Má duše se ptá po zrození

Terrence Malick, rodilý Texasan s doktorá­tem z filosofie; režisér, který jako by ani neexistoval. Nenechává se fotografovat, nevyskytuje se v dokumentech o natáčení, neposkytuje rozhovory. V sedmdesátých letech vstoupil zázračně do kinematografie, ale záhy se z ní po dvou filmech vytratil. Za dvacet let se vrátil s výpovědí Tenká červená linie a s novým miléniem přišel jeho v pořadí čtvrtý snímek – Nový svět.

Jsme jako tráva

Malickova tvorba je mimořádně konzistentní – tvůrce během své cesty nikdy neztratil touhu po odhalování podstaty lidské existence a řádu přírody, již traktuje ve dvou ústředních tematických liniích. V té první vystupují hrdinové jeho filmů jako tápající duše, ukryté v těle, které jako by snad pro ně ani nebylo určeno. Soupeří sami se sebou každým dnem, vzpírají se okolnímu světu a bojí se nebe. Utíkají a schovávají se, ať už jde o vrahy (Zapadákov, Nebeské dny), vojáky (Tenká červená linie) nebo zamilované (Nebeské dny, Nový svět). Postupně se však v Malickově filmografii úprk těla mění v úprk duše. Zatímco v prvních dvou snímcích se hrdinové opravdu musejí schovávat před následky svých činů, vojín Witt z Tenké červené linie prchá kvůli vnitřním pochybnostem, otázkám a (snad až) modlitbám především před sebou samým. Zatím poslední Malickovo dílo, Nový svět, zachází ještě dál. Prostor ani čas zde nehrají téměř žádnou roli, nejintenzivnější krása a nejsilnější tragédie se odehrávají v nepojmenovatelném „vesmíru“ ústřední dvojice, indiánky Pocahontas a anglického kapitána Smithe. Oba se musejí odtrhnout od skutečného světa, protože jejich láska je nepovolená. Nic totiž není různější než civilizace a příroda, betonová stavba a kořeny stromu. Je to právě toto uvědomění si „nemožnosti lásky“, co vede Johna Smitha k tomu, aby Pocahontas opustil? Je to strach z vlastní viny a podstaty, která ji nebude moci udělat šťastnou?

„Jsme jako tráva,“ říká krásná náčelníkova dcera a ukazuje na seschlý porost. Dobře si totiž pamatuje, jak tráva voněla a svou zelení sahala až po ramena, když byli se Smithem spolu. Pocahontas je součástí krajiny a její plačící srdce usychá spolu se stonky trávy.

Půda do sebe vsakuje krev

Právě vztah mezi člověkem a přírodou představuje druhou ústřední linii tvorby Terrence Malicka. Propojenost lidské civilizace s přírodou se stává dechem jeho filmů, avšak v žádném případě harmonickým, neboť vazby jsou čím dál narušenější. V Zapadákově příroda pouze mlčí a přihlíží úprku zamilované dvojice, v Nebeských dnech funguje po většinu snímku jako romantické pozadí obrazů, avšak ve finále přeruší ticho a až apokalyptickým způsobem ztrestá dosavadní hříchy lidí (obilné pole zaplaví hejno kobylek, což splaší koně s hořícím povozem, který zapálí obilí). Příroda zaujímá v Tenké červené linii nejen roli pasivního pozorovatele, ale je také v kontrastu s válečnými hrůzami civilizovaného světa. Nabízí se jako východisko, které však přes veškerou vřavu a běsnění nikdo nevnímá. Ačkoliv příběh vypráví především o nešťastné lásce, neméně bolestné je násilné osidlování pobřeží a budování „nového světa“ za cenu ničení toho „starého“. Kácení stromů přetíná i kořeny domorodých obyvatel – už nic nebude takové jako dřív, les nasákl pachem střelného prachu a půda do sebe vsakuje krev. Pocahontas je kvůli své lásce vypovězena z kmene a „noví Američané“ ji obléknou do svých šatů, nasadí jí neforemné boty na vysokých podpatcích, a zabrání tak dotyku bosé nohy se zemí.

Velmi tiché slovo

Ve všech filmech nechává Malick zaznít vnitřní promluvy postavy – jedné či hned několika najednou. Tyto voice-overy však děj neozřejmují ani ho nikam neposouvají, ale naopak odkrývají vnitřní pohnutky postav. Jejich neustálé tápání po tom, kdo jsou a kam patří, přináší stále větší znepokojení, neboť patrně nikdy nebudou znát odpověď. Z Nového světa čiší jak režisérova touha tuto odpověď najít, tak i obava, že se tyto otázky netýkají jen filmu – nepřetrhli jsme i my své kořeny úplně?

Malickova tvorba je jednotná jak svými tématy, tak stylem. Pomalý pohyb kamery, místy dokonce ruční, je v Novém světě často záměrně nesmělý, ať už „ze strachu“ (když se Angličané setkávají s domorodci), nebo ze zachování intimity (citlivě nasnímané vzájemné doteky, polibky a pohledy kapitána Smithe a Pocahontas). Postavy stejně jako kamera hledají útěchu a oporu v nebi, proto se ve vypjatých momentech režisér k němu obrací z pokorného podhledu (nejčastěji kamera zabírá nebe „skrze“ Pocahontas, která k němu vztahuje ruce). Duchovní princip symbolizuje světlo – sluneční paprsky probíjejí tmu napříč stromy nebo přímo zaplavují místo a poskytují tak postavám naději. Důležitější než hudba je zde zvuk, Malick s ním zachází podobně jako se střihem. Nevztahuje jej k právě probíhajícímu ději; zvuk se objevuje a zase mizí jen tak, místy tichý, jindy vše přehlušující. Intuitivní střihy mohou působit násilně či roztržitě, ale dokážou nahlédnout neuchopitelný lidský cit s neskutečnou lehkostí.

V případě Nového světa nejde o historické drama ani o načechraný romantický příběh. Malickova filmařina je výsostně intimní; takových režisérů má současná kinematografie velmi málo.

Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.