Česko-brazilský guláš

Kniha Žluté oči vedou domů představuje čtenáři uzel lidských osudů, rozkročených mezi Brazílií a Českem, respektive Československem. Postavy, převážně samostatně jednající a sebevědomé ženy, hledají domov a životní zázemí, které závisí spíše na mezilidských vztazích než na lokalitě. Životní cesty a hledání domova jsou ovlivňovány dějinami 20. století, především druhou světovou válkou a komunistickou diktaturou v ČSR. Ženy se v krátkých kapitolách střídají v roli vypravěček. Mezi hrdinky, schematicky rozvržené podle jmenného klíče, vstupuje jako jediný muž Čech Jaromír, poválečný špion ve službách Západu.

Dialekt? Archaičnost?! Charakterizace?!?

Námět, do značné míry i díky formě a střídání vypravěčů, na první pohled připomene především texty Petry Hůlové. (V recenzi její knihy pro týdeník Respekt Pilátová mimochodem obdivovala její „chuť poznávat svět a vyprávět čtivé a srozumitelné příběhy“ ze současnosti.) Podstatným problémem Žlutých očí je však nedostatečný cit pro jazyk a slabá fabule. Výjimečné osudy a prostředí, které pro českou literaturu rozhodně není každodenní, zevšedňují už od prvních kapitol knihy. Jazyk všech postav je naprosto stejný, což překvapí zvláště v momentech, kdy o sobě postavy například explicitně prohlašují, jak je jejich emigrantský jazyk archaický, odlišný od řeči české současnosti; jejich řeč prý má dokonce znít „jako lingvistické vykopávky ze starověku“ (sic!). Po zmiňovaném slováckém dialektu jedné z postav pak není ani památky, takže těžko žádat, aby byly postavy svým projevem více charakterizovány a vzájemně odlišeny. Při četbě knihy jsem na začátku kapitoly vždy zalistoval zpět, abych se ujistil, zda si Martu nepletu s Maruškou nebo Luizu s Lenou.

Tomu, jak hrdinky přistupují k životu, odpovídá střízlivé a vyrovnané podání jejich osudových peripetií – všechny vypravěčky mají sklon shazovat vznosný tón, potenciálně vznikající okolo zásadních životních rozhodnutí. Autorka jejich řeč s kolísavým úspěchem zpestřuje obraznými pojmenováními, přirovnáními nebo paradoxy („jazz prošlý jak včerejší jogurt“ nebo „naskočit na přívalovou vlnu ledového klidu“).

Mnoho zvratů, žádná motivace

Exotické reálie v Brazílii působí trochu jako pentličky, prozrazují sice autorčinu chuť prozradit letem světem něco konkrétního o historii voodoo praktik zvaných macumba i o kovbojském životě na farmě, ale fakta se velmi málo týkají podstaty textu. Podobná povrchní zcestovalost české literatury bohužel není zcela neobvyklá, například nejslabším textem Jiřího Hájíčka jsou podobně „nestálí“ Dobrodruzi hlavního proudu.

Největším nedostatkem Žlutých očí je ale děj. Většina postav jedná naprosto nemotivovaně, zhruba v duchu: teď jsem se rozhodla odjet, prostě už mě to tady delší dobu štvalo. Rozhodnutí přicházejí jako na běžícím pásu, jejich reflexe je ale v nedohlednu. Partnerská hádka odvede dívku za oceán, ale o jejím příteli se čtenář nic nedozví a spor je popsán v několika větách. Návrat probíhá v podobně loutkovitém duchu. „Najednou jsem si uvědomila...“ jako by byla symptomatická věta této novely. Ukázkovým příkladem je kapitola Stopař a já, kde doslova z ničeho nic vznikne vztah mezi dvěma lidmi. Samotné situace, do kterých se ženy ve Žlutých očích dostávají, jsou vždy schopné i přes obtíže zvládnout. Na pojednání o ženské síle zvládat osud je to ovšem poněkud stereotypní a mělké.

Když už je motiv více rozveden a dává naději na to, že by z něj autorka mohla literárně těžit, zvolená mozaikovitá forma textu vypravěčský rozběh spolehlivě utne. Titulní motiv knihy se dokonce dotýká holocaustu – jeho zapojení do skládačky Žlutých očí může hraničit až s literární exploatací tématu, ke kterému je v literatuře podle mého názoru potřeba přistupovat s větším respektem, aby nedošlo ke zpovrchnění.

Při pohledu do publicistických textů Markéty Pilátové vysvítá, že řada motivů se shoduje s jejich dřívějším novinářským zpracováním. Zajímavý námět a věcnější jazyk mohly autorku dovést právě k sérii feature reportáží, ve kterých by se mísily nabyté regionální znalosti a poznané originální osudy. Při snaze fabulovat a pustit se do literatury, koncipované navíc jako skládačka většího počtu osudů ovlivněných historií, však Pilátová zjevně přecenila své síly.

Autor je bohemista.