Sochy v ulicích

Do Brna pražské boje o změny v grantové politice zatím nedorazily. Zdá se, že všichni musejí být spokojeni a drží se status quo ante. V poslední době se zde v oblasti výtvarného umění objevily dva důležité projekty. Ten první má mocné zázemí ve vedení města. Jde o nápad jakési městské sbírky soch přímo v ulicích, v níž – slovy primátora – „sochy sestoupí z piedestalů a vmísí se mezi lidi“. Za otce nápadu galerie pod širým nebem byl prohlášen brněnský zámečník a cizelér s uměleckými ambicemi Jaromír Gargulák (1958). Proslýchá se však, že vzor představ o galerii soch v ulicích musíme hledat spíš v uličkách Starého Mesta v Bratislavě, kde se již za starostování nynějšího primátora Andreje Ďurkovského začaly objevovat bronzové postavičky obyvatel někdejšího Prešpurku, ale i z nedávné současnosti. Panoptikální idea „týpků“ si našla odezvu i na brněnské radnici. Ke cti Brňanů ale patří, že zdejší odborní garanti snad lépe dovedli uhájit pozice; v Brně se zatím díky bohu takováto pseudodíla nerealizovala. Ve spodní části Zelného trhu se pouze osadila kvalitní socha Kurta Gebauera. Představuje mladičkého W. A. Mozarta s příliš starou tváří, jak musel balancovat jednou nohou na spinetu, když ve zdejší Redutě jako dítě vystupoval pod otcovou přísnou kuratelou. Druhý projekt zaměřený na sochu a dílo ve veřejném prostoru představuje Občanské sdružení Sochařský park Kraví hora, jehož členové a příznivci spolu s Milanem Houserem (1972) usilují o vybudování městského sochařského parku v klidové lokalitě. Sdružení má výrazně nadregionální ambice. Loni uspořádalo ve spolupráci s Domem umění města Brna mezinárodní konferenci o současných parcích umění. Do Brna také přijel Vito Acconci, světový vizionář umění i celebrita designu a urbanistických her v prostoru.

Křehký konsensus

Během příprav současné sochařské přehlídky se jistě ukázalo šťastným, že kromě ustanoveného přípravného výboru z řad zastupitelů a úředníků města i již zmiňované reklamní společnosti byla jmenována odborná umělecká rada (Michal Gabriel, Milan Houser, Ivo Kabeláč, Marek Pokorný, Eduard Schmidt). Ta odsouhlasila oslovené umělce a navrhla coby kompromis kategorii „Výběr primátora města Brna“ pro dílo Jaromíra Garguláka na nádvoří Nové radnice.

Ostatních 21 vystavujících z Česka, Slovenska, Rakouska, Německa a Francie (přehlídky se nakonec odmítli zúčastnit Jan Ambrůz a Aleš Veselý) představuje pestrý a přitom celkem kvalitní výběr umělců zabývajících se hmotou a prostorem: od tradičně figurálních, reduktivně konceptuálních postupů k projekcím a objektům, i v rámci futuristických přesahů high technologií. Kompromis ve výběru jistě představuje řemeslně výborný Pavel Tasovský (1960). Jeho kované plastice s kamenným závažím kyvadla na jednom z nádvoří Nové radnice by ale více slušela prezentace na kovářsky tradičním sympoziu Hefaiston. Na druhém radničním nádvoří rovněž vystavuje möbiusovské „dílo“ z válcovaného plechu česko-americká šperkařka Eva Eislerová (1952). Přítomnost slovenského Jozefa Jankoviče (1937) v apendixu Malinovského náměstí je tradičně kvalitní, stejně tomu je i v případě postkonceptuálního umělce z Bratislavy Michala Moravčíka (1974), který před vilou Tugendhat, v níž probíhala jednání o rozdělení někdejší federace, nechal dopravním značením na vozovce vyhradit místo ke stání – Sbohem a na shledanou (2008). Prostorové odkazy a vztahy k okolnímu prostředí pramálo respektuje na Moravském náměstí malíř a tvůrce objektů Lubomír Typlt (1975); naopak zkušený Lukáš Rittstein (1973) svůj příspěvek do Brna podle mého soudu také příliš překombinoval. Lehce havarovaný odtahový vůz s typicky rittsteinovským motivem nedefinovatelného „čehosi“ v nákladovém prostoru nešokuje ani nikomu nic nečiní – Virtuální bolest (2005). V Denisových sadech pod Petrovem se mohou diváci setkat s díly Tvrdohlavého Jaroslava Róny (1957) – s bronzovou plastikou Marťana a s dřevěnou skulpturou Muže s rybou (2006). Hmota dřeva kladoucí odpor Rónovi určitě svědčí, socha skrývá sílu, jako by autor znovu uměl navázat na slavnou epochu svých vnitřních monumentů. To se nezdařilo rožnovskému Mariu Kotrbovi (1959), který na náměstí Svobody nechal přivézt sochu sv. Kryštofa (2005) – se stejným, téměř 4 m vysokým bronzem se setkávají i řidiči projíždějící jižním dálničním obchvatem Olomouce. Na pochybném výsledku instalace nic nemění ani blízká přítomnost zajímavě proměněných ocelových tanků na vodu od Čestmíra Sušky (1952), který obří nádoby perforoval plamenem na samu mez až filigránové křehkosti (2006–2007). Biologicky prostě, nemegalomansky vypadá Sloup (2008) jednoho z nejslibnějších sochařů mladé generace Pavla Hoška (1976). Polemickou disputaci v materiálu se zákony fyziky a gravitace, stranou presbytáře svatojakubského kostela, chtěl předvést Ladislav Jezbera (1976). Jeho několikametrový objekt z bloků polystyrénu s mezivrstvou jehličí byl zničen ještě před vernisáží. Potvrdilo se tak, že naši občané nechtějí zákony relativizovat, tedy alespoň ne ty fyzikální… Stejně tak zmizelo vymezení tyčemi od známého německého neokonceptualisty Simona Wachsmutha (1964). Nezoufejme však, protože Wachsmuthovy tyče v nejlepším případě mohly obohatit některou brněnskou sbírku zdejších modernistů. A tak neokonceptuální pozici zastává i nejmladší účastník této akce: Peter Demek (1980). Do „nosičů“ instaluje drobné a nenápadné tvarové redukce nalezených anebo osobně vyrobených sochařských objektů, kterým pak přisuzuje neočekávaný nadstandard estetické kvality.

