Soudě podle vášnivých debat posledních týdnů, žijeme v zemi, jejíž občané považují věci vysoké kultury a vkusu za posvátné. Jak jinak si vysvětlit veřejnou diskusi o „chobotnici“? Debaty o kráse či ošklivosti Kaplického návrhu Národní knihovny se staly bezmála předmětem obrany národních zájmů.
Vkus není něco, na co bychom měli tabulky. Na druhé straně absence objektivních norem evidentně nebrání diskusím o tom, zda „chobotnice“ je či není krásná. Jenomže právě kvůli absenci jakýchkoli neměnných norem jsou i ty nejpřesvědčivější argumenty jen pouhými nároky na obecnou platnost. Což neznamená, že každý názor má stejnou váhu. Tak předpokládáme, že výtvarný kritik nám dovede ukázat na obraze něco, co jsme přehlédli a co nám pomůže odhalit jeho dosud skrytý půvab. Právě proto se umění potřebuje zahalit do slov. Kdyby slova a myšlenky netvořily kontext umění, nikdy bychom nemohli pochopit třeba Malevičův Bílý čtverec na bílém pozadí. Spojení uměleckých děl a jejich komentářů je pro naši dobu tak neodmyslitelné, až se někdy zdá, že nezvratným osudem umění je rozpustit se ve svém komentáři. To, co tomu brání, je netriviální povaha umění, které se nedá jen tak přeložit do každodenního jazyka. A právě to dodává otázce kompetence ve věcech vkusu na palčivosti. Kdo je tedy kompetentní rozhodovat o estetické hodnotě návrhu Jana Kaplického?
V zásadě nabyl spor podoby roztržky mezi „politickými diletanty“ a „kulturními elitáři“. Slyšme jejich argumenty: 1) Navrhovaná budova je ohyzdná a ti, kdo to nevidí, se nechávají zaslepit věhlasem jejího architekta („Císař je nahý!“). 2) Budova je progresivní a ti, kdo to nevidí, jsou diletanti bez vkusu. – Oba tábory se však shodnou na jednom: potřebujeme o knihovně veřejnou diskusi, což často neznamená nic jiného než debatu několika vyvolených o věcech veřejných. Spor se následně vede o to, kdo se této diskuse smí účastnit, tedy o kompetenci.
Důvod, proč se tak bouřlivě debatuje o jednom specifickém uměleckém díle, není čistě estetický. Budova Národní knihovny je „nás všech“, rozhodování o její vkusnosti se tak stává předmětem veřejného zájmu. Toto zvláštní propojení politiky a estetiky však není náhodné. Umožňuje ji idea veřejného prostoru, bez kterého demokratickou politiku ani moderní umění nelze myslet. Veřejný prostor je z principu bez hierarchického členění, všichni jsou si v něm rovni a mají stejná práva. Tam, kde se společenský ideál nezakládá na rovnosti a svobodě, nemůže ani existovat představa publika, které je si před uměleckým dílem rovné.
Samozřejmě tu nejde o popis každodenní reality. Ve skutečnosti je umění často záležitostí velice elitářskou, ostatně stejně jako politika: všichni občané jsou si rovni (ale někteří jsou si rovnější); umění je tu pro každého (ale rozumí mu jen někdo). Vysoká kultura i politika je nakonec tak vysoko, že na ni dosáhne jen pár vyvolených. Zbytek společnosti tvoří „veřejné mínění“ a „průměrný vkus“. Důsledkem této dvojí hry je politický populismus a kultura kýče. Princip veřejného prostoru však nezná dělení na vysoké a nízké, stejně jako nezná neměnné bariéry „národa, etnické skupiny, rasy, náboženství, třídy“, rodu či sexuální orientace. Jak ukazují poslední dvě jmenované kategorie, představa o tom, na koho se vztahuje rovné zacházení, prochází vývojem. Tak se postupně v předminulém a minulém století objevily požadavky na všeobecné hlasovací právo, omezení pracovní doby, rovnost pohlaví, svobodu volby sexuálního partnera.
Něco podobného se děje i v umění: když jednou připustíme, že estetická hodnota není přirozenou součástí fyzických předmětů (jako v politice není božský řád vepsán do hierarchického uspořádání společnosti), ale je produktem naší mysli, pak na estetickou hodnotu může aspirovat jakýkoli předmět: nefigurativní malba, bílý čtverec na bílém pozadí, sušák na lahve, Cageovo ticho atd. Jak estetičtí, tak političtí konzervativci se této perspektivy upřímně děsí a snaží se, když už ne ji úplně odvrátit, alespoň jí nastavit „přirozené“ meze. Vždy, když se objeví nějaké nové emancipační hnutí, začnou zastánci zdravého rozumu bít na poplach. V otázkách umění můžeme také narazit na ty, kteří budou tvrdit, že existuje hranice, za niž umění nesmí jít. Rozumí se samo sebou, že tyto „přirozené“ hranice mohly kdysi hrát naopak emancipační roli, takže se konzervativci často dovolávají „tradičních liberálních hodnot“, jejichž liberálnost je ale jaksi dvě stě let stará.
Někdo by mohl říci, že celá debata o Kaplického „chobotnici“ je od začátku pomýlená, protože nerozlišuje politiku a záležitosti vkusu: političtí diletanti překračují své pravomoce a kulturní elitáři si pletou Českou republiku s monarchií vkusu. Debatu o osudu letenského blobu je ale lépe vnímat jako „válku pozic“ mezi těmi, kteří nám tvrdí, že „veřejný“ znamená „adekvátně zastoupený“ (viz Václav Klaus: „Chobotnice vychyluje kyvadlo k postdemokracii“, MF Dnes 22. 10. 2007), a těmi, kteří odmítají chápat veřejný prostor v takto omezeném smyslu. Estetické a politické se tu neproplétá proto (nebo spíš nejen proto), že si zúčastnění pletou pojmy s dojmy, ale proto, že moderní politika i umění předpokládají ideu veřejného prostoru. A o jeho osud tu jde především.
Autor studuje na katedře estetiky FF UK v Praze.