Po smrti velkého českého historika Antonína Klimka běžel v televizi dokument, který jej připomínal a dal prostor i jeho vnoučkovi, odhadem sedmiletému. Na otázku, zda ví, čím se zabýval jeho zesnulý a zasloužilý dědeček, odpovědělo ono dítě patrně nejvýstižnější charakteristikou velké části tuzemské vědecké práce: „On dělal ze starých knížek nové…“
Vzpomínat na tento výrok není nespravedlivým pliváním na hrob autorovi Bojů o Hrad. Právě tato kniha je skvělou ukázkou práce autora přesvědčeného jako mnoho jiných jeho kolegů, že „pravda“ sídlí v archivech, kam s ní chodí vědci obcovat. Snažit se tuto pravdu nějak teoreticky rámovat je stále v mnohých prostředích podezřelé – odvrácenou stranou mince je ovšem to, že daná fakta pak rámuje především nereflektovaná názorová výbava autora anebo společenská poptávka. V kombinaci s tím, jak mnohé společenskovědní obory trestuhodně zanedbávají metodologickou stránku svého studia, tu máme zaděláno na velmi nekritický, netvořivý přístup k „realitě“.
Vyprávění „příběhů“, tedy zařetězených faktů, představuje okamžik, kdy stoupenci teze „fakta mluví za sebe“ přiznávají barvu. Jejich fakta totiž pozoruhodně začnou sice mluvit za sebe, ale v jazyce aktuálních otázek, problémů a potřeb. Jiná mluva fakt představuje – slovy z názvu známého prohlášení některých představitelů české historické obce – „znásilňování dějin“. Přes to přese všechno má smysl příběhy vyprávět – jako pomůcky v pedagogické práci, jako „vstupní mýty“, které třídí nesnadnou látku. Jako počáteční orientační body v procesu, na jehož konci má být relativizace všech mýtů, včetně těch vstupních.
Na slova Klimkova vnoučka si nešlo nevzpomenout při nedávné diskusi nad „kauzou Budil“ a zejména nad argumentací některých zastánců akademika obviněného z plagiátorství. Možná skutečně mají pravdu jeho obhájci a etický panel, který se usnesl, že domnělé plagiáty v jeho díle jsou způsobeny tu pouhým vypadnutím poznámek, onde popularizačním charakterem dané knihy. Jak kvalitní to ovšem jsou publikace, že z nich vypadnutí poznámek učiní bezcenné plagiáty, tím se panel pochopitelně nezabýval. Má to přitom svou logiku – existuje-li jedna realita, pohybujeme-li se ve světě faktů, jak je předat spolehlivěji než tak, že se co nejpřesněji zreprodukují, jinými slovy opíší?
Italský komunista Antonio Gramsci svého času napsal, že součástí vědecké práce není jen objevování nového, ale i třídění již objeveného a předávání směrem k masám, popularizace. V českém prostředí je tato role vědy velmi silná – nezměnitelně malé poměry generovaly podobně jako například v poezii častěji než podmínky pro skutečně původní práci potřebu osvojit si jinde dosažený pokrok a předat jej dál, čekajícímu společenství zájemců. Častěji než objevitelské poslání připadá českému vědci úděl tlumočníka a aplikátora cizích výdobytků na místní materii. Ovšem i tuto roli lze hrát dobře a špatně. Lze již zpracovanou látku znovu promyslet a zajímavě utřídit – a lze ji také otrocky přejímat. Lze využít relativně periferní postavení a jistou vzdálenost od světových vědeckých center ke kritické distanci – anebo se jí lze nechat smýkat a utápět se ve směsi z nouze ctnosti a závisti.
Když Gramsci tvrdil, že každá doba vytváří „stopy“, tedy jakési podvědomé pravdy, které se zapisují do naší mysli, upozornil, že tyto obecně přejímané pravdy jsou zase jen dočasným lidským výtvorem a že je nebezpečné je bezmyšlenkovitě a nekriticky považovat za samozřejmé. Poznal to ostatně na vlastní kůži jako vězeň v Mussoliniho Itálii, kde k vytvoření takové „pravdy“ došlo beze zbytku. Pokud by měla česká věda (a zejména humanitní obory) něco rozvíjet, pak by to mělo být kritické myšlení plné hypotéz, zpochybňování, argumentace a otázek, na které (ve většině případů) nelze najít jednoznačnou odpověď. Václav Bělohradský kdysi napsal, že ono nebezpečí přejímání jasných „pravd“ závisí na tom, zda v případě otázky, kterou klademe, známe předem odpověď, anebo zda se opravdu vydáváme prozkoumat (alespoň zčásti) neznámou krajinu. V prvním případě nám hrozí, že se dopustíme tautologie, a ve druhém nejistý výsledek, jenž však může skutečně vést k něčemu novému a nepoznanému. Druhý přístup je zákonitě mnohem těžší a zřejmě se jej málokomu podaří dosáhnout. Ale již samotná snaha se o to pokusit stojí za to a činí vědeckou práci hodnotnou.
Autoři jsou doktorandi na FF uk.