Prezidentka by nyní neměla šanci

Sociálnědemokratická poslankyně Anna Čurdová několikrát hovořila o potřebě jakési ženské lobby uvnitř všech politických stran. Existuje ve sněmovně?

Bohužel ani neformálně. Pokud se nepočítá to, že když se s několika ženami v poslanecké sněmovně potkáme, sdělíme si podobné názory třeba na délku vystoupení našich poslaneckých kolegů. Je ale škoda, že neexistuje žádná ženská platforma. Je totiž plno témat, která bychom měly vnímat stejně nebo alespoň podobně. Přispělo by to ke konsensu ve sněmovně.

Plénum, kde jsou přítomné kamery, by zkrátka nepůsobilo jen jako aréna, kdo koho víc urazí…

Dá se to tak říct. Nezažila jsem totiž žádnou ženu, která by se ve sněmovně předváděla a neměla projev přímo k věci. Vyslovím proto kacířskou myšlenku: pokud by se nám podařilo zvýšit počet žen ve sněmovně na polovinu, o stejnou část by se naopak zkrátila jednací doba. Ženy bývají věcnější a méně se zmítají v exhibicionismu.

Existují alespoň nějaké pokusy o navázání bližších pracovních vztahů mezi jednotlivými poslankyněmi?

Spíš existují neformální vztahy mezi poslanci – bez ohledu na pohlaví. Politický rozdíl se stírá při setkání v restauracích nebo v kuloárech. Ale také na sněmovních výborech. Často dochází k tomu, že se bez ohledu na různou stranickou příslušnost domluvíme. Stává se ovšem také, že musí konkrétní poslanec nebo poslankyně vzít v potaz názor svého poslaneckého klubu.

Myslíte, že kdyby bylo žen ve sněmovně třeba padesát procent, hlasovaly by i v rámci jednotlivých poslaneckých klubů v některých otázkách jinak?

Myslím, že ano. Celkově. Levice, střed i pravice by se tak zaměřovaly hlavně na věcnost, protože ženy opravdu dokážou více najít společnou řeč.

Tomu by pomohly kvóty na kandidátních listinách. Vy jste jejich zastánkyní. Jde vám ale opravdu jen o prostý počet žen v politice, nebo i o to, aby to byly ženy s určitým myšlením?

Jedno bez druhého nejde. Nejprve se musí hovořit o kvótách uvnitř jednotlivých stran, pak teprve mohou společně prosadit, aby se ženy do politiky vůbec dostaly. Potom můžeme začít hovořit o jejich názorech a o tom, jak se formují, když je v politice více žen. Věřím, že za takové situace by se postoje k určitým tématům změnily k lepšímu. Ubylo by mimo jiné ironie a vulgarity.

Jste členkou KSČM. Ta v minulém volebním období odmítla návrh antidiskriminačního zákona – především kvůli tomu, že nezahrnoval zrušení lustračního zákona. Návrhem se opět zabývá sněmovna a zrušení lustračního zákona znovu není na pořadu dne. Bude to pro vás zase překážkou?

Zatím nevím. Diskuse v rámci našeho poslaneckého klubu není ukončena. Osobně jsem u svých kolegů a kolegyň apelovala na potřebu přijetí antidiskriminačního zákona. Stávající vládní předloha má ale chyby a nedostatky. Ve hře je totiž minimalistická varianta zákona a není vůbec jisté, zda v rámci legislativního procesu projdou nějaké pozměňovací návrhy. ODS, která je vládní stranou, totiž vždy byla a nadále je proti antidiskriminačnímu zákonu. Nyní ho ale musela předložit právě proto, že je ve vládě a že přijetí návrhu je naším závazkem v rámci Evropské unie. Proto, aby to pro ODS nebylo moc bolestivé, je předložena tolik osekaná varianta. Ke zrušení lustračního zákona určitě opět nedojde, což nás samozřejmě mrzí. Zda to samo o sobě bude ale překážkou pro podporu daného zákona, zatím nevím.

A co dalšího vám v současném návrhu chybí?

Když už existuje oběť diskriminace a může se někam obrátit, je také potřeba, aby jí bylo umožněno účinně se bránit. Proto se náš poslanecký klub bude snažit o vylepšení návrhu.

Proč vlastně požadujete zrušení lustračního zákona? Vnímáte jeho existenci jako určitou formu politické diskriminace?

Chceme především upozornit na to, že se v České republice zabýváme diskriminací na základě náboženského vyznání, sexuální orientace, národnosti, rasy, zdravotní­ho stavu, pohlaví, věku a podobně. Ale naprosto pomíjíme to, že jistá skupina lidí, která v minulém režimu působila v určitých funkcích, nesmí nyní působit ve státní správě. To považuji za politickou diskriminaci.

