Pokřivená realita filmového Pokání

V expozici filmu Pokání se ocitáme v anglickém hrabství Surrey. Je nejteplejší den roku 1935. Dlouhými chodbami a pokoji prostupuje ostrá sluneční zář a u psacího stolu ve zběsilém tempu dopisuje dívka Briony svou divadelní hru. Rytmus jejích úderů do psacího stroje přechází do chůze napříč rozlehlým viktoriánským domem. Briony spěchá, aby mohla svůj text dát přečíst matce. Kameraman Seamus McGarvey (Hodiny) komponuje záběry rodinného sídla Tallisových do malebných celků, sugerujících dojem, že i příběh filmu se bude odehrávat v podobných intencích. Zhruba po čtvrthodině však přichází první záchvěv konfliktu, který vnitřně převrátí prosluněnou idylu v temnou bolest. A příčinu lze nalézt už v prvním záběru.

Klíč na začátku

Úvodní sekvence je klíčem k další vrstvě filmu. Briony si vykládá rodící se lásku mezi svou sestrou Cecilií a Robbiem, synem hospodyně v domě Tallisových, zcela odlišně od skutečnosti – na základě jedné scény mezi milenci, již zahlédne oknem pouze útržkovitě. Právě zde se začne rodit zvrat, který příběh změní v tragédii. Briony si z viděných (ale neslyšených) střípků postupně skládá mozaiku a tvoří nové drama. Do jejího fabulování prostupují kousky reality (např. Robbie se splete a místo dopisu s omluvou pošle Cecilii papír s textem, v němž se z legrace vyznal ze sexuálních tužeb), fikce však skutečnost jako celek nakonec pozmění, neboť optika dívčina pohledu je zkřivena neustálou fabulací. Robbie v jejích očích vypadá postupně jako zvrhlík, a tak si Briony vytváří fiktivní variantu sestřina milostného příběhu a automaticky identifikuje jako pachatele znásilnění své nezletilé kamarádky právě Robbieho, ačkoli té noci dotyčného násilníka neviděla. Nikdo kromě Cecilie ale nemá důvod jí nevěřit, a tak se fikce stane realitou. Vyfabulované části se prolnou se skutečností a tragicky ji ovlivní: Robbie je zatčen, dlouho držen ve vězení a poté po vypuknutí války nucen zúčastnit se bojů ve Francii. Cecilie opouští rodinu, stává se zdravotní sestrou a doufá, že se ve Francii s Robbiem alespoň na chvíli setká…

Pouto mezi Cecilií a Robbiem je kvůli tomuto obvinění přerušeno v okamžiku jejich milostného splynutí a již se nikdy nespojí. Toto bolestné vyústění je však divákovi představeno až po zhlédnutí fiktivního šťastného konce Brionyina románu. Filmem tak prostupuje téma střetu fikce a reality. Fabulace nejprve nemilosrdně zkřiví skutečnost, ale poté je možností, jak dát druhým štěstí, kterého se nedočkali. Briony nelže, ale odmala podléhá vlastním schopnostem vytvářet jinou realitu. Od psaní divadelní hry plynule (a nevědomky) přešla k vytváření dramatu, ovšem se skutečnými lidmi. Dvojí závěr osudu Cecilie a Robbieho můžeme brát jako otázku, do jaké míry máme právo nedopovědět pravdivý příběh nebo do jaké míry pohled jedince ovlivňuje nahlížení ostatních.

Fikce: úskalí, či útěcha?

Poslední snímek Joe Wrighta (Pýcha a předsudek) dokázal v narativní rovině přenést na plátno mnohovrstevnatost McEwanova románu a jeho režisér zároveň proměnil literární jazyk ve filmovou výpověď, kde jednotlivé složky působí uhrančivě, ale současně neodvádějí pozornost od příběhu. Stejně jako se zde fikce prolíná s realitou, tak i zvuky a ruchy (psaní na stroji, bušení do kapoty auta) postupně přecházejí v hudbu; střihač Paul Tothill vytváří velmi krátké záběry, které prostřídá s šestiminutovou scénou bez střihu, a kamera rozehrává slunečními paprsky ostře řezané kontury tváře souběžně s rozostřenými měkkými obrysy těl, která jako by splývala s krajinou.

Pokání bezesporu patří mezi nejsilnější romantická dramata posledních let, jakým byl ve své době například Anglický pacient. Lze ho vnímat jako příběh nenaplněné a bolestivé lásky či drama o tom, jak jediný skutek může zcela zvrátit chod událostí a předurčit jejich prokletí. Pokání zároveň lépe než například proklamovaný starší snímek Zachraňte vojína Ryana vypovídá o hrůzách války, a přitom mu k tomu stačí šestiminutová „procházka“ po pláži u Dunkerku s atmosférou hodnou obrazů Hieronyma Bosche.

Jeho vyznění je nakonec dvojsečné – upozorňuje na nebezpečí, které hrozí, poddáme-li se vnitřní touze fabulovat, domýšlet viděné a skládat si střípky reality do vlastní verze skutečnosti; současně ale ve fikci můžeme najít útěchu od bolesti a spočinout v ní alespoň na chvíli, abychom se cítili, jak si přejeme.

Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.