Světlem světem

Modernistické formy práce s moduly jsou blízké i dalšímu brněnskému sochaři Pavlu Korbičkovi (1972). Vedle již obligátních lexanových tabulí s neony (v průchodu banky na náměstí Svobody) vytvořil při cestě na Špilberk jednu z nejpůsobivějších zdejších realizací. Nic na ní není, tak je prostá a přímá. Sestává „pouze“ z červené liniové záře neonů vedené skrze zeleň několika stromů. Rafinovaně nadčasové je pak neonové srdce s vnitřní mandorlou, umístěné Jiřím Davidem (1956) na věž Staré radnice – Taky ještě srdce (2003). David si opravdu umí prostředky sdělení náležitě vybrat. Zvolil si totiž výborného pomocníka v Antonu Pilgramovi, jehož pozdně gotický portál s atektonicky natočenou vrcholovou fiálou nad alegorickou sochou Spravedlnosti tentokrát po mariánském způsobu skutečně ozdobil. S tvarově uzpůsobenou projekcí videa do horní části čela štítu brněnského Domu umění počítá Petr Zubek (1967); obdobnou pseudoreklamní kampaň, tentokrát na způsob světelných boxů propagujících vlastní tvorbu, si vyvolila dvojice Vojtěch Míča (1966) a Jiří Petrbok (1962). Se světlem – umělým i přírodním pracuje i výborný francouzský sochař českého původu Vladimír Škoda (1942). K jeho celoživotním tématům patří koule jako těleso nejdokonalejší (nádvoří Nové radnice). Konstruoval ji z překrývajících se konvexních ploch perforované oceli, čímž vznikl v plášti proměnlivý rastr, který se opticky mění.

Nenápadné popelnice, pneumatické sochařství

K vrcholným zážitkům (Dům pánů z Kunštátu) patří jedna z pneumatických soch Hanse Kupelwiesera (1948). Tvar jakéhosi obřího polštáře z plátů hliníku se totiž rodí pod tlakem vzduchu, jeho silou se dílo během práce na svárech vytvaruje samo. Tvarové simulace tak určuje celá řada vztahových příčin a následků, jejichž funkce jsou sice odhadnutelné, přitom však zcela nevypočitatelné. Rakouský umělec Kupelwieser patří k současně významným inovátorům technologických cest permanentní změny. Škoda jen, že brněnští památkáři nedovolili zavěsit „polštář“ ve výšce očí nad zemí tak, jak tomu bylo u obdobně historické muzejní budovy ve Štýrském Hradci (2004). I takto se potvrzuje všeobecná zkušenost, že totéž jinde nelze brát jako stejné tady. Na druhé straně máme v Česku řezbářským dlátem opracovávané plastové popelnice Benedikta Tolara (1975), jejichž kutilský design potěší, obzvlášť když tyto high povrchy jsou skutečně originální, a nebudou proto mít – alespoň si myslím – přímé obdoby.

Autor je historik umění.