Absence ženství v politice se netýká jen největších politických stran a nejvyšší politiky, ale i života aktivistek radikálních politických hnutí. O jejich mnohdy rozporuplném postavení přinášíme zprávu od socioložky, jež se zaměřuje na sociální hnutí, globalizaci, gender a sociální stratifikaci.
Zabývala jste se ženami v alterglobalizačním i v neonacistickém hnutí. Našla jste tam nějaké podobnosti v situaci žen? A s jakými odlišnostmi jste se naopak setkala?
Začnu odlišnostmi. Na levici je snaha, aby ženy byly aktivní, ať už vychází od žen samotných nebo odjinud. Samy rovnostářské ideologie nevylučují aktivitu žen. V ultrapravicových hnutích jde aktivita žen proti jejich ideologii, protože ta definuje roli žen tradičně: žena by měla především rodit bílé árijské děti a její hlavní role je v rodině, ne ve veřejném životě. To samy aktivistky potom rozvíjejí, kladou důraz na podporu právě takové role žen, ale mně se to zdá být v protikladu s jejich aktivitou a životem.
A podobnosti? Rozhodně je v obou hnutích méně žen než mužů, ovšem na ultrapravici ještě mnohem méně než na levici. Podobné je také to, že se ženské role liší od mužských. V obou hnutích ženy směřují k aktivitě zaměřené na péči – příkladem může být na pravici podpora politických vězňů a na levici Food not Bombs, tedy vaření bezdomovcům, nebo třeba první pomoc na demonstracích. Na levici se pochopitelně mnohem víc rozvíjí politická činnost žen, která je obdobná jako u mužů, pak se ale zaměřuje spíše na samotnou feministickou aktivitu.
Ovšem i na ultrapravici byly významné aktivistky. Zajímavé je, jak se k tomu dostaly. Pokud jsou ženy pouhé přítelkyně ultrapravicových aktivistů, chápe je okolí především jako sexuální objekty. Skutečně aktivní ženy jsou většinou spíše sestry významných neonacistů. Klíčová je tedy jejich výchozí pozice.
Reflektují ženy na ultrapravici, že jejich aktivita je v rozporu s jejich ideologií?
Ve svých prohlášeních ne. Když jsem dělala rozhovor s aktivistkou jedné ultrapravicové strany, viděla jsem tam jasný rozpor – měla dítě, ale nechtěla se mu příliš věnovat, valnou část péče nechávala na manželovi a sama se zabývala politikou. Pořád se ale držela své ideologie a vůbec to nebrala tak, že ji svým životem popírá.
A naopak – do jaké míry ženy v alterglobalizačním hnutí reflektují, že jejich participace zaměřená na péči je omezující a ocitá se v rozporu s jejich rovnostářskými představami?
Problém spočívá i v tom, že sociální hnutí je svou povahou politická instituce a politika je definována jako mužská, maskulinní činnost. Ženy v politice jsou spíš něčím vzácným, mimořádným, odlišným. Činnost v sociálním hnutí je nastavená tak, že více vyhovuje mužům. Je tam politický boj i fyzický boj, což už z hlediska odlišné socializace mužů a žen vyznívá ve prospěch mužů. Neříkám, že jenom jim, samozřejmě že některé ženy chtějí tuhle činnost vykonávat také, ale mužů se týká v převážné míře. Fakticky jsou jiné politické možnosti pro muže a jiné pro ženy. Ženy mají mnohem méně příležitostí, ať už v rámci alterglobalizačních aktivit nebo v politice; tam také ženy až na výjimky směřují jen do určitých oblastí. Ne že by si žena přímo vybrala vaření bezdomovcům nebo podporu politickým vězňům, je to spíše činnost, která na ni zbývá, která je jí jako jedna z mála otevřená.
Mně ale připadá, že konkrétně v anarchistickém hnutí bylo mnoho redaktorek časopisů, organizátorek demonstrací a dalších aktivistek, které se zabývají činností nezaloženou na péči. Je však jasné, že to nikdy nedosáhlo parity. Vidíte příčinu spíš mimo hnutí, v patriarchální výchově – anebo ve strukturách hnutí?
