Devadesát devět a půl je málo

Písně, které se naschvál vztahují k aktuálnímu dění, stárnou různě. Z některých se stanou zpívané relikvie doby, v jiných vyplave na povrch, že autoři do nich uložili i něco nadčasového. Některé nový kontext promění: dokážou říct cosi skrytého o době svého vzniku, a také o čase dnešních posluchačů.

Specificky „staronovým“ albem je v tomto směru titul We’ll Never Turn Back zpěvačky s temným drajvem v černém hlase, Mavis Staplesové, členky byvší rodinné kapely The Staple Singers. Když se Pops Staples, otec tří zpívajících dcer a jednoho syna, v roce 1964 setkal s Martinem Lutherem Kingem, řekl prý: „Jestliže on to může kázat, pak my to můžeme zpívat.“ Konec segregace Afroameričanů se tehdy zdál v nedohlednu. Staplesovi podpořili hnutí následujících let písněmi, které vycházely melodií i vírou z gospelu – navrch však byly světskými, přesvědčenými protestsongy. Právě Mavis se později vydala na sólovou dráhu. Zpívala na albech Boba Dylana i Los Lobos, samploval ji Ice Cube, několik alb jí na svém labelu vydal Prince. Ale po pravdě byla už dlouho pokládána za úctyhodnou figuru, která nevydává dobré desky.

Až do letoška. Producent a kytarista Ry Cooder je prostě mistr různých starých stylů. Nachystal výborný zvukový kontext pro zvučný a znepokojivý hlas, z něhož se nedá poznat, že Mavis je ročník 1939. Temný rytmus, hučící bas, jako bzučící roj nastartovaný sbor jihoafrických Ladysmith Black Mambazoo: to všechno chce říct, že vracející se písně nelze brát za jednoduché agitky. Down In Mississippi je o voličích, co se jdou nechat zapsat do rodných míst, ale cítíme za tím umanutost, zaklínání nebem a peklem, velký zápas. „Běžím, ať je nás sto: devadesát devět a půl by to projelo,“ zpívá Mavis v 99 And ½. Hodně se toho u nás napsalo o „utlačovaném černém lidu“ a lidé, co se na obalu alba drží za ruce, mají jakési idealistické svazácké košile. Sama hudba, její nasazení a rozkmit mezi chvalozpěvem a plivnutím po nepříteli ovšem těžce koriguje schematické představy o éře hnutí za občanská práva. Mimochodem, je to nejlepší album (občas přechvalovaného) Ry Coodera za poslední léta.

Album newyorského kreslíře komiksů Jeffreyho Lewise jako by bylo až trapné zmiňovat vedle téhle silné výpovědi, ale Lewis vlastně udělal cosi velmi podobného: vzal staré protestsongy a natočil je znovu. Půdu si připravil jakýmsi vyprávěcím albem The History of Punk On The Lower East Side, kde prokládal vzpomínky živým jukeboxem. Teď mu vychází dílko stylově velmi čisté, vytvořené s důsledností Švejkova výroku „Disciplína musí bejt!“. Lewis sebral dvanáct songů anglické klasické anarchopunkové skupiny Crass (z let 1977-81) a nahrál je převážně s folkovým obsazením. Namísto pankáčského běsu se tak odhaluje jakási spořádanost, jakou koneckonců má v sobě každé zpívání názorových textů. Ale také se albem 12 Crass Songs připomíná, že poněkud ukecané písně Crass mají slova, jež jednou vedou krátkým spojením ke kabaretu a jindy ve verších shrnují radikálnější punkové soudy. Třeba i proti dobovému kontaktu punku s mainstreamem: „CBS/ promote The Clash/ but not for revolution/ just for cash,“ zpívá se zhnuseně v Punk Is Dead. Všechno to spílání (třeba v báječné Systematic Death, popisující naprogramovaný život tuctových ubožáků, co chodí do práce a mají rodiny) má dnes donkichotskou příchuť: už tehdy jím punkeři nic nezměnili, tak proč ho opakovat dnes? Snad proto, že je na něm kus pravdy (a že Crass, žijící stranou ve společném domě, se jí nikdy nezpronevěřili). Jeffrey Lewis odstranil z punkových písniček afekt a noise; překvapivá harmonie, která zbyla, do nich není uměle vložená, od počátku v nich byla. To album je skutečně zábavné, navíc odhaluje písně Crass jako výtečný materiál pro úvahy o punku, utopiích, posledních třiceti letech – a o tom, jak velký rozdíl je mezi punkem a společensky přijatelnějšími revoltami.