Apocalypto

Apocalypto je opatřeno distribučním sdělením, že jde o velkolepý projekt, který vypráví o starobylé říši Mayů a jejím zániku. A také že jde o první snímek, jenž záhadu náhlé destrukce této říše zpracovává. Hned na úvod je nutno říci, že výše zmíněná tvrzení jsou v podstatě klamnou reklamou: děj filmu, a tedy i pokus o jakousi „metaforu úpadku civilizace“ se Gibson rozhodl totálně osekat. Zůstala zde jen prostinká linie pomsty; hlavní hrdina přijde spolu se svými bližními o domov a otce, ocitá se na prahu smrti, podaří se mu utéci a nakonec i zabít vraha. Tuctový příběh je vyprávěn s pomocí nesčetných klišé. Jako by si toho byl Gibson vědom, ozvláštňuje své dílo zasazením děje do exotických prostředí a doby. Přirozeně sahá také po dalším (jemu osobně již osvědčeném) zpestření – místo angličtiny se zde hovoří mayským dialektem. Jde o risk, nebo o vypočítavost?

Když je autenticita nevěrohodná

Je to právě „filmařská politika“, která proti Gibsonovým snímkům víří kritické hlasy, především z řad intelektuálů a historiků. Úhybný manévr za brány autentičnosti (jazyk, místo natáčení, obsazení výhradně neherci-domorodci) o to více vyprovokoval přední světové dějepisce, archeology a znalce mayské kultury k výčtu nedostatků, chyb a dokonce i prvků rasismu. Upozorňují především na fakt, že Gibsonův film končí příjezdem španělských conquistadorů, kteří ve skutečnosti dorazili do těchto prostor až v období Aztéků. S kulturou Aztéků Gibsonovi ostatně splývá více věcí, včetně onoho obětování lidí bohovi Slunce Kulkulkanovi (ten je obdobou aztéckého Quetzalcoatla, jemuž se ovšem lidé neobětovali). Kunsthistorici upozorňují na neomalené míšení nejrůznějších architektonických a výtvarných stylů (odlišných od sebe nejen geograficky, ale i časově). Nejsou také žádné důkazy o tom, že by Mayové měli hromadné hroby či využívali v takové míře práci otroků. A v neposlední řadě je režisér potomky Mayů nařknut z rasistického pohledu, který de facto spěje k závěru, že za zánik si Mayové mohou sami svým násilným chováním.

Není však naším záměrem zde hodnotit, do jaké míry film sleduje historickou věrnost. Důležitá je především jeho čistě filmařská podstata. K jejímu uchopení bude dobré zařadit Apocalypto do kontextu celé Gibsonovy tvorby.

Krev jako řeč

Režijní debut Muž bez tváře z roku 1993, jak se po následujících třech snímcích ukázalo, stojí zcela stranou. Gibson začínal jako citlivý vypravěč, jenž staví zásadně na hereckých výkonech, na náznaku, a postupně se dostal na zcela opačnou stranu nejen co do obsahu, ale především co do formy vyprávění. Obsahové styčné body vykazují především Statečné srdce a Apocalypto, v nichž Gibsonovo subjektivní řazení lidských priorit příliš nesouzní s křesťanskou naukou Ježíše v Umučení Krista. Podle Mela Gibsona, jinak ortodoxního katolíka, hned po rodině následuje pomsta – pracuje s ní jako s hodnotou, která si zasluhuje ospravedlnění. Hrdina Jaguáří tlapa v Apocalyptu však oproti iniciativnímu Williamu Wallaceovi ze Statečného srdce svoji odplatu vykoná jaksi mimoděk, během úprku, v pudu sebezáchovy. Na pomstu sice myslí, ale coby polapená oběť nepřátel nemá v podstatě na výběr. Gibson si proto musel najít jinou cestu k orgiím násilí.

