České bubliny

Michal Slomka v A2 říká, že nejznámějším českým komiksem v Polsku je Saudkův Atentát. Ten je však už přes třicet let starý a čítá pouhých 16 stran. Má současný český komiks co nabídnout do zahraničí?

Ale jistě – například album Anna chce skočit Lucie Lomové vyšlo nejprve ve Francii a teprve pak u nás. Také projekty Štěpána Kopřivy a Jiřího Gruse vyšly v několika překladech, řadu kratších příběhů od českých autorů otiskly zahraniční magazíny. Některé komiksy získaly ocenění na zahraničních festivalech. Ale je pravda, že o nějaký „systematický vývoz“ se tu snad s výjimkou Aargh!u a Labyrintu nikdo nestará – nakladatelé nemají zájem, výtvarníci zase kapacitu. Do profesionálně odvedené „produkce“ komiksových knížek, včetně například prezentace na zahraničních festivalech nebo kontaktování zahraničních nakladatelství, musí česká scéna teprve dorůst.

V Polsku je komiks už masově rozšířené médium a polští autoři, zdá se, nemají problém s publikováním. U nás ale vyšlo jen pár polských děl, navíc během takzvaného komiksového boomu na začátku devadesátých let. Měla by se česká nakladatelství zajímat o polskou scénu víc?

Česká nakladatelství by se měla zajímat víc o překladový komiks celkově, nejen polský. Ale to je obrovský objem knih – a je pravda, že Polsko k nám má historicky i kulturně blízko a vývoj jak politický, tak komiksový je tam v některých směrech o dva tři roky před námi. Což je mezi „komiksáři“ často předmětem toužebných stížností. Právě z polské scény si můžou brát inspiraci nejen nakladatelé, ale i teoretici a sami tvůrci. Je to prostor blízký a zároveň bohatý.

Je česká komiksová tvorba něčím svébytná?

Svébytností by se daly chápat i například specifické žánry, které u nás vykrystalizovaly před komunistickým režimem i za něj, například klubácký komiks nebo prosovětské sci-fi variace. Na bilancování polistopadové situace je kvůli předchozím neúspěšným komiksovým vlnám brzo. Několik agilnějších solitérů můžeme stěží vnímat jakkoliv symptomaticky. Pokud bychom hledali společný spodní proud, možná ho najdeme v cizelované (sebe)ironii a snaze – ne-li nutnosti – experimentovat. Ale má-li mít „český komiks“ ve světě jednou stejné renomé jako třeba česká animace, je před námi ještě dlouhá cesta.

Na právě se odehrávajícím Komiksfestu se budou udělovat ceny Muriel za nejlepší kresbu nebo scénář. Navazují nějak na ceny udělované pravidelně na zrušených ComiCZconech?

Podle kategorií se zdá, že jsou stejné, podle nominovaných jmen, že ne. ComiCZcony nikdo nijak oficiálně nezrušil. Organizátoři zkrátka nenašli síly v organizaci conů pokračovat. Ceny Muriel na předchozí comiCZawards navazují částečně – překlenuli jsme dobu, která mezi oceněními byla, a místo roční periodicity jsme hodnotili projekty za posledního půl druhého roku. Jenomže comiCZawards byly vnitrokomunitní projekt a nedařilo se je tlumočit veřejnosti tak, aby měly nějaký dopad. V tom by ceny Muriel – i díky rozšiřujícímu se Komiksfestu – měly být jiné. Členy odborné poroty jsou domácí teoretici, publicisté a propagátoři komiksu, stejně jako u comiCZawards, nicméně druhá porota, hlavní, rozhodující o čtyřech nejdůležitějších kategoriích, je složená z lidí jiných profesí, kteří mají ke komiksu blízko. Jsou v ní například scenárista a spisovatel Edgar Dutka, výtvarnice Renata Fučíková, překladatel Ladislav Nagy a publicista Tomáš Baldýnský. Věříme, že jejich autorita dodá cenám věrohodnost i čitelnost a zároveň poskytne zpětnou vazbu doposud uzavřené komunitě.

Festival je letos rozdělen na dvě komiksové soboty a nabízí i akce během týdne, které pořádá hned několik institucí. Není to na médium, které u nás nemá široké čtenářstvo, příliš?

Víte o nějakém lepším způsobu, jak dokázat, že v komiksu – nejen domácím – potenciál existuje? Nicméně si myslím, že ta otázka je nepřípadná. Cílovou skupinou festivalu není ono úzké čtenářstvo, to si své komiksy najde samo. My se snažíme oslovit právě „široké nečtenářstvo“ a ukázat, oč svou zatímní lhostejností přichází. Zároveň nezůstáváme jen u komiksu, do programu jsme zahrnuli výtvarné výstavy, filmy, animace, divadlo, fashion cirkus, street-art. To všechno jsou kontexty, ve kterých se na Západě komiks běžně pohybuje. Nechceme být tvrdošíjní, ale naopak spolupracovat, nacházet místa dotyku.

Jste autorem komiksu Šifra Mistra Hanky. Název odkazuje k jednomu bestselleru. Máte podobné ambice, nebo jde o parodii? Máte pocit, že česká historie je dobrým zdrojem témat pro toto médium?

Můj nakladatel Petr Himmel věří, že jedním z důvodů úspěchu Aloise Nebela je právě kontakt knihy (a potažmo čtenáře) s konkrétní, s před- i polistopadovou historickou skutečností. Nejde jen o to, jak hluboko do historie se nořit, důležité je namísto fantaskních kreací navazovat na okolní realitu. Je to náročnější, zdánlivě méně svobodné, ale stejně autentické a zároveň kontaktnější. Ano, naše Šifra více méně brownovským stylem re-konstruuje, „jak to tenkrát bylo“, pohledem současného studenta bohemistiky; vše je ovšem doloženo přímo v komiksu materiály z míst, která jsme při tvorbě navštívili, a faksimiliemi podkladů skutečných událostí. Album je formálně průlomové – protože tak jako se komiks „skládá“ ze slova, obrazu, volby záběru, stránkové kompozice, stylizace písma a dalších prvků, i příběh Šifry se skládá z různých dějových epoch (od rukopisné básně Jaroslav přes historické vsuvky z rukopisných sporů až k současným událostem) a z autentických reprodukcí.

Jedinou knihou zabývající se dějinami komiksu, která u nás v poslední době vyšla, je Comics: Stručné dějiny od Milana Krumla. Měl by si ji čtenář neznalý komiksu přečíst, než váš festival navštíví?

Ne nutně. Komiksfest není muzeum. Na rozdíl od knihy se nesnažíme hledět zpět, ale kupředu. A kontaktněji. Ony jsou Stručné dějiny vůbec problematické. Kniha postrádá odbornou redakci, je plná chyb. Autor čerpá jen z velmi omezeného počtu zdrojů, místy vyzdvihuje zbytečnosti a pomíjí zásadnější autory, kolísá v transkripcích i datech. Komiksoví odborníci se vesměs shodují, že si jediný autor vzal příliš velké sousto, a doprovodná propagace je nemístně nadsazená.