Letos v létě uplynulo šedesát let od popravy kritika, historika a novináře Záviše Kalandry, na něhož se na rozdíl od Milady Horákové příliš často nevzpomíná. Následující esej se snaží zhodnotit možný odkaz této osobnosti pro dnešek a zároveň ji demytizovat.
Životní příběh Záviše Kalandry, od jehož popravy uplynulo letos 27. června šedesát let, dobře zapadá do jedné z šablon, kterými si naše kolektivní paměť zaplňuje složku „Dvacáté století“. V této šabloně čteme: Mladý intelektuál, citlivý vůči sociálním rozdílům a zjevným nespravedlnostem z nich pramenícím, se přimkne k ideologii slibující tyto rozdíly zrušit revolucí, která má dát zrod spravedlivé společnosti. Tato ideologie nenabízí mlhavě metafyzickou, spirituální obrodu, ale sofistikovanou teorii dějin, čerpající z odkazu evropského osvícenství. Je to jediná ideologie, která dokáže nejen číst v troskách staré Evropy zárodek nového světa, ale tento svět i sama budovat, a to dokonce v zemi, kde všechny zlořády starého pořádku byly snad nejmarkantnější.
Vděčný příběh
Mladý intelektuál se, jak si velmi dobře uvědomuje, musí od počátku obrnit proti nepříteli, který v boji o přežití použije všech prostředků, aby prodloužil své korodující panství. Politické chyby měkkosti a shovívavosti jsou okamžitě použity proti táboru revoluce. Jeho bystrá inteligence mu však nedá nerozpoznat v jazyku nepřítele argumenty, jejichž přesvědčivost začíná nahlodávat jeho víru. Tento proces jen umocňuje zkušenost s vnitřním fungováním mezinárodního hnutí, do kterého má možnost nahlédnout díky svému postupu stranickou hierarchií, a také historické události: především německými komunisty skandálně promrhaný volební potenciál spojený s vítězstvím nacistů a moskevské procesy s nejbližšími Leninovými spolupracovníky. Nakonec je náš intelektuál postaven před dilema, umocněné sdílenou předtuchou blížícího se rozhodujícího boje: buď tváří v tvář fašistickému moru dále podporovat oficiální linii strany i přes nevyřčené výhrady ke strategii a zvoleným prostředkům, nebo chyby, jichž se komunističtí vůdci dopouštějí, prohlásit za zradu ideje a ocitnout se v území nikoho, zavržen levicí a podezírán pravicí.
U těch, kteří se rozhodli pro druhou možnost, to oceňujeme jako nesporný znak výjimečné osobnostní vyzrálosti a mravní integrity. Jak nás totiž přesvědčují historici, kdo chtěl znát pravdu o povaze sovětského režimu, mohl se k ní dostat. Jméno Záviš Kalandra ztělesňuje často právě toto: mladý člověk uvěřil snu, ale jednoho dne odmítl zavírat oči před zlem, které se ve jménu krásné myšlenky provádí. A o mnoho let později, vyčerpaný nacistickým žalářem a tvrdým poválečným životem, se dočkal strašné odplaty, protože, jak dobře známo, komunisté svým nepřátelům neodpouštějí.
Je to vděčný příběh. Končí sice pro jeho hlavního hrdinu špatně, ale Kalandrovo „vystřízlivění“, „procitnutí“ uklidňuje. Soud o procitnutí ze špatného snu, vystřízlivění z opilosti může pronášet jen ten, kdo bdí, kdo je střízlivý. Kdo chtěl znát pravdu, měl možnost. Stačilo otevřít oči, podívat se kolem sebe. Zatímco z úst pamětníků – obětí poúnorového státního teroru – jsou takové názory více než pochopitelné, triumfalismus a suverénní morálka jejich současných vykladačů nepřispívá naprosto ničím k pochopení meziválečného intelektuálního ovzduší, kdy vládl hmatatelný pocit, že se evropská společnost nachází v přechodném, těkavém stavu, který velmi brzy skončí, a ve hře není nic menšího než tvář světa, který ho vystřídá. Odtud specifický charakter tehdejší publicistiky, kdy se politická a kulturní teorie netříbí v akademických časopisech, ale bezmála v denním tisku.
