Dětství u nás a postaru

Autoři knihy Radostné dětství? nejsou v mnoha ohledech žádnými novátory a programově se opírají o osvědčené metodické postupy a strukturní členění stejně zaměřených prácí západoevropského dějepisectví. Západoevropská pojednání nabídla Mileně Lenderové a Karlu Rýdlovi základní tematické okruhy, jichž se do určité míry drží i česká monografie: postavení dítěte v rodině a ve společnosti, postoj dospělých k dětem a dětství jako takovému, vztahy mezi rodiči a dětmi, vztahy mezi sourozenci, výchova v rodině a mimo ni, genderové rozdíly ve výchově, dětský svět, traumata dětství.

Výjimečné svědectví

Z textu zřetelně vysvítá, že doménou autorů je především zdravotnická, osvětová a pedagogická literatura 18.–20. století, a že se suverénně orientují také v dobových lékařských a porodnických záznamech (zejména ve vzácně dochovaných denících porodníků a porodních babiček) a v pramenech osobní povahy: bohatě čerpají ze vzpomínek a deníků žen z 19. století, bez výjimky žen vynikajících, veřejně či literárně činných, které měly potřebu písemné reflexe vlastních prožitků. To samozřejmě omezuje výpovědní hodnotu shromážděných svědectví právě na vyšší a střední vzdělané vrstvy a jakékoliv obecné soudy o celé české společnosti lze vyslovovat jen s krajní opatrností, čehož jsou si autoři dobře vědomi.

Na základě uvedených pramenů Lenderová a Rýdl podrobně referují o postojích dobové literatury k dětství a jevům s ním souvisejícím; v osobních vzpomínkách pak hledají odpověď na to, jak se zdravotnické, vzdělávací a právní normy a nařízení vztahující se k dětem odrazily v praxi, jak byly přijímány i to, jakého ohlasu docházely nové tendence ve vztahu k dítěti, které přinesl osvícensko-racionalistický proud, prosazující například kojení dítěte matkou. Dnešní historická věda pokládá kojení dítěte vlastní matkou za symptom mateřské lásky a praxe odkládání dětí do péče kojných, rozšířená u vyšších a středních vrstev ještě v první polovině 19. století, je chápána jako určitá netečnost k osudu dítěte.

Právě na problematice výživy nejmenších dětí kniha modelově představuje, jak se v průběhu 19. století změnil vztah k dítěti: od důrazu osvícenské zdravovědy na kojení dítěte matkou jakožto prostředek snížení rizika úmrtí kojence, který nalézal ohlas zpočátku jen u vzdělaných elit, přes prosazení nového přístupu i u středních vrstev, kde dlouho přetrvával zvyk najímat k dítěti kojnou, až po opětovný ústup kojení v souvislosti s rozšířením umělé kojenecké výživy. Nejrůznější náhražky mateřského mléka původně využívaly jen tovární dělnice a nejchudší ženy, jež musely poměrně krátce po porodu dítě odstavit a začít obstarávat živobytí. Důsledkem byla hrozivá úmrtnost kojenců v nejnižších sociálních vrstvách, motivující na druhé straně všechny ženy, které si to mohly jen trochu dovolit, aby krmily děti vlastním prsem dostatečně dlouhou dobu anebo aby alespoň vybíraly kojnou podle nejpřísnějších kritérií. Ale s rostoucí zdravotní a hygienickou nezávadností umělé výživy se užívání náhražek mateřského mléka ujalo i ve vyšších vrstvách.

Pár výhrad

Je patrné, že historicko-demografické údaje mají autoři z druhé ruky a užívají je místy nepřesně. Například termíny porodnost a plodnost nelze volně zaměňovat (s. 136) a vědomé bránění početí není totéž co všeobecné rozšíření antikoncepčních metod, jak by se mohlo zdát na základě textu na straně 139 (znalost a příležitostné užití technik bránících početí jsou v rovině individuální či na úrovni určitých sociálních skupin doloženy již pro počátek novověku, zatímco k všeobecnému rozšíření antikoncepčních metod či jinak též plánovaného rodičovství dochází ve většině evropských zemí až po polovině 19. století). V nepřesném významu hovoří autoři rovněž o „dětské“ úmrtnosti: na některých místech knihy tím mají evidentně na mysli úmrtnost všech nedospělých jedinců, jinde však užívají pojmu „dětský“ zástupně za výraz „kojenecký“ (s. 271). Lze se rovněž ohradit i proti tvrzení, že celkový počet dětí v rodině regulovala v podmínkách starého demografického režimu také zdrženlivost během půstu a adventu (s. 135). Námitky by bylo možné vznést i proti představě, že „s ekonomickými, sociálními a demografickými změnami se vytváří intimní prostor rodiny, redukovaný na rodiče a děti, nukleární rodina“ a že „teprve pak se mohl změnit vztah dospělých k dětem“ (s. 12). Autoři zde zaměňují dvě věci: na jedné straně existenci nukleární rodiny a na druhé straně intimizaci užšího rodinného okruhu, k níž skutečně dochází v souvislosti s výše zmíněnými změnami v 19. století a kterou anglický historik Peter Laslett spojuje s procesem „disociace rodiny a podniku“. Diskutabilní je v této souvislosti i tvrzení, že změna vztahu k dětem byla důsledkem vědomého omezení počtu dětí v rodině a vytvoření intimního rodinného prostředí: nebyla proměna postoje k dětem spíše předpokladem těchto změn?

