a všude bylo liduprázdno. Cestu mi lemovaly zasněžené štíty šesti-, sedmitisícových vrcholů. Jel jsem přes Pamír bez vařiče, odkázán na pohostinnost pastevců. Do čaje mi lžičkou ukrojili máslo, pak posolili. Na chleba přidali smetanu, jogurt. Před jurtou se pásli jaci. Jedno odpoledne jsem narazil na hliněnou boudu u cesty, restaurant, kde jsem si dal pečené pstruhy. „Pro tebe jsou zdarma, platit budou Číňani,“ smál se hostinský. Auta tam skoro nejezdí, nemají kam. Jen občas jsem potkal čínský kamion, plný něčeho na prodej. O několik dní později jsem sjel do údolí řeky Pjandž. Za řekou se rozkládaly placaté hliněné domky Afghánců, u nich se zelenala pšenka. O kus dál rezavěly tanky. Konečně jsem dorazil k mostu a celnici.

Cesta do hor byla prašná, kamenitá a procházela malou vesnicí. Vyměnil jsem dolary. V místní knajpě jsem vsedě na podlaze popíjel sladký zelený čaj z čínské termosky. Snědl jsem jediné jídlo, které měli: skopové, k tomu rýži s rozinkami a chlebovou placku. Položil jsem po jídle bankovky před sebe na zem. Hostinský si vzal dvě. Cesta byla nejhorší od začátku putování. Tak prašná a kamenitá, že jsem zapadl až po ráfek, občas po kolena do vody valící se přes cestu. Tři dny vedla cesta vedla mezi lány opiového máku. Nařezávači máku se mračili. Nechtěli se fotit. Jinak tu ovšem žili velmi pohostinní a přátelští lidé. Afghánci na severu rusky mnoho nemluvili, anglicky ještě méně. Povídali jsme si rukama. Afghánská policie na check postech prohlížela a zkoumala pas. Číst latinku uměl ten nejváženější příslušník. Mou zemi většinou neznali. Byli ale vyzbrojeni československými kalašnikovy. „Aha, už víme, no good. Když se střílí dávkou, zasekávají se,“ říkali se smíchem. Po kontrole formalit mi pak dali studenou vodu, meloun, čaj, někdy i postel ve stínu borovice na přečkání polední výhně. Hokynáři v boudách u cesty prodávali sušenky. Dar indické vlády a jejich občanů afghánskému lidu. Not for sale.

Před Faizabádem se mi udělalo zle. Táhl jsem kolo z cesty, aby mě nepřejel malovaný kamaz plný opia. Miny-neminy, ulehl jsem do prachu vedle cesty. Zavřel oči. Střih. Otevřel. Bosé nohy okolo. Hlasy. „Nechte mě být, prosím. Jen si trochu odpočinu a hned zase půjdu.“ Neumírej nám tady, přijdou vojáci, budeme mít problém, prosili posunky. Odpočívat se tam nedalo. Svezl jsem se okoloprojíždějícím jeepem nějaké zahraniční humanitární organizace. Poskytli mi malou čistou místnost v hliněném domku. Byl tam stín, filtrovaná voda, měkká deka na podlaze a záchod. Spal jsem 30 hodin v kuse.

Ve Faizabádu bylo letiště. Hlídali ho Češi. Strávil jsem dvě hodiny před bránou na slunci pod ostnatým drátem, u pytlů s pískem a kulometů. Uvnitř byl stín maskovací sítě, chlazený Budvar. Vojenská kantýna připomínala McDonald, včetně klimatizace a spousty jídla. Šunka, hermelín, bagety, džus, zmrzlina, hrušky, jablka, lunchmeat, paštiky, tatranky, pivo. Vyfasoval jsem výslužku. Všeho moc škodí. Dvě stě padesát kodrcavých kilometrů jsem pak absolvoval v horečkách a dehydrován na kole mezi červenobílým kamením, položeným na okrajích minových polí. Posledních 60 kilometrů před Kunduzem začal konečně asfalt. Poslední policista, co mi prohlížel pas, mi servíroval meloun a silný hašiš v cigaretě. Ocitl jsem se slabý jak moucha na příjmu nemocnice na kraji Kunduzu. Čekaly mne kapačky a klid na lůžku a taky antibiotika do žil od afghánských doktorů. Pár dní jsem strávil i v hi-tech nemocnici německé armády, na pokoji s holandským mariňákem, co upadl na záda, a německým důstojníkem se zánětem průdušek. Udělalo se mi lépe a nastal čas jet dál. Čekalo mě sucho a spalující slunce. Deset kilometrů od nemocnice se mi spustila poprvé v životě z nosu krev. Motala se mi hlava. Cestu lemovaly vraky tanků.

