Hauserova cesta ven

V knize Postcolonial Theory and the Specter of Capital (Postkoloniální teorie a strašidlo kapitálu, 2013) sociolog Vivek Chibber z Newyorské univerzity předkládá ostrou kritiku postkoloniálních studií, konkrétně jejich předpokladu, že nelze studovat společnosti bývalých kolonií prostřednictvím kategorií a pojmů původně aplikovaných na západní společnost. Chibber se staví jednoznačně na stranu univerzalistického odkazu osvícenství a hájí použitelnost tradiční marxistické třídní analýzy. V úvodu ke své knize poznamenává, že ještě v roce 2004 odmítl výzvu ujmout se takového úkolu, protože „intelektuální kultura na Západě ani na Východě neposkytovala prostor pro seriózní kritiku“ postkolonialismu. Ke změně intelektuální atmosféry, na kterou Chibber poukazuje, dozajista přispěla ekonomická krize, Occupy Wall Street, Arabské jaro, krach europolitiky a další vzájemně související fenomény, které usnadnily šíření a přijetí nastupujícího trendu směrem k univerzalistickému pojetí emancipační politiky na levici. Chibberův útok na postkolonialismus je tak jen další ranou kdysi hegemonnímu souboru diskursů, označovanému jako postmodernismus. Bez velkého přehánění lze tvrdit, že doby, kdy levicovou politickou imaginaci ovládaly „rhizomatické myšlení“, politiky identity, etika radikální jinakosti, „diferänce“ či „subalternosti“, jsou pryč.

Skok ven a reforma zevnitř

Nový levicový univerzalismus vyžaduje robustní pojetí činného subjektu schopného vhledu a činu ve jménu společenského pokroku. Z ptačí perspektivy v krajině levicové teorie můžeme identifikovat dva přístupy: jeden, nazvěme jej „antihumanistický“, vychází z předpokladu, že je-li subjektivita výsledkem disciplinace nadosobním symbolickým řádem (ideologií), je třeba hledat zdroje politické emancipace mimo jeho souřadnice. Druhý přístup, říkejme mu „kritický“, vychází z předpokladu, že horizonty politické emancipace musí vycházet z idiomů daného řádu, protože samotný slovník emancipace je jeho součástí: univerzální je pak schopnost historicky formované subjektivity získat v rámci sociálních souřadnic kritickou distanci od panujícího řádu. Mezi proponenty prvního přístupu patří Alain Badiou, Slavoj Žižek či Jacques Rancière, zastánci druhého jsou například představitelé frankfurtské kritické teorie druhé a třetí generace.

Jaký je rozdíl mezi těmito pozicemi ve vztahu k postmodernismu? První sdílí s postmodernismem základní, „antihumanistické“ přesvědčení, že subjektivita je výsledkem sociálních determinant, na rozdíl od postmodernismu však chce postulovat univerzalistickou politiku (Pravdy, Události, Reálna, Lidu, Svobody), která je narušením daného symbolického řádu. Jejím zdrojem však vždy bude akt (nikoli nutně fyzického) násilí, slepý „skok víry“, kterým se nastoluje a uskutečňuje nový horizont. Druhý přístup naopak vnímá společenské normy jako prostor, který vůbec umožňuje politiku, a naopak zkoumá možnosti kritické distance a rekonfigurace symbolického řádu zevnitř. První přístup vyčítá druhému reformismus a malomyslnost, druhý prvnímu teologické inklinace, apologii násilí a neschopnost prezentovat vizi trvalé strukturální přeměny společnosti.

Mezi antihumanismem a humanismem

Michael Hauser je znám jako propagátor myšlenek teoretiků, kteří spadají do prvního tábora, především Alaina Badioua a Slavoje Žižka. Jeho nová kniha Cesty z postmodernismu ale představuje především jejich kritiku, a to i za pomoci argumentů spadajících do instrumentáře druhé, „kritické“ pozice. Zároveň Hauser zůstává věrný programu, se kterým původně do českého intelektuálního prostoru vstupoval, tedy obhajobě relevantnosti myšlení Theodora Adorna pro současnou levici. Problém postmodernismu podle Hausera spočívá v tom, že společenská konfigurace, kterou měl legitimizovat, tedy západní model liberální demokracie a ekonomického neoliberalismu, již delší dobu prochází krizí, takže je čím dál tím zřetelnější to, od čeho postmoderní ideologie konce velkých ideologií a uznání plurality hledisek odváděla pozornost: rostoucí ekonomické nerovnosti, depolitizace, sociální vyloučení. Žijeme proto v době přechodu: postmoderní situace pominula a v postmoderní ideologii se objevují povážlivé trhliny. Jde o to vidět v těchto trhlinách záblesky nového řádu.