Mnoho lidí ale diskriminaci vůči KSČM necítí. Argumentují tím, že  přístup ke svobodným volbám je zaručen, což berou jako alfu a omegu…

Diskriminaci často lidé necítí do doby, než se jich sama dotkne. Pokud zrovna člověk není členem nebo sympatizantem KSČM, logicky tuto diskriminaci nevnímá. Je proto důležité upozorňovat na to, že existuje. A čekat, že se myšlení lidí postupně změní. Že občané pochopí, že na jedné straně není možné bojovat proti třem nebo čtyřem druhům diskriminace, a přitom zavírat oči nad tím, že je tady někdo diskriminován pro své politické přesvědčení.

Setkáváte se s jistou formou politické diskriminace, nebo přinejmenším ostrakizace, také ve sněmovně?

Snad ani ne. Při volbách do orgánů sněmovny byly dodrženy všechny mechanismy. Má­me tam rovnoměrné zastoupení. Ovšem pod povrchem se cosi skrývá – do některých sněmovních delegací nebo komisí je třeba těžké navolit našeho zástupce. Nebo dochází k lustracím našich poslanců – že o nějakého třeba není ze strany některých jiných politických klubů zájem. To se u jiných stran nestává, výběr delegátů tam či onam je ponecháván čistě na jednotlivých klubech. Je to však natolik skryté, že to vlastně ani nelze konkrétně pranýřovat.

Jste předsedkyní sněmovní stálé komise pro rovné příležitosti. Znamená pro vás zajištění rovnosti pouze vyrovnání stejných šancí ve společnosti pro muže a ženy?

Mým cílem je, aby byly rovné příležitosti chápány v širokém kontextu. Nejen tak, že musí být stejné pro ženy a muže, ale také pro všechny rasy, etnika a národnosti, pro lidi různého věku, postižené či osoby s jinou sexuální orientací. Tak činnost komise také směruji. Chceme být otevřeni všem – proto jsme rozjeli i webové stránky, kde se o naší činnosti může dozvědět široká veřejnost. Spolupracujeme také s příslušným výborem pro práva žen a rovnost pohlaví v Evropském parlamentu, kde působí česká europoslankyně Věra Flasarová. Snažíme se mít co nejčerstvější informace z celé Evropy. Evropský trend toho, že lidé by si měli být rovni ve svých právech, považuji za cestu správným směrem, kterým bychom se měli také jasněji vydat. Výbor pro evropské záležitosti, který naší komisi poskytl zasedací místnost, nám může též přikazovat dokumenty z Evropské unie, včetně těch chystaných, z nichž vznikají směrnice. Je výhoda, že je můžeme ovlivňovat a diskutovat o nich.

Pojímají diskriminaci takto široce i ostatní členové a členky sněmovní komise pro rovné příležitosti?

To je složitější. Věřím, že všichni podobným způsobem chápeme třeba diskriminaci Romů, lidí nad padesát let, seniorů nebo zdravotně postižených. Určitě se ale lišíme v názorech právě na onu politickou diskriminaci nebo na rovné příležitosti žen a mužů. Co se týče postavení žen, konzervativní pravicové strany mají v tomto směru jiné názory než levicové a středové strany. Ale zase to není všeobecně platné. Třeba v názoru na postavení žen se odlišujeme i ve vlastních politických stranách, včetně té naší. Celá léta se tomu totiž nevěnovala prakticky žádná pozornost, toto téma bylo zlehčováno. Ve veřejnou známost přišlo především díky neúnavnému a letitému úsilí ženských neziskových organizací. A už vůbec se, ani v konkrétních stranách, neshodneme na možných mechanismech, které by zajistily vyšší zastoupení žen v politice. Mnozí kolegové i mnohé kolegyně třeba striktně odmítají vyrovnávací akce v podobě možných kvót na kandidátních listinách.

Vnímáte několikanásobnou diskriminaci?

Příkladem může být Romka, které je více než padesát let a žije v regionu postiženém nezaměstnaností. V rámci komise se proto snažíme věnovat osvětové činnosti a vnímat opravdu všechno. Chceme také naslouchat zkušenostem ze zahraničí. Účastníme se též nejrůznějších konferencí, pořádaných v České republice. A je mou snahou, aby komise byla určitou platformou pro setkávání nejrůznějších neziskových organizací – ať již ženských nebo třeba romských. Zástupce organizací zveme i na jednotlivá zasedání komise. Právě ženské organizace byly například už dvakrát přítomny projednávání návrhu antidiskriminačního zákona ještě předtím, než byl předložen ve vládě a následně ve sněmovně. Měly tak možnost diskutovat jej přímo s ministryní pro lidská práva Džamilou Stehlíkovou a s náměstkem ministra spravedlnosti Františkem Korbelem, kteří naši komisi opakovaně navštívili. Diskuse byla velmi aktivní, zástupkyně neziskového sektoru vládní činitele nijak nešetřily.

