Po třech letech od vydání knihy Slečno, ras přichází, za niž dostal Edgar Dutka Státní cenu za literaturu, vychází jeho soubor povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Autor se v nich věnuje reflexi komunistického režimu.
Být nositelem Státní ceny za literaturu je v určitém slova smyslu dosti nevděčná role. Oceněná kniha se zpravidla honosí červenou páskou, jež je však pro každý další titul určujícím znamením, jakýmsi stigmatem. Text přestává být svébytnou součástí širokého kulturně-společenského kontextu, ale je vždy mnohem citelněji vztahován k úzkému kontextu oceněné knihy, která se stává základnou pro každé další hodnocení. Důsledkem je relativizace kritických soudů. Jakákoli novinka může být už jen lepší nebo horší než oceněné dílo. Nemůže se stát tím, čemu lze jednoduše říci „dobrá“ či „špatná“ kniha. Přitom se zdá, že publicita, kterou takové ocenění autorovi přináší, se odbude jen několika rozhovory ve společenských magazínech, sem tam nějakou fotografií na obálce a tím, že nepatrně stoupne náklad. Dalším, mnohdy trpkým plodem takové pocty je zesílený zájem kritiky o každý další titul. Pokusme se od poslední knihy Edgara Dutky Staženi z kůže ze tmy vycházíme odpárat vědomí, že autor za svůj předchozí text Slečno, ras přichází (Prostor 2004) obdržel zmíněnou cenu. Zvýšíme tak šanci, že naše soudy nabudou obecnější platnosti.
Nahlédnutí pod povrch
Po zběžném ohledání recenzovaného titulu zaujme především jeho grafická výprava – kniha je bohatě ilustrována kresbami Dory Dutkové, nejvýmluvnější je však podobizna autora na záložce. Ten hledí zpoza těžkého závěsu ze ztemnělého bytu ven na ulici. Jeho gesto lze interpretovat dvěma způsoby. Muž za oknem poodhrnuje roušku a odhaluje tajemství. Setmělý byt je obydlen, za těžkou drapérií se skrývá zatím nepoznaný život. Zároveň ovšem sám poznává to, co je vně. Zdánlivě uzavřený mikrosvět bytu je součástí světa tam venku. Nad skutečností nelze zavírat oči, nelze žít jen uvnitř a předstírat, že za oknem není nic. Obálka jako by tak byla především ilustrací k mottu celého souboru povídek: „Staré smetí. Celá léta jsme ho zametali pod koberec. Teď jsme si pořídili nový. Ode zdi ke zdi.“ Kniha, kterou máme v ruce, nám dává pod koberec nahlédnout. Připomene, na co jsme raději zapomněli.
Pavel Janoušek zařazuje ve své stati o současné literatuře (Současná česká próza z rychlíku, Host do školy 4/2007) Dutkovu prózu k pokusům o reflexi komunistické minulosti. Do určité míry lze souhlasit. Reálie jednotlivých povídek skutečně v mnohém korespondují s naší nedávnou minulostí – padesátá léta reprezentovaná politickými procesy (Moje středoevropská famílie, Dům), železná opona (Pod vodou), osmašedesátý rok (Noc hrdiny), období normalizace (Báječ, Beznadějný případ), ale i zapomnětlivá současnost (Muž, který poslední mluvil s Dr. Miladou Horákovou).
Neviditelné zlo
Na druhé straně však přinášejí i něco navíc. Povídky více než explicitním pojmenováním doby pracují s náznaky a využívají prvků modelové prózy, jež pomáhají odhalovat mechanismy totalitního systému obecně – nejen ve vztahu systému a jedince, ale i ve vztahu jedince a jeho svědomí. Přitom lze vysledovat určité pravidlo – čím explicitněji je na dobové reálie poukazováno, tím slabší je vyznění celé prózy. Jako by nad analýzou místy převážila didaktičnost, vnější nad vnitřním: „…což v našem centralizovaném systému, ve kterém neexistuje soukromé podnikání, znamená jediné: opustit umění a chodit po městě s kbelíkem a třeba umývat výkladní skříně“ (Velký Kecky, s. 118).