Hauser vidí v Žižkovi a Badiouovi dvě centrální postavy v příběhu cesty z postmodernismu, ale je přesvědčen, že tuto cestu ještě nedotáhli do konce. Jednak jim vyčítá, že jejich snaha jít za postmodernismus v duchu marxistického univerzalismu je postižena nedostatečným doceněním důležitého aspektu Marxovy materialistické filosofie, který zdůrazňoval i Adorno: totiž že základní omyl idealismu spočívá ve vytěsnění toho, co uniká identitnímu, pojmovému myšlení. Toto neidentické není pouze jakýmsi v realitě nepostižitelným Reálnem, které zůstává vždy mimo ideologickou symbolizaci, ale konkrétní materialitou tělesných potřeb člověka jako součásti přírody. Hauser chce univerzální politickou subjektivitu založit v lidských potřebách v tradici Ludwiga Feuerbacha, mladého Marxe, „humanistického marxismu“ a první generace Frankfurtské školy. Žižek i Badiou jsou tak implicitně obviňováni z reziduálního idealismu.

Druhá Hauserova výtka je variantou kritiky adresované Badiouovi, Žižkovi a dalším zastáncům první, antihumanistické pozice představiteli pozice druhé (pro nedávné příklady viz recenzi Žižkova tlustospisu Less than Nothing z pera Roberta Pippina v časopise Mediations a článek Balibarism! Bruce Robbinse v časopise n+1, obojí dostupné online). Ta se týká možnosti politiky jako rozrušení symbolického řádu. Podle Hausera Badiou i Žižek ve svých teoriích subjektu míří správným směrem, když se snaží vymezit stadium zrodu subjektivity, ve kterém subjekt uniká symbolickému řádu, napojuje se na událost-pravdu (Badiou), je „prázdnem nazývaným subjekt“ (Žižek), které je schopné radikálního činu. Podle něj je ale takový subjekt těkavý a jeho důsledky pro symbolický řád nejasné. Konsekventnost radikální politické subjektivity pro fungování symbolického řádu a jeho emancipaci zůstává neřešená (stejnou výtku by šlo adresovat i filosofii Jacquese Rancièra).

Aby zaplnil toto slepé místo, Hauser doporučuje doplnit antihumanistickou ideologickou kritiku v podání Badioua a Žižka „humanistickým“ rozměrem, pro nějž nachází inspiraci v pojetí dialogického subjektu Milana Machovce. Dialogický subjekt představuje internalizaci vztahu já k druhému, kterým může být empirický druhý, ale také paradigmatická osobnost z minulosti, Bůh, mé budoucí já, či konečně smrt a svět beze mne. Skrze takový dialog je právě možné nabrat perspektivu, ze které vystupuje svět i můj život v nové smysluplnosti. Jak ale zdůrazňuje Hauser, to vše se odehrává v rámci symbolického řádu.

Nová teorie subjektu?

Zároveň však Hauser chce zachovat antihumanistický aspekt přítomný v myšlení Badioua a Žižka, který umisťuje zdroj politické imaginace mimo symbolický řád. Ke konci knihy přichází s náčrtem své teorie subjektu – nutno dodat, že ve velmi nejasných konturách a na velmi malém prostoru –, v níž už Machovec nemá žádné místo, ač jde stále o to samé: schopnost subjektivity získat odstup od symbolického řádu. Teorie subjektu má vysvětlit schopnost subjektivity nahlédnout latentní, vytěsněné aspekty v trhlinách symbolického řádu, které mají být příslibem možnosti nového, předpokládaně svobodnějšího společenského uspořádání. Jedná se tu o proces „oprošťování a vyčleňování“ subjektu-těla ze symbolického řádu směrem k jakémusi subjektu-ideji, který údajně stojí mimo symbolický řád, takže výsledný subjekt poznání získává perspektivu, ze které nahlíží latentní obsahy symbolického řádu. Co ale formuje onen subjekt-ideu? Kde se bere a jak to, že není výsledkem symbolizace? A jak víme, že perspektiva, kterou nabídne, bude inspirativní z hlediska progresivní politiky? Hauserovu ambici je možné vnímat jako pokus o přemostění anithumanistického a kritického postoje. V těch nejsvětlejších okamžicích tato ambice nabírá na relativně konkrétních obrysech, bohužel tento pokus končí u mlhavého těkání mezi oběma pozicemi.

Autor působí na katedře estetiky FF UK a na Vědecko-výzkumném pracovišti AVU.