Přitom Kalandrova specifičnost nespočívá jen v obzvláště tragickém konci, který ho potkal. Vždyť při četbě historické literatury snadno nabudeme dojmu, že Kalandru na popraviště dovedla spíše shoda okolností: komunistům se prostě hodil do jejich inscenace jako hlava trockistů (ač trockistou nikdy nebyl). Kdyby nebyl po ruce, jeho part – mírně pozměněný – by sehrál někdo jiný. Když Kalandra na závěr slyšení před soudem pronáší naučenou formulku, že to byla nenávist k Sovětskému svazu, co ho dovedlo až před soudní tribunál, za prázdnou frází jako by se dral na povrch ještě jiný význam: vyznání z neoblomnosti své pozice a zásadovosti myšlení. Role se obrací a žalovaný se stává žalobcem: je to strana a Sovětský svaz, kdo zradil principy, jimž Kalandra chtěl sloužit, ať ve straně či, když už to nešlo, mimo ni.
Figura prozření není pro pochop ení Kalandry jen povrchním a nedostatečným interpretačním nástrojem. Hrozí totiž navíc, že odvede pozornost od onoho specificky kalandrovského postoje „neúprosnosti a tvrdosti k sobě i k ostatním“ (jak sám jednou charakterizoval Schopenhauerovu filosofii), který je vlastní jeho pohledu na svět a který se dere na povrch i v jeho replice před soudem. Tento postoj je patrný i v jeho textech, které vyšly po revoluci péčí Jiřího Brabce pod názvem Intelektuál a revoluce (Praha 1994).
Freud cum Marx
V polovině třicátých let se Kalandra ještě jako stranický intelektuál zapojuje do debat o povaze surrealismu. Na rozdíl od spíše odmítavého postoje strany vůči surrealismu se staví po bok Karla Teigeho. Právě v textech, které o surrealismu na sklonku své stranické kariéry píše, je možné nalézt ukotvení Kalandrova postoje, jenž ho nakonec stál život. Tyto články (mám na mysli hlavně Nadskutečno v surrealismu z roku 1934 a Princip slasti a princip reality v umění z roku následujícího, oba k nalezení v Brabcově antologii) nesou silné prvky nezdolné víry v neodvratitelnost vítězství pokroku a věci revoluce. V čem se však liší od jiných textů stranických kulturních teoretiků (Kurta Konrada či Bedřicha Václavka), je míra spekulativnosti a také to, že Kalandra nesní sen o „novém člověku“ zrozeném revolucí, kdy, jak tvrdil Trockij ve spisu Literatura a revoluce, bude moci každý být Aristotelem nebo Goethem. Ztroskotání této víry vedlo mnohé lidi na levici k často velmi radikálnímu přehodnocení svých pozic, a to o hodně radikálnějšímu, než jaké provedl sám Kalandra, který nikdy nepřestal být člověkem levice.
Kalandra přejímá Freudův pojmový pár principů slasti a reality a aplikuje je na napětí panující mezi vládnoucí ideologií a realitou produkčních vztahů, jak je analyzuje marxismus. U lidského mláděte i u rané lidské společnosti nejdříve převládá nespoutaná, šílící obrazotvornost. Jak se ale společenské vědomí postupně vyrovnává s reálností přírodních a čím dál více i ekonomických tlaků, je nuceno postupně střízlivět a zohledňovat nároky reality, tak se princip slasti dostává do defenzivy a vyklízí pole pro vládu principu reality. Protože rozvoj ekonomických sil v pozdním kapitalismu umožnil nesmírné posílení tíhy, s níž realita doléhá na jedince, způsobil tak ve výsledku vědecký vzmach, který vyhání zbytky iluzornosti z našeho poznání. Pomáhá odhalovat a vymítat libidinální projekce a dosahuje v důsledku rozpoznání „paralelogramu“ principu slasti a principu reality. Toto rozpoznání, ke kterému donucuje vědomí ekonomický rozvoj a jemu odpovídající rostoucí tíha reality, je revolučním impulsem, který umožňuje člověku „získat výšku sám nad sebou“. Tím se odhaluje cézura mezi odhaleným, izolovaným libidem a nároky reality.
