V anglických hudebních časopisech bývá rubrika s názvem typu Buried Treasure, Zapomenutý trumf nebo tak nějak. Mezi dobrou hudbou upadající v zapomnění občas někdo upozornil i na jediné album písničkářky, jejíž křehkost patrně souvisí s tím, že se od roku 1970 odmlčela. Ne však napořád. Na přelomu milénia napsal této dámě jménem Vashti Bunyan začínající (dnes už hvězdný) Devendra Banhart. Požádal ji o rozsudek nad svými písněmi, protože pro něj představovala (díky hudbě vydané dávno a bez úspěchu) skutečnou autoritu. Vashti procitla ze zimního spánku. Druhé album Lookaftering (2005, tedy po pětatřicetileté pauze!) lehce bojovalo s průsvitnou jemností šedesátileté neodebutantky, ale písnička Here Before (o dítěti, které po světě chodí, „jako by už tu někdy bylo“) je velkolepý moment.
Před několika týdny vyšly posbírané snímky Vashti Bunyan z let 1964–1967, album Some Things Just Stick In Your Mind. Umělkyně totiž překvapivě nebyla prototyp dívky s kytarou: staral se o ni manažer Rolling Stones, pověstný Andrew Oldham, který ji vedl k hitům s velkým orchestrem za zády. Mladičká básnířka se nevzpouzela, koneckonců byly to pořád její autorské písně – s výjimkou té, kterou pro ni napsali Mick Jagger a Keith Richards. Po dvou singlech se kariéra vytratila; až do aktuálního alba, návratu na začátek příběhu.
Za podceňováním retra je vždycky podceňování posluchače, ale poslech dodnes neznámého pokusu o popfolkový hit z roku 1964, to snad ani není retro. Beru to trochu, jako bychom měli možnost studovat zralého muže ponorem do detailů jeho klučičích let: zpětně vidíme tendence, které se projevily až později. Ale také narážíme na momenty, které pozdější vývoj smetl, které neměly příležitost či sílu k rozvinutí. Klamné stopy, jež spíš než exaktním historickým úvahám mohou sloužit fantazii a fabulaci, neukázněnému a ahistorickému „co by, kdyby“.
Když se člověk ohlíží v popkultuře nazpět do šedesátých let a nenechá si zastřít smysly sentimentem, vyjevuje se tohle soukromé pátrání jako dobrodružná činnost. Jaksi jednoduše a moralistně se dá říci, že slepé uličky, v nichž se ztratili podivní tvůrci, mohly obohatit a rozrůznit dnešní konzumní masový byznys. Na druhé straně – proč vyčítat něco minulosti, když v aktuální přítomnosti vydavatelé a dramaturgové čile přičítají ke stavu věcí svébytné, možná podceněné tvůrce z dřívějška? Tenhle samovolný ústav paměti popového národa dnes solidně pracuje na tom, abychom si byli čím dál méně jisti, které dějiny jsou ty hlavní a zda vůbec nějaké hlavní jsou...
Proto si také ještě dovolím připomenout několik kompilací a výběrů z archivů exhumovaných titulů, které mi připadají jako silný letošní příspěvek k aktuálním tématům. Britský label Cherry Red vyrukoval s Pillows & Prayers: s chutí tu poslouchám ostrovní postpunk, který v letech 1981–1984 přešel most od subkultury k mainstreamu. Původní elpíčková verze se před čtvrtstoletím prodávala za provokativně dumpingových 99 penny – a díky tomu také prolomila nezávislým cestu na vrchol hitparády. Ta dnešní je rozšířená na tři disky plus DVD a pořád láká lácí (necelých deset liber).
Pořád si lámu hlavu, co mají příznivci psychedelického folku s těmi českými filmy: v Anglii právě vycházejí Daisies, čili soundtrack k Sedmikráskám (hudba Jiřího Šusta a Jiřího Šlitra na disku vůbec poprvé) a na chicagské značce Drag City právě vydali The Valerie Project, tedy současné psychedelicko-improvizační variace na hudbu Luboše Fišera k Jirešově Valerii a týdnu divů. Dobrá výzva, zasadit si tyhle činy do aktuálního kontextu umění! A k dvacátému výročí ustavení marketingového termínu world music sestavil angolský Victor Gama skvělou brožurku & disk Periférico. Směje se západnímu světu, jenž má pocit centra, a také náhledu, který všechnu hudbu odjinud bere jako „etno“. Palestinský rap, íránské abstraktní improvizátory, egyptské field recordings, ukrajinský noise. Jak říká Jan Švankmajer, poezie je jen jedna.
Autor je hudební publicista.