Asfalt vedl až na pákistánskou hranici. Přes Kábul a Džalalabád. Potkal jsem vojenské konvoje, naložené osly, malé čínské motorky, nádherně malované náklaďáky. Jen osobních aut poskrovnu. Vzal jsem to tunelem pro tanky, co stavěli Sověti v šedesátých letech do Kábulského údolí. V tunelu byla tma, exhalace, díry v asfaltu a kapající voda. Okolí tunelu je prý hustě zaminované. Konečně světlo, dostal jsem se ven. Až k Himálaji se zase rozkládala rovina. Uviděl jsem první palmy. Třicet kilometrů před Kábulem mi děti ulouply tachometr. Zbyl po něm utržený drát a vzpomínka na poslední číslo: 11 700 km. Vítala mě prostřílená plechová cedule a špína a smrad. Koryto řeky je zanesené hnijícími odpadky a plastem, uprostřed se zrcadlí fialovo-černá voda. Kdysi to byla slavná řeka, jež dala městu jméno. Potkal jsem cyklotrampa Rudyho ze Slovenska. „Až z Československa,“ říkali jsme sehraně jak moderátoři z televize na nejčastější otázku – „Kudžá mére?“ Pak jsme zaparkovali kola u Člověka v tísni a cestovali do Bamjánu autobusem. Nic moc. Viděl jsem ve skalní stěně díru po Buddhovi. A v okolí spoustu humanitárních organizací, jejichž lidé jezdí v klimatizovaných jeepech se satelitními telefony. Přes nádherné jezero Band-e-Amir, vsazené do lůna horské pouště, jsem se dostal zpět pro kolo do Kábulu a po pěkném asfaltu pak do Džalalabádu. Čekala mě další hranice.

V Pákistánu mě policajti se samopaly naložili do autobusu. Dělali mi ochranku. Projížděli jsme kmenovým územím. Před Pešavárem zóna končí, mohl jsem ven a pokračovat kolmo. Chtěli peníze za ochranu, kterou jsem nežádal. Nedostali ale nic. V Pešaváru se pálily americké vlajky. Zdokumentoval jsem to a šlapal dál. Tady a pak v Indii se jezdí vlevo. Zkraje cesty, která kdysi spojovala Kalkatu s Kábulem, byly ještě kopce, pak už jen pandžábské roviny. Zemědělci tu orají s vodními buvoly. V Darra Adam Khelu, malé vesnici na okraji kmenového území Paštunů, vyrábějí všichni zbraně. Ručně, v kolomazí umaštěných garážích.

Strava byla ve srovnání s Afghánistánem bohatá a taky levnější. Pije se opět zelený čaj, slazený – nedaleko hranic s Afghánistánem, nebo černý s mlékem a cukrem blíže Indii.

V Indii byl dobrý asfalt skoro všude a hustá síť silnic. Nezvyklé bylo i vidět opět ženy v ulicích. Všude se motají plně naložená kola, povozy, náklaďáky tata, malé rikši, autobusy plné Indů. Velbloudi a sloni líně a odevzdaně kráčejí v pomalém pruhu. Všude je spousta troubení a aut.

Vyjel jsem vyměnit chaos nížin za klid kopců a zatočil jsem to do Himálaje. Potkal jsem peloton polonahých uctívačů Šivy na kolech bez přehazovaček. Objížděli horské kláštery. Konečně jsem dorazil do Manikaranu, proslulého poutního místa s teplými prameny vyvěrajícími ze skal. Tady jsem relaxoval a užíval si jídla, koupelí a celodenních procházek po kopcích. Po pár dnech jsem to vzal přes vražedný průsmyk do suchého, kamenitého, pouštního údolí Spiti nedaleko hranic s Tibetem. Za pár dní se silnice zavírala, protože přišel sníh. V noci byl ve stanu mráz, trápila mne pekelná únava, přes den v sedle hlad a protivítr. Vyčerpaný jsem opustil hory směrem do chaotických a zhusta zalidněných nížin. Dalších zhruba 5 tisíc kilometrů jsem v sedle kličkoval rovinou mezi miliony Indů, volů, buvolů a krav. Přes radžastánské pouště, plné barevných velbloudů a slonů, kde jsem močil krev, jsem přijel do průmyslem zdevastovaného a jedovatého Gudžarátu. Vzal jsem to přes lesnatou a dusnou, parnou Maharaštru k moři. Za Bombají se ve stínu palem u pláží klikatily opuštěné asfaltky. Na konkánské vrchovině mě překvapily barevně kvetoucí keře, dusno a sucho. Pak, v čase Vánoc, jsem dorazil do Goy. Všude bylo plno diskoték a barů a spousta Zápaďáků. Jel jsem dál do Madrasu, města se zvláštní industriální atmosférou, plného indických transsexuálů, pak do Kalkaty s pěšími rikšami a bezdomovci v ulicích a nakonec do Varánasí – svatého města, na jehož březích hoří lidské maso. Dokroužil jsem indické kolečko zpátky do hektického Dillí a letadlem alou domů. V nohách 20 000 kilometrů.

Autor je lakýrník.