Zlatý věk

Ještě dříve, než jsme se mohli poprvé v domácím prostředí s dílem německého, italského a snad i českého malíře, performera a fotografa Milana Kunce (1944, Praha) setkat, byl nám legendou. Patřil k těm nemnohým umělcům, kteří se etablovali v pozici mezinárodního přesahu. Vystudoval v Německu, ve slavné novodobé éře Akademie v Düsseldorfu (1970–75) u Josepha Beuyse a Gerharda Richtera. Obecně přijímaná konceptualistická východiska nesdílel. Chtěl především malovat. Vždycky volil spíš sarkasmus, lehkou ironii, bizarní přímost až naivitu. A kýč, který od dob surrealistů – jako zdroj hlubinné imaginace – náležel k sílící entitě v umění, s níž se musí dále počítat. Nelákaly ho ani příklady richterovského zkoumání malby – vyjadřoval se prostřednictvím figury, protože věřil, že je „nejbližší a nejmilejší obyčejným lidem, kteří ji dokážou pochopit bez potíží“ (Luca Beatrice: Krátký příběh, který není ani trochu Normal[ní], katalog Prague Biennale 2). V roce 1979, kdy se zrodila italská Transavantgarda a v Německu se prosadili Neue Wilden, založil Kunc se svými bývalými spolužáky Gruppe Normal. S Janem Knapem a Peterem Angermannem – každý z nich žil někde jinde – se setkávali při příležitostech „akční malby“ v ulicích měst v Německu, v Paříži a konečně i v Americe, kde vstřebávali zkušenosti street artu a graffiti. V New Yorku na Times Square Show v roce 1980 vytvořili obrovský obraz složený ze symbolických motivů „mírné středoevropské krajiny, zalité slunečním svitem, s cestou, s venkovským kostelíkem a hlavně s mladou matkou s dítětem“, aby „připomněli obyvatelům metropole hodnoty, na které již zapomněli“ (L. Beatrice). Skupina Normal zanikla již v následujícím roce, kdy její představitelé přestali fungovat na veřejnosti společně. Avšak na rozdíl od komerčně motivovaných seskupení mohli zůstat „normální“ a být nadále autentickými přáteli.

V domácím prostředí se stále nesetkáváme s Kuncovými výstavami často. První velká samostatná přehlídka se konala v roce 1992 v pražském Letohrádku královny Anny, poté následovala výstava v Galerii Václava Špály (1996), v několika posledních letech pak zastupuje Milana Kunce olomoucká Galerie Caesar. Její dlouholetý kurátor Miroslav Schubert také připravil pro Dům umění města Brna současný výběr z let 1968 až 2007, poněkud tajemně i mnohoznačně nazvaný Zlatý věk.

Kuncův ost-pop a provokace

Expozice v Domě umění je vystavěna volně, přitom však – alespoň zpočátku – dodržuje určitý časový sled. Přístupové schodiště lemují Nové ikony (1978), transparenty k použití, spojující prvky západní reklamy s ideologickými symboly režimů Východu. Jsou manifestačním příkladem k obrazům (Globus Cola, 1978, Coca-Cola kladivo, 1978, Pepsi, 1979, atd.) Kuncova svébytného „ost–popu“, kterými s nadsázkou zveřejňoval odpovědi západním levicovým intelektuálům na téma „absolutního uspokojení všech potřeb“. Téměř iniciačním obrazem výstavy jsou výborné goghovské Vojenské boty (1968), jediná malba z doby po vyloučení z pražské AVU, které bylo zdůvodněno „nedostatkem talentu“, a následující emigrací (1969). Důležitý je Oční test I a Oční test II (1973), obrazy parafrázující abstrakci. Nikde nic nevzniká z ničeho, a tak z obrazových ploch s různobarevnými skvrnami vystupují totalitní symboly 20. století: hákový kříž, srp a kladivo. Provokace – jakkoliv kultivovaná – se v nejrůznějších polohách stala nadlouho Kuncovým programem. Umělec hovoří o „trapném realismu“ (od roku 1974): je to narativní forma blízká kýči, reakce na „nejohmatanější místa“ spíše veřejně nastavované než privátní estetiky: Mladý vojín (1974–75), proskakující zdí, Nový typ (1975), gentleman na vodítku, v uhlazeném společenském obleku a s hlavou vlčáka, J. V. Stalin (1976) s pověstným telefonním sluchátkem – všechno vyřídil telefonicky!

Vtip, šamanství, konzumní mysterium

Nelze probírat celou výstavu obraz po obrazu. Začátkem osmdesátých let pozměnil Milan Kunc styl; více zvýrazňuje linie a kresbu, aby znovu – v omezení barevné škály – prohloubil svůj jedinečný kolorit (např. Problémy s autem, 1982, Ženy v bazénu, 1984). Současně cituje a parafrázuje: Dvě čarodějky (1980), dívčí akty na zahradě stromu hojnosti, jako by se vracely k malířským alegoriím romantického spojení Germánie s Itálií; Duchové (1982), indiánský stan s vějířem stínů uvnitř sedících postav, jsou zkratkou malířského vtipu, důvtipu a mysteriózního šamanství. Přibližně od poloviny osmdesátých let Kuncova malba stále silněji tíhne k neoklasicistním formám, v námětech se objevuje ekologie a téma náhražkových tužeb spotřeby a automobilismu. Za připomenutí rovněž stojí série výborných portrétů, například Student marxismu-leninismu (1987), Emigrant (1988). Kunc věnoval zvýšenou pozornost originální obrazové adjustaci, která – na způsob pozdějších Malevičových „ikon lidu“ – splňuje formální autenticitu uctívaného obrazu. Pohrává si stále s měřítkem, s perspektivou i s významovým spojením několika obrazů, vždy však zůstává klasickým malířem. V posledních letech ještě více kombinuje malbu s ušlechtilými podklady (plátkové zlato), zdokonaluje lazurní charakter a tím mistrně rozehrává škály malířských fines. Kuncovu nezaměnitelnou poetiku posledních deseti let na výstavě násobí i ukázky tvorby sklářské (1995–96) a keramické (90. léta). Opravdovým požitkem pro oko jsou cykly tužkových a štětcových kreseb.

Návrat

Zdá se, že Milan Kunc se po zahraničních pobytech (Německo, USA, Itálie) vrátil do Prahy již natrvalo (od roku 2004). Přestože je tvorbou propojen s jinými než domácími okruhy, je až podivuhodné, jak přirozeně a nenásilně lze jeho dílo přiřadit ke klasice českého moderního výtvarného umění. Jmen mě napadá celá řada: od Josefa Čapka k pozdnímu Fillovi, nebo snad i Josef Lada… Stálo by rozhodně za to uvidět Kuncovu přehlídku v bezprostřední blízkosti moderní klasiky ve Veletržním paláci v Praze. Výstava inzerovaná v doprovodném katalogu (odborné texty Tomáš Vlček, Boris Groys a Donald Kuspit, nakladatelství Kant za finančního přispění Česko-německého fondu budoucnosti, 2007) se však v Národní galerii zatím nekoná. A tak – symbolicky, mimo expozici – vykukuje na návštěvníky v přítmí jedné z nekonečných chodeb Veletržního paláce pouze Kuncův vysoký, iritující obr – trpaslík.

Autor je historik umění.