Jestliže se recepce příběhu o skotském rebelovi nenesla v duchu kritiky zobrazování násilných výjevů, může za to především fakt, že ve Statečném srdci všechna ta krev nepůsobí samoúčelně. Gibson v něm ztvárňuje historii jak v jejích politických, tak i osobních (a milostných) souvislostech. Ani Umučení Krista, ani Apocalypto tímto směrem nejde. Podstata Kristova učení je divákovi představena v kýčovitých flashbacích/retrospektivách, mimoto už následuje pouze explicitní zachycení fyzického utrpení. O vzniku, podstatě a fungování říše Mayů se z Apocalypta nedozvíme rovněž nic. Kulturní aspekty, struktura jejich společenství, dokonce i ono slibované vyprávění o zániku ve filmu prakticky absentuje. Poslední dva Gibsonovy filmy proto vykazují zřetelnou tendenci k zjednodušování a jen zesilují podezření, že coby režisér pouze vyhledává možnosti, jak vyprávět otevřeně brutální děje. Umučení Krista vzbudilo silnou diváckou odezvu (a také kontroverzi) kvůli prvoplánově krutým scénám, snímek si však zaslouží spíše lakonickou nevšímavost. Pro zploštění oběti Krista, pro emocionální vyděračství a také patos.

Apocalypto nepracuje s žádnými nosnými myšlenkami, záměr o alegorii je spíše směšný, neboť jde čistě o příspěvek do žánru akčního dobrodružného filmu. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem nebylo dílo prezentováno jako něco více. Opět se v jeho spojitosti hovoří o míře násilí v něm, ale tato diskuse budí dojem umělosti a je zbytečná. Ano, krev, křik a pláč nadále tvoří základní stavební jednotku Gibsonova filmového vyjadřování, ale ve spojitosti s jeho osobou (a jeho tvorbou) už tato tematizace působí spíše vykonstruovaně a křečovitě. Stejně jako marketingový tah, který opus výsadně spojuje se jménem jeho režiséra, producenta a scenáristy. Je pravda, že snímek nemá „tahouny“ v podobě hereckých hvězd, ale titul Mel Gibson’s Apocalypto budí dojem legrační sebeprezentace.

Vypravěč s profesionálním zázemím

Po zhlédnutí traileru či letmém pročtení jmen filmového štábu – kameraman Dean Semler (Tanec s vlky), střihač John Wright (Nebezpečná rychlost), Tom Sanders (výprava k Statečnému srdci, Zachraňte vojína Ryana) – by mohl divák propadnout víře v kvalitní epickou podívanou. Jenže Semlerova práce s kamerou spočívá v několika (jak jinak) pěkných velkých celcích na krajinu či záběrech na fotogenické tváře domorodců (zvláště pak na jejich pohledy z očí do očí). Vyloženě nevhodně působí občasné užití digitální kamery, která se snaží být okázale dynamická, místo toho však navozuje pocit televizních záběrů a amatérismu. V oblasti střihu si Gibson jako vždy libuje v neinvenčních zpomalených záběrech: když dojde na akční scénu souboje domorodců s jaguárem, střih (a figurína zvířete) z ní udělá chaotickou směs, jež nezáměrně odkazuje k béčkovým filmovým produkcím. To vše podbarvuje hudební partitura veterána Jamese Hornera, jehož tvorbu v posledních více než deseti letech lze stručně charakterizovat jako (sebe)vykrádání. Výprava si slova kritiky nezaslouží, neboť jestli je Apocalypto schopno něčím zaujmout, tak jsou to kostýmy, masky a výběr lokací. Zdařilý je také casting – především představitel titulní postavy Rudy Youngblood oplývá charismatem a zranitelnou silou, která z něj činí uvěřitelnou bytost.

Mel Gibson se obklopuje profesionály, jejichž práci však formuje do stále stejného, již notně vybledlého tvaru, jenž výsledku nijak nepomáhá. Divák je vláčen šablonovitým akčním příběhem do té míry, že přesně ví, co bude následovat. Jestliže se tedy Apocalypto nemůže opřít ani o scénář, ani o slibovanou velkolepou vizuálnost, nezbývá než se ptát, zda tento průměrný snímek o prchání lesem s výkřiky v mayském dialektu není poněkud zbytečnou záležitostí.

Autor je posluchač divadelních, filmových a mediálních studií na UP v Olomouci.