A jak hodnotíte činnost ministryně Stehlíkové?

Podle mého názoru je to člověk na správném místě. Její pozice ve vládě je ale poměrně obtížná a slabá, protože dané téma je pro pravicové konzervativní strany, jakými jsou ODS a KDU-ČSL, nepohodlné. I když se ministryně snaží, chybí mi jasná koncepce celé vlády. Třeba co se týká zdravotně postižených, ale i jiných znevýhodněných skupin. Nejedná se totiž jen o témata lidskoprávního resortu, ale více ministerstev – třeba práce a sociálních věcí nebo zdravotnictví. Ideální by samozřejmě bylo genderové rozpočtování, na jehož základě by byly vyhodnocovány priority a přidělovány peníze. K tomu máme ale bohužel hodně daleko.

Tříčlenná delegace stálé sněmovní komise pro rovné příležitosti se nedávno zúčastnila pracovní cesty do Norska. Byla to k něčemu?

Norsko má tradičně velmi propracované zákony, jež umožňují rovné příležitosti. Již třicet let tam platí zákon o rovných příležitostech žen a mužů. Díky tomu jsou v této zemi některé věci, které se v České republice jen těžko prosazují, samozřejmostí. Pro zajímavost – zastoupení žen v parlamentu je v Norsku téměř čtyřicetiprocentní, v tamější vládě působí deset žen a devět mužů. Navíc například devatenáct procent otců využívá možnosti být se svým dítětem na rodičovské dovolené krátce poté, co se narodí.

V čem dalším jsou v Norsku napřed?

Existuje tam velmi silná snaha, aby tradičně feminizované obory, jako je například školství, byly atraktivnější pro muže. Vláda přijala opatření, aby se zvedly platy učitelům a učitelkám, a tak se zvýšil společenský statut povolání. Tímto způsobem tamní vládní kabinet vlastně usiluje o srovnání počtu mužů a žen v tomto oboru.

Jaké to má výsledky?

Díky usilovné kampani se tam v současné době hlásí na školy, které připravují studenty k učitelskému povolání v mateřských školách, osmnáct procent chlapců. To je v České republice zatím science- fiction. Z něčeho bychom se ale určitě mohli poučit a budu se o to v rámci mé sněmovní práce velice snažit. Navštívili jsme instituci, která se nazývá antidiskriminační ombudsman, a na ni navazující antidiskriminační tribunál. Obě se přímo věnují otázkám diskriminace. Tedy tomu, aby se případné oběti diskriminace všech forem, o kterých hovoří i náš návrh antidiskriminačního zákona, mohly bránit pomocí účinných nástrojů. Včetně toho, aby ten, kdo diskriminuje, mohl být potrestán. Je to samozřejmě účinnější; zákonem se pouze deklaruje, že je diskriminace nepřípustná.

Příští rok budou Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České republiky volit českého prezidenta. Mezi kandidáty jsou dva muži – shodou okolností pravicoví ekonomové Václav Klaus a Jan Švejnar. Nemrzí vás, že výběr není pestřejší a že mezi kandidáty není žena?

Samozřejmě, že mě to mrzí. I skutečnost, že v současné době by asi neměla šanci. Už stávající diskuse kolem prezidentské volby a kandidátů totiž ukazují, jak je na tom Česká republika špatně. Jak moc ženy chybějí ve veřejném životě. V nejvyšších patrech politiky je žen velmi málo a je pro ně mnohem těžší se tam dostat, což způsobuje, že se ani nehovoří o žádné kandidátce na funkci prezidentky.

KSČM je zatím podle svých deklarací nerozhodná, kterého ze dvou nominovaných mužů – a zda vůbec někoho z nich – v prezidentské volbě podpoří. Neuvažujete uvnitř vaší strany o tom, že byste mohli navrhnout ženu, a tím se pokusit zamíchat kartami?

V tuto chvíli bohužel takové úvahy v KSČM nejsou. Jsme na tom stejně jako v jiných stranách.

Kdyby záleželo jen na vás, máte nějakou favoritku na prezidentský úřad?

Dovedu si tam představit mnoho žen, jež by mohly být protiváhou k mužům, kteří o prezidentské křeslo usilují. Působí jak ve sféře vědy, společenského života, tak třeba podnikatelského světa.