Izolace libida ale neznamená jeho zrušení. Libidinální aktivita lidské psýchy se nedá vymýtit jakousi ontologickou revolucí, apoteózou „nového člověka“. Podle Kalandry bylo poznání, kterého dosáhlo vědomí, motivováno primárně aktivitou libida, snahou subjektu realizovat své touhy, které ale tlak reality odkázal do patřičných mezí. Princip slasti, jak se říká v textu Nadskutečno v surrealismu, je principem lidské fantazie, která je zase projevem nespokojenosti lidského jedince se světem. Od začátku dává této nespokojenosti výraz umění; je to ale výraz vždy deformovaný, protože jeho tvůrce, umělec, ještě nenahlédl pravdu. Surrealista však, v Kalandrově vizi poučen materialistickým světonázorem, pravdu již nahlédl. Objevil princip slasti, jenž se skrývá za každou uměleckou tvorbou. Surrealismus rozpoznává tento „mlýn“, stroj na výrobu „nadskutečna“, pokouší se ho ovládnout, ale nepotlačit jej. Dodává mu materiál, který surrealistický mlýn zpracovává na umělecké dílo. Dříve byl umělec nevědomým otrokem tohoto stroje, v důsledku pak byly jeho produkty deformované, protože procházely „racionálními transformátory“, které do nich vnášely cizí, racionalistické elementy. To vedlo k tomu, že umění bylo vždy v defektním poměru k realitě. Z principu jí nemohlo dostát, protože bylo nahlíženo kategoriemi jemu cizími. Umění není nástroj nahlížení objektivní pravdy. Až v momentě, kdy mu dodáme jemu přiměřený prostor, ukáže se tím, čím skutečně je: projevem iracionálního principu slasti, fantazijním katalyzátorem libida. Nikoli však něčím, čeho by se člověk mohl nadobro zbavit. Hranici mezi principem slasti a principem reality nelze zrušit, lze ji pouze rozpoznat a jednou provždy vzít na vědomí.
Kalandrův osvícenský dualismus
Ponechejme stranou otázku plauzibilnosti Kalandrových vývodů, ovlivněných nejen freudismem, ale částečně i pozitivismem. Zajímavější je ostře dualistické myšlenkové schéma, na kterém se Kalandra pohybuje. Zatímco pro mnoho marxistů se rány ducha měly v komunismu zahojit, aniž by zanechaly jizvy, Kalandra vnímá dějiny lidské civilizace jako postupné uznání jedné velké jizvy oddělující princip slasti od principu reality. Člověk se prostě musí smířit s neuskutečnitelností svých fantazií. Výška, ze které člověk na sebe shlíží v aktu rozpoznání skutečnosti cézury mezi libidem a realitou, vyžaduje distanci, reflektující odstup. V roli, kterou přisuzuje distanci a principu reality, se Kalandra liší jednak od těch marxistů, kteří v jakékoli distanci vidí stvrzování ideologické iluzornosti (Guy Debord), jednak od těch, kteří v principu reality vnímají nástroj společenské kontroly a konzervativní aspekt freudiánské psychoanalýzy (Herbert Marcuse). Bezprostřednost libidinální aktivity, které není kladena překážka, je podle Kalandry naopak základem ideologické projekce.
