Marjane Satrapiová se osobně ujala převedení vlastního komiksu do filmové podoby. Výsledkem mohla být neopodstatněná, rozpohybovaná kopie kreseb. Stal se však pravý opak: vzniklo dílo v mnohém zcela nové a v lecčems kouzelnější.
„To jsem já, když mi bylo deset let. To byl rok 1980.“ Marjane sedí vzpřímeně za školní lavicí, tvář zarputile stažená, vlasy jí přikrývá temně černý šátek. Před rokem byl svržen šáh Réza Páhlaví. Školní osnovy se přepisují, režim šíitského fundamentalisty Chomejního hlásá obrodu společnosti. S ní přicházejí nové normy, perzekuce, prázdné regály v obchodech a… šátky. Život v Teheránu se uzavírá do nekonečné smyčky; ranní marná naděje a smutné uléhání navečer. V kruhu se ocitají ti, kdo chtějí okovy rozbít, stejně jako sotva dospělí, čerstvě narukovavší mladíci. Láhve vína se před policií vylévají do záchodu, noční oblohu tříští odlesk dalšího výbuchu irácké bomby a punková móda může být vstupenkou do pekla. Marjane se narodila do zvláštní doby. Pro muže je její matka děvkou, neboť odmítá skrývat osobnost pod předepsaný šat. Otec jezdí cadillakem, ale benzín se stává vzácnějším než samo auto. Ve třinácti opouští Marjane svou zemi, přichází do Vídně, konfrontuje se s „nepoznamenaným“ světem a sahá si až na samé dno. Po návratu se v její vlasti nic nezměnilo. Odtržená od kořenů, s cejchem „té ze Západu“, upadá do depresí. Ne, nemůže v Teheránu zůstat.
Realismus vs. abstrakce
Marjane Satrapiové je třicet sedm let, žije ve Francii a se svým životním příběhem se na začátku tohoto milénia vypořádala pomocí dětsky bezprostředních kreseb. Komiksová podoba nám nemůže připadat pro závažné téma nevhodná, ne po Spiegelmanově Maus, ne po Padoucnici Davida B. A třebaže se to z výše uvedeného nástinu děje nezdá, Satrapiová silně emotivní a povětšinou dost tragické motivy z nedávné íránské historie prokládá bystrými postřehy až ironického rázu. Humor se vynoří vždy nečekaně: buď má podobu karikatury, kontrastního spojení, nebo třeba úderného komentáře. Bůh se tudíž podobá Marxovi, „jen je méně kučeravý“, mladý policista není rázem nebezpečím, neboť „ho nezajímá ideologie a nechá se podplatit“. Skloubení jemné komiky s šedí života za vlády totalitního režimu může navodit dojem, že snad jde o další variaci à la Pelíšky či Good Bye Lenin, zdání je to ale naštěstí plané. Satrapiová i přes užití humoru v žádném případě nezlehčuje prožitou skutečnost. A na druhé straně při líčení bolestí a ran, které jí a její rodině uštědřila politická situace, se nevzdává nadhledu s příchutí víry v zachování morální síly postav.
Komiksu se prodaly statisíce po celém světě a nabízelo se několik způsobů jeho adaptace: transformovat Persepolis do podoby hraného filmu, pokusit se jej animovat 3D technologií, nebo jej věrně přenést na plátno. První možnost by sice zprostila chystaný snímek skeptických názorů, proč „kopírovat“ komiksové kresby na filmový pás, ale výsledná podoba by zabila jeden, pro Persepolis zcela zásadní aspekt. Teherán díky uchopení Marjane Satrapiové nemusí být nutně Teheránem, ona sama nemusí být autobiografickou postavou, nýbrž obrazem tisíců jiných dívek, a její rodina může být rodinou kohokoliv jiného. Kresba, prostá snahy po realistickém vykreslení, posouvá příběh až do abstraktna a ten se tak stává univerzálním. Herečtí představitelé – s jasnými obrysy, s konkrétními tvářemi, gesty, mimikou a pohybující se v konkrétním prostředí – by původní vyznění komiksu posunuli spíše do roviny dramatu bez výraznějšího zobecňujícího přesahu.
Renesance komiksového filmu
Zvolena byla tedy možnost třetí, ale i když tomu trailery nenasvědčovaly, o „kopii“ komiksu nemůže být ani řeč. Chápat komiksové kresby jako nerozpohybovaný scénář celovečerní filmové adaptace by bylo nejen scestné, ale vůči tvůrcům i nespravedlivé. Marjane Satrapiová a Vincent Paronnaud totiž vnesli do snímku hned několik inovací.
Satrapiová využívala pro komiks pouze černou a bílou barvu, což odpovídalo jak jednoduchosti až (bez jakýchkoliv negativních konotací) infantilní kresby, tak vypravěčskému přístupu. Autorka svůj život i dějinné události podávala ve zkratce, oprostila je od floskulí, popisnosti i výraznějšího citového zaujetí. Ve filmu se však kromě působivých emocí výrazně pracuje i s několika odstíny šedi (když pomineme orámování příběhu Marjaniným vzpomínáním, které je animováno barevně). Sledovat kontrastní kladení černé a bíle do obrazů jsme mohli naposledy v animované sci-fi Renesance (2006), přičemž ona černobílost záhy začala unavovat oči a otupovat i pozornost. Pro animátorský tým (studia Je suis bien content à Pumpkin 3D) v případě Persepolis nebyla šedá ústupkem ani znehodnocením původního pojetí Satrapiové; stala se dalším výrazovým prostředkem. Stejně jako autorka využívala černou kresbu a bílé obrysy pro zdůraznění tragického nebo snového světa, šedá ve filmu podtrhává detaily (například oči, které více „září“), diferencuje prostředí a činí obraz plastičtějším.
Zcela logickým krokem pro převedení do filmové podoby bylo rozpohybování, nikoliv však pouhé oživení komiksových kreseb. Někde byla zachována komiksová „okénka“ a dojem pohybu vzbuzovala interpunkce (prolínání, zatmívání a roztmívání obrazu) nebo proměna pozadí za hlavní kresbou. Zde pomohla právě i ona škála šedi, která proměnou od jednoho stupně k druhému jinak nehybný obraz zdynamičtila a navíc i zdramatizovala. Inovativní přístup uplatnil Paronnaud se Satrapiovou při líčení dějin Íránu, během něhož jsou jednotlivé figury představovány papírovými loutkami.
Kvůli filmu byly postavy nazírány z nových úhlů a vznikly zcela původní scény, přičemž vůdčí roli zde sehrály zásahy dramaturgické. Filmová – v Cannes po zásluze oceněná – verze příběh v mnoha místech krátí, případně dílčí epizody zhutní do jediné scény (viz Marjanino vídeňské stěhování). Právě díky úpravám má filmová Persepolis právo na existenci – nepůsobí jako nicotnější bratr komiksu. Možná že by nemusela být v několika scénách tak prvoplánově emotivní a dramatická, efektní chvíle nicméně tempo ani vyznění snímku nijak zvlášť netříští. Moment hrdinčina dospívání je ještě více nadsazen, její ocitnutí se na ulici či deprese jsou o něco drásavější a ženy, které ji přistihnou s odznakem Michaela Jacksona, připomínají kresbou i pohybem ovinuté hady. Na to, aby dvojice Satrapiová a Paronnaud vtáhla diváka do osidel snímku, nicméně stačí již úvodní titulková sekvence.
Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.