Tam, kde autor naopak nechává karty zakryté, dosahuje maximálního, zpravidla dosti děsivého efektu. Jej taktéž posiluje až poeovsky precizní prací s motivy, vygradovanou například v povídce Dům až do krajnosti – temná místnost bez oken, v níž hlavní postava, vězeň, poznává vlastní dům: podlaha z chladného leštěného mramoru, vlečení chodbami, ztráta prožívání času, oslepující světlo reflektoru a neviditelný protivník, který řídí předem připravenou hru. Jáma a kyvadlo. Vše spěje k neodvratnému konci…
Právě neviditelnost činí protivníka o to hrůznějším – zlo, které jsme schopni pojmenovat, ztrácí na zrůdnosti, lze jej nějak ošálit, utéci mu či jej přemoci. Nehmatatelné zlo je všudypřítomné – nikdy nevíme, zda bojujíce s ním neporážíme sami sebe. Tak jednotlivé postavy Dutkových povídek, outsideři a oběti totalitního systému, svými činy onen systém nakonec do jisté míry potvrzují. Hru nelze vyhrát. V případě poslední povídky, O muži, který poslední mluvil s Dr. Miladou Horákovou, opouští protivník i jemu vymezené hrací pole čtyřiceti let totality a dostihuje nás v naší bezpečné současnosti.
Uvnitř světa textu
Za zmínku stojí i autorova solidní práce s jazykem či technikami vyprávění. Využívá zejména celé šíře možností personálního vypravěče a vypravěče v ich-formě. Jistě se pohybuje v oblasti vnitřního monologu (Dům), vyprávění v ich-formě se všemi jeho specifiky (Moje středoevropská famílie), i v poněkud věcnější er-formě (Tátovy narozeniny), ale i v rámcovém vyprávění (Báječ). Omezení, jež vyplývají ze zmíněných vyprávěcích situací, hrají v Dutkových prózách významnou roli, nejsou jen jejich vedlejším efektem. Posilují ve čtenáři určitý pocit bezmoci, neumožňují mu pojmenovat entity fikčního světa textu z hlediska utěšující vševědoucnosti. Společně s postavami se nacházíme uvnitř světa textu a cesta ven k naší suverénnosti je mnohem obtížnější. Důležité jsou i dialogy (zde autor nezapře svoji scenáristickou profesi), jež neplní pouze roli vycpávky, ale stávají se plnohodnotnou součástí děje (Beznadějný případ).
Umně napsaný povídkový soubor Staženi z kůže ze tmy vycházíme patří mezi knihy, jež stojí za to číst. Jednotlivé povídky nepostrádají atmosféru, napětí ani překvapivé pointy. Jejich vyznění rozhodně nepatří mezi smířlivá „co jsme si, to jsme si“, nedají nám úlevně vydechnout; zanechávají spíše hořkou pachuť v ústech. V dobrém slova smyslu se jedná o prózu tradiční – nejen způsobem zpracování, ale zejména silným důrazem na morální vyznění. Na druhé straně se nevyhnou určité tezovitosti, jež někdy čtenáře vede k cíli až příliš ochotně (Muž, který poslední mluvil s Dr. Miladou Horákovou). Autorovi se nepodařilo obejít ani některá klišé, která s sebou takový typ literatury přináší – například postavy milicionářů s tlustými zadky (Báječ) působí dojmem, jako bychom o nich už někde četli.
To jsou však jen drobné nedostatky souboru, který sice ve vztahu k naší problematické minulosti neklade zásadní otázky, přesto jej lze považovat za zdařilý. Zejména tam, kde se dotýká obecnějších témat.
Autor je bohemista.
Edgar Dutka: Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Torst, Praha 2007, 148 stran.