Kalandra s Freudem sdílí přesvědčení, že libidinální aktivitu subjektu je třeba ovládnout, nikoli osvobodit. Spravedlivá společnost není ta, ve které se touha každého naplňuje, utopický ráj, kde je vše dovoleno a všeho je hojnost; diktatura libida. Naopak, spravedlivá společnost je komunita racionálních jedinců, kteří aktem distance od svého libida rozpoznávají jeho podstatu a vykazují mu patřičné místo (viz závěr článku o Schopenhauerovi v Brabcově výboru). Představa, že vůle (princip slasti) a rozum (princip reality) jsou v opozici, kterou komunistická revoluce neruší, ale plně zohledňuje v novém uspořádání společnosti, kontrastuje s oficiální stranickou vizí komunistické společnosti, v níž se individuální touhy nekonfliktně realizují v racionálním řádu. Kalandrův marxismus je vědomým přitakáním odkazu osvícenství, tomu, že lidská bytost nese zodpovědnost za sebe a své okolí, že je v jejích rukách osud její a lidského společenství, a že se v tom nemusí spoléhat na žádné vyšší mocnosti. Zároveň jeho myšlení prostupuje vědomí, že rozhodování bez těchto mocností vyžaduje přísnost, „tvrdost k sobě i k ostatním“. Agónie, kterou s sebou taková přísnost nese, je vykoupena pro Kalandru horizontem revoluce. Už na této úrovni abstrakce se ale Kalandrova pouť k revoluci neshoduje se stranickou linií, a to ani v cíli, ani v prostředcích. Bolševický machiavelismus, který politické prostředky plně podřizuje cíli a legitimizuje tak v podstatě jakýkoli krok stranického předvoje, se dostává do napětí s Kalandrovým přesvědčením, že cesta k revoluci vede jedině přes racionální revoluci společenského vědomí.
Rozchod s KSČ
Když v roce 1935 kominterna změnila prudce kurs a vyhlásila politiku lidové fronty, ze včerejších „sociálfašistů“ se najednou stali dnešní strategičtí partneři, což se mělo prakticky projevit o rok později ve Španělské občanské válce. Kalandra španělskou politiku kominterny otevřeně kritizoval zleva, což mu ovšem nezabránilo zastat se Stanislava Budína hájícího přesně opačnou pozici, když byl stranou kritizován a následně vyloučen za přílišnou vstřícnost k nekomunistické levici. Na první pohled Kalandrovo chování postrádá smysl, i sám Budín byl jeho postojem upřímně překvapen. Vysvětlení se nám nabízí, když přihlédneme ke Kalandrovu výkladu revoluční změny a cesty k ní. Chápe totiž nahlédnutí historické pravdy jako klíčový revoluční moment, který nastává ve chvíli kulminujícího tlaku (kapitalistické) reality na lidské vědomí. Nahlédnutí pravdy, které má přitom u Kalandry podobu svobodné reflexe, „získání výšky“ nad ideologickými projekcemi, musí být výsledkem svobodné racionální úvahy, nikoli direktivy politbyra. Pravda není něco, co přichází kabelogramem z ústředí kominterny, je proto potřeba udržet ve straně za každou cenu prostor pro svobodnou diskusi. Kalandrův postupný rozchod s KSČ v letech 1935–36, vrcholící jeho veřejnou kritikou procesů s Leninovými spolupracovníky, souvisí tedy mnohem víc s přísností, jíž se vyznačuje jeho myšlení, se snahou o konsekventnost vlastního postoje a z toho pramenící kritikou těch, kteří propadají principu slasti, nikoli s prozřením, s probuzením z nezodpovědného snění. Kalandrova přísnost je přitom zároveň i jeho agónií, protože přísnost, jež se v jeho myšlení spojuje se závazkem vůči světu a jeho osudu, vede k permanentnímu stavu nejistoty: sloužit principu reality znamená být neustále na stráži před projevy principu slasti.
Autor studuje na katedře estetiky FF UK v Praze.