Myslím, že je to obojí. Určitě má velký vliv to, že dívky jsou mnohem méně vychovávány k agresi, která je nutným předpokladem politiky. Souvisí to ale i s atmosférou ve společnosti. U samotného hnutí hraje roli jeho podoba: zda povzbuzuje ženy k činnosti, zabývá-li se jako celek genderovými tématy, jsou-li v něm osobní vztahy přívětivé k ženám, nebo spíše založené na mužském přátelství…
V tom se asi alterglobalismus a neonacismus liší – zatímco alterglobalismus ženy spíše povzbuzuje k aktivitě, neonacismus od ní spíše odrazuje, případně ji kanalizuje do nějakých omezenějších rolí… Anebo ne?
V tomto srovnání určitě ano, ale na druhé straně různé studie ukazují, že světové alterglobalizační hnutí jako celek je dost „genderově slepé“ – ženská otázka je tam pořád velmi marginální, činnost se většinou zaměřuje na nerovnosti třídní, etnické, rasové. Ženský aktivismus je poměrně omezen. Na výzkumu demonstrací v Seattlu se ukázalo, že feministické organizace nebyly silnou složkou koalic, které se vytvářely zejména mezi ekology, radikály a odboráři. I když byly nějaké malé ženské skupiny, tak se úplně nezačlenily a genderová kritika globalizace nebyla nikdy zcela absorbována. Jediným silným aktivismem v prostředí žen je dnes aktivismus proti otrocké práci ve sweatshopech nadnárodních firem, které dnes mnohem více využívají ženskou práci. V těchto firmách se ženy začaly organizovat i proto, že tradiční odbory na specificky ženské problémy příliš neslyšely a nedokázaly je řešit. Tento aktivismus tak vzniká s vazbou na oblast práce, zároveň ale reflektuje i další problémy, jako je řekněme komunitní život, ochrana životního prostředí nebo péče o děti atd. Takže je to tematicky mnohem pestřejší, než jak oblast práce dříve tematizovala stará levice.
Jak je to v rovině symboliky? Symbolika alterglobalizačního hnutí je často spojená s bojem; ve svých studiích jste ukázala, že tam často vystupují muži v bojových pózách…
Ta symbolika je skutečně dost mužská. Můžu srovnat pozorování na dvou velkých alterglobalizačních demonstracích – protestech proti MMF a Světové bance v Praze a demonstracích proti G8 v Janově. V černých blocích, které jsou spojeny s konfrontační taktikou a násilím, více participují muži. V barevnějších a kreativnějších formách protestu, které využívají i hudbu a tanec, jsou viditelnější ženy. Ale to vůbec neznamená, že by ženy neparticipovaly na konfrontačním stylu a muži se neúčastnili růžových, kreativních bloků! Nicméně média mnohem více využívají tradiční symboliku, takže se vyhýbají reprodukování fotografií zobrazujících
muže a ženy v netradičních rolích. Na fotografii mužů v růžových šatech se silonkami, které jsem mohla potkat na protestu, jsem v médiích hnutí nenarazila. Stejně tak se v protestu vyskytovaly ženy v černém a s kuklami, ale mediální reprezentace to dost omezila a vychází z toho hodně stereotypní obrázek.
Důvodem myslím je, že hnutí bojuje proti velkému nepříteli, jímž je Mezinárodní měnový fond, světoví finančníci, politická špička nejmocnějších zemí planety… Aby bylo hnutí pokládáno za silné a účinné, nemůže se spojovat se symboly kódovanými jako femininní. To, co je spojováno s ženstvím, je totiž v politické oblasti považováno za slabé, neúčinné, ženy ani nejsou chápány jako skutečný nepřítel. V tom spočívá problém alterglobalizačního hnutí: kdyby chtělo přijmout feministickou kritiku a ženy víc začlenit do svého praktického fungování i symbolického řádu, bylo by to v souladu s jeho rovnostářskými ideály – avšak navenek je hnutí bráno mnohem vážněji, je-li vnímáno jako maskulinní.