Argentina v Praze, Praha v Argentině

Hra Rozvrácený krucifix vznikla v roce 1996; od té doby byla uváděna jak v Argentině, domovské zemi dramatika, herce a režiséra Rafaela Spregelburda (1970), tak i po Evropě, kde tento divadelník často působí. Z jeho dramatické tvorby je u nás zatím znám jen Argentinský okamžik (scénické čtení M.U.T v roce 2003) a Panika (na repertoáru Činoherního studia v Ústí nad Labem). Právě Rozvrácený krucifix teď vychází knižně – uvidíme, zda u nás dramatik najde také své čtenáře a možná i další inscenátory.

Limity scénického čtení

Rozvrácený krucifix se odehrává v Praze v roce 1939, takže Češi ho jistě budou brát mnohem osobněji než třeba Italové či Němci, kteří ho čas od času uvádějí. Sám autor na prezentaci svého textu řekl, že zatímco Argentinci, milovníci Kafkova literárního odkazu, hru vnímají jako komedii, neboť údajně přesně reflektuje politickou rozvrácenost jejich země, Italové dešifrují její náboženské poselství (zakódované v mesianistickém komplexu hlavní postavy). Naznačil i možné historizující čtení. K čemu se přikloníme my, těžko říct. Při inscenovaném čtení, které v Divadle Komedie připravil režisér Dušan Pařízek, nebylo zřetelné nic – z radikálně vyškrtaného textu zbyl situační konstrukt, z něhož téměř nešlo vyčíst ani děj, o nějakém „poselství“ ani nemluvě.

S takovým typem textu se však v jevištně limitované podobě nakládá jen velmi obtížně: autor se zabývá mnohem víc formou než obsahem, a navíc narušuje chronologii vyprávění. Zdá se to být logické i s ohledem na to, co řekl o současném argentinském divadle: záměrně rezignuje na formální čistotu a s tím větší energií se pouští do nejrůznějších hybridizujících experimentů. V tom také Spregelburd spatřoval hlavní odlišnost argentinského divadla, které – zcela nepodporované státem, ale zároveň se mu nezodpovídající – nabízí formální otevřenost a vědomě si s ní pohrává.

Historie? Pro koho?

Jaký je tedy Krucifix a o čem vlastně vypovídá? Bude-li ho čtenář brát jako ryze abstraktní text o několika rozhodujících okamžicích v historicky a politicky vypjaté situaci, pak tedy o tom, jak v takové situaci jedná jedinec, jenž se původně zdá být hybatelem celé situace. Pro čtenáře znalého místního kontextu je text spíše historickým chaosem a trochu hádankou. Téměř všechny postavy mají německá jména (Weck, Traume, Vogelovi), přesto jsou některé z nich českého původu. Část z nich evidentně připravuje odbojové akce proti Němcům (ty zde reprezentuje generál Mansilla), jejich motivace a hlavně čisté úmysly jsou však neustále zpochybňovány a relativizovány.

Česko je tu lokalizací konkrétní jenom natolik, nakolik jsme v textu ochotni hledat odkazy na již zmiňovaného Kafku – a není jich tu málo. Slepý Žebrák, kterému sice hlavní hrdina Weck věnuje hodinky, ale na konci scény si svůj neadekvátní dar rozmyslí a zase si je vezme zpátky („Traume: Takhle je to lepší.“), prochází celou hrou jako smutná připomínka nenaplněného života a zároveň narážka na směšnou ochotu člověka obelhávat se, že jeho životní osud není zdaleka tak tragický.

Hrdina v časové smyčce

Truchlivý nádech má i Weckův život – v první půli hry vypadá jenom jako bezohledný manipulátor, který si jde za svým posláním (nikdy přesně nedefinovaným) bez ohledu na city ostatních postav. Ve třinácté scéně se však autor rozhodne zastavit čas a vrátit se zpět; od této scény se tedy jednotlivé situace odehrávají znova, v částečně pozměněné perspektivě, v níž vycházejí najevo nové skutečnosti a události. Jednak se tak osvětluje již řečené (lépe řečeno napsané, v ideálním případě pochopitelně odehrané, což je princip, který například současná próza dobře zná a hojně využívá), zároveň se však všechno problematizuje. Z Wecka se stává nemilovaná oběť – a teď čí? Boha? Okolí? Historických okolností? Ježíšovský motiv v závěru zůstává nevysvětlen a ulehčení neposkytne ani Epilog, v němž se vracíme na samý začátek příběhu.

Rozvrácený krucifix je na čtení nesmírně komplikovaná hra, ještě obtížnější bude ji inscenovat. Scény se z paměti vytrácejí a celek takřka nedrží pohromadě, člověk se orientuje jen podle těch nejevidentnějších a vlastně vnějších prvků (střelba, výbuch, vaření čaje). Zřejmě se jí tedy chopí inscenátoři, kteří pracují s dekompozicí času a příběhu zcela běžně – což jsou u nás paradoxně hlavně ti tvůrci, kteří velmi dbají na formální vyznění svých inscenací. Jinak to snad ani nemůže být, téma je v Rozvráceném krucifixu zakódované k nečitelnosti stejně jako děj, hru lze tedy brát hlavně jako partituru k jevištnímu experimentu.

Rafael Spregelburd, který se v Praze zastavil v rámci své evropské cesty, dal při křtu českého překladu jasně najevo, že si uvědomuje otevřenost svého textu, a vlastně jej k volné interpretaci velkoryse nabídl. Uvidíme, kdo se ho chopí. Možná se touto cestou nedozvíme nic nového ani o Argentině nebo o naší historii, ale o svém přístupu k divadlu bychom něco zjistit mohli.