Rekonstrukce bolesti

Rok 2002. Novinář prestižního listu Wall Street Journal, Daniel Pearl, vyráží 23. ledna rušnými ulicemi Kráčí udělat rozhovor s Mubarakem Ali Gilanim, jedním z předáků místního militantního uskupení. V pronajatém domě na něj zatím čeká manželka, také novinářka, Marianne. Má zabaleno, následujícího dne s Danielem hutnou atmosféru přímořského pákistánského města plánuje opustit. Na odjezd se těší, je v šestém měsíci těhotenství a navíc se američtí novináři nesetkávají v zemi přející al-Káidě zrovna s otevřenou náručí. Jsou to pouhé čtyři měsíce po 11. září, náboženství a politika často určují to, jak bude člověk vnímán (a zda se třeba dočká rána). Daniel Pearl jel splnit svůj poslední „pákistánský“ úkol – nutno podotknout, že dobrovolný – s podobnou nejistotou. Večer se nevrátil. Pět následujících týdnů byl pohřešován. Pachatel, Ahmed Omar Saeed Sheikh, byl odhalen a zadržen, o život přišel jeho vinou novinář Pearl již 1. února. Naděje umřela až o měsíc později.

Rekonstrukce, drama i thriller

Výše uvedená fakta odpovídají skutečným událostem a představují ve svém strohém vylíčení hrůznost této vraždy. Současně se stala základem filmového příběhu, v jehož intencích fungují jako děj opřený o silný prožitek Marianne Pearlové. Scenáristovi Johnu Orloffovi (doposud pouze dvě epizody seriálu Bratrstvo neohrožených) posloužila tato tragédie uvnitř „malého prostoru“ k postižení širších souvislostí. Ve smrti jednoho novináře a smutku jedné ženy tak rezonuje smrt stovek obětí a slzy stovek pozůstalých, jejichž jmenovatelem je (zjednodušeně řečeno) náboženský fundamentalismus, přesněji absence jakýchkoli morálních hodnot, skrývající se za šířením islámské víry. Téma je to obrovské a v jistém smyslu bezbřehé. O to je důležitější zdůraznit, že Orloffovi se nerozklížilo do nevyjasněných kontur.

Na filmu je dobře poznat, co bylo tvůrčím záměrem. Epicentrem snímku je dění kolem Marianne, která v domě (obklopena tajnými agenty) do posledního momentu věří, že se jim podaří najít stopu ke zmizelému muži. Scénář nesklouzává k popisu emocionálního vypětí Danielovy manželky, je postaven na atributech thrilleru (mohou se objevit asociace na některé scény z Výkupného Rona Howarda), o němž nicméně víme, jak dopadne. Již proto musel být přístup tvůrců odlišný – jejich vztah s divákem nemohl být navazován skrze budování napětí, jak by za „normálních“ okolností bylo pro tento žánr nezbytné. Úhelným kamenem autorského přístupu se tedy stalo téma „čekající manželky“, zmítané ve víru pátrání po zmizelém a hledání pachatelů. S prvním zmiňovaným je nakládáno v mezích dramatu, s druhým v mantinelech thrilleru. Obě narativní složky se prolínají v prostoru domu, zatímco v exteriérech režisér naplno rozehrává akční sekvence, znásobuje těkavost kamery, výrazně se mění i tóny obrazu. Ve scénách, kdy takzvaný Kapitán vpadá do bytů s podezřelými osobami, které následně vyslýchá, ustupuje do pozadí Mariannino emocionální rozpoložení. Prim zde hraje proces pátrání, z jehož podtextu vyvstává konflikt nevinné osoby (kladný hrdina) s nebezpečným světem (nejde nutně pouze o al-Káidu).

Ústřední téma ženy, která přichází o svého manžela – byť ne zcela explicitně uchopené –, dostává pozoruhodný „odstín“, uvědomíme-li si, že předlohou pro Sílu srdce se stala stejnojmenná kniha Marianne Pearlové. Na genezi díla se výraznou měrou podepsala snaha o pietnost vůči popisovaným událostem a také producentův (Brad Pitt) a hereččin (Angelina Jolie) obdiv k této novinářce. Za to, že snímek funguje i jako odraz doby po 11. září, může fakt, že Marianne Pearlová ani po smrti muže nepřestala usilovat o vzájemný dialog mezi dvěma odlišnými světy.

Celebrita v poušti

Za režiséra byl vybrán nekonvenční Angličan Michael Winterbottom, který výše zmiňované linie (drama ženy a thriller) uzavřel do formy dokumentární rekonstrukce. Winterbottom je jako filmař výjimečnou osobností, jež obvykle přichází s těžko zařaditelnými díly: směs romantiky, hudby a pornografie v 9 Songs, hudební Nonstop party, metaadaptace Tristram Shandy, politicky rezonující Cesta na Guntánamo či In This World, futuristický Code 46. Nikdy však v sobě nezapřel dokumentaristu, na příběhy nahlíží způsobem, který je abstrahuje ve prospěch poznání čehosi skrytého.

Mizanscéna jde ruku v ruce s režijním záměrem, proto Winterbottom za lokality k natáčení zvolil místa v Karáčí, Islamábádu a Ráwalpindi. Štáb byl z velké většiny tvořen Pákistánci, zejména neherci. Věrohodnost byla podmínkou, režisér tak dával prostor k improvizaci, často se točilo, aniž by protagonisté věděli, zda kamera běží či nikoli. V exteriérech zůstávali herci malou součástí přeplněných ulic, v nichž se kameraman s DV kamerou pohyboval spíše jako reportér. K osvětlení tvůrci využili doplňkových reflektorů, světlo ve filmu je velmi přirozené. Byť se nám může film, respektive jeho dílčí části, zdát úmyslně tónovaný (sépiová, hnědá, šedá), může za to prostředí, v němž se postavy pohybují. Kameraman Marcel Zyskind pracoval již na sedmi Winterbottomových filmech a stejně jako například v In This World se jeho vedení kamery nesoustředí na stabilitu obrazu nebo „správné“ zakomponování objektů do rámu. Perspektiva zastupuje jakoby reportéra přihlížejícího dění kolem. Neklid kamery jde proti konvencím běžného snímání, přitom však nepůsobí účelově.

Střih je dynamický a často přichází dříve, než záběr dostatečně dozní, přitom však v žádném případě nenarušuje kontinuitu dění. Ve filmu se využívá i flashbacků, jež zachycují jak časové úseky těsně před Danielovým odjezdem, tak i hůře časově určitelné děje, nastiňující pouto mezi Danielem a Marianne. Vzhledem k triviálnímu využívání/nadužívání flashbacků v jiných filmech s nimi Peter Christelis pracuje neotřele, překvapivě.

Argumenty mnoha recenzentů, že film by mohl být lepší, nebýt obsazení Angeliny Jolie (údajně ani ne tolik herečky, jako spíše zosobnění celebrity), a spekulace, že roli Marianne Pearlové dostala od partnera Pitta jako dárek, jsou bezobsažné a nijak nevystihují film samotný. Naopak symbióza profesionálních herců (ano, i celebrity) s neherci je ve Winterbottomově díle mimořádná. Třebaže Síla srdce nevzbudí touhu po vícenásobném zhlédnutí, jde o titul vzácně konzistentní.

Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.