Výše uvedené výhrady mají však spíše povahu připomínek k některým dílčím výrokům či k drobným terminologickým nedůslednostem, kterých si snad povšimne demograf, nikoliv už běžný čtenář.

Z koncepčního hlediska bych ráda upozornila pouze na dvě záležitosti. Za poněkud nedůsledný mám na jedné straně předpoklad kompaktnosti a jednolitosti „dlouhého“ 19. století, na něž se autoři odvolávají, když předkládají pramenné stopy jistého postoje, názoru či praktiky z různých fází sledovaného období, a na druhé straně vědomí, že právě v 19. století docházelo k razantním změnám v hodnotách a životní praxi lidí. Onu dynamiku doby porůznu deklarují a demonstrují ji při podrobném líčeních změn v porodnictví a zdravotnictví vůbec, ve školství, v odívání apod. Ale řada jevů je pojednána tak, jako by měla během celého 19. století setrvalý ráz. Například při charakteristice vztahů uvnitř rodiny se hledisko proměny dostává do pozadí: autorita otce a respekt vůči němu, spojený často s bázní či dokonce strachem ze strany dětí, jsou nahlíženy jako konstanta (s. 149). Lze však poukázat na tendenci ke stále nápadnější nepřítomnosti otců v rodině, která se v měšťanském prostředí projevovala od sklonku 19. století. Jednalo se o důsledek oddělení pracovní a soukromé sféry, kdy muži stále častěji nacházeli pracovní uplatnění mimo domov a opouštěli rodinu na podstatnou část dne kvůli výdělku. Děti pak vyrůstaly převážně pod dohledem matky, protože jejich otcové brzy ráno odcházeli do práce a vraceli se často až večer, když drobotina uléhala k spánku. Tento „syndrom nepřítomného otce“ vedl k citelnému oslabení otcovské autority a předznamenal komplikovanější vztahy mezi rodiči a dětmi ve 20. století.

Z hlediska intelektuálně laděného čtenáře, který za jednotlivými zajímavými a pečlivě shromážděnými fakty, týkajícími se například péče o rodičku, průběhu porodu, poporodní péče nebo sílícího důrazu na odborné vzdělání porodních bab a jejich instituciální kontrolu, sleduje i určité dobové tendence, je jistě pozoruhodná rostoucí role státu a státních institucí v péči o matku a dítě a s ní související medikalizace mateřství. Pro autory knihy je tento rys 19. století jednoznačným pozitivem, neboť vstup medicíny a státního dohledu do této sféry měl vést v konečném důsledku k poklesu ženské i dětské úmrtnosti. Postupný přesun porodů do nově zřizovaných porodnic, houfné zakládání sirotčinců, fondů na podporu svobodných či chudých matek nebo ústavů pro nemanželské a opuštěné děti, to vše je prezentováno jako symptom pokroku. Ovšem takové hodnocení není jediné možné a pozorný čtenář si snadno povšimne jistého rozporu mezi kladným hodnocením tendencí tohoto druhu a údaji o nadprůměrně vysoké úmrtnosti v zařízeních, která pečovala o rodičky a jejich ratolesti nebo o děti odrostlejší. Nízká úroveň hygieny a bezmocnost vůči řadě infekčních chorob měly tam, kde docházelo k větší kumulaci osob, za následek snadné šíření nakažlivých onemocnění a vyšší pravděpodobnost úmrtí než v prostředí rodinném. V každém případě to, co je spatřováno jako zásadní klad na profesionalizaci a medializaci porodnictví, tedy ochrana života a zdraví matky a dítěte, vedlo v prvé fázi naopak k nárůstu úmrtnosti. Ilustrativní je, že typickým problémem porodnic v 19. století byla smrtící horečka omladnic, která byla důsledkem infikace rodiček ze strany lékařů. Navíc profesionální porodnice ani při nejlepší vůli nikdy nedokázaly vytvořit u rodiček pocit klidu a bezpečí, kterou sugerovalo domácí prostředí, a to i prostřednictvím rituálního zajištění zdárného průběhu slehnutí a příchodu nového tvora na svět. Optika dnešních žen je možná už převážně jiná: právě tým lékařů a sester a pro všechny alternativy vybavené porodnické oddělení posiluje u průměrné rodičky počátku 21. století přesvědčení, že je v nejlepších rukou. Pionýrská práce Mileny Lenderové a Karla Rýdla rozhodně stojí za přečtení. Autoři otevřeně deklarují ambici zaujmout nejen odborné publikum, ale vzdělanou čtenářskou veřejnost vůbec, a dlužno říci, že atraktivita námětu samotného, tematizace zajímavých aspektů dětství i zaměření na dobu, kdy se v evropských dějinách vytvářel nový přístup k dítěti a jeho světu, vytváří spolu se čtivým a sdělným stylem pro takový záměr ty nejlepší předpoklady.

Autorka přednáší na Fakultě humanitních studií UK.