Vězení, otroctví, pracovní tábor

Pro sborník studií Feministky hovoria o práci, který připravila feministka a politická filosofka Ľubica Kobová, je primární téma, tedy práce v pozdním kapitalismu, nikoli přístup, tj. feminismus, což činí knihu překvapivě mnohem radikálnější, než jaké byly dosavadní feministické analýzy „ženské“ práce.

Osvobodit se od práce

Text Kathi Weeks, vybraný z její knihy The Problem with Work (Problém s prací, 2011), se zabývá otázkami pracovní etiky – a odhaluje kořeny současné situace, kdy jsme ochotni přijmout nízké mzdy, špatné pracovní podmínky či nejisté smlouvy a zároveň se bráníme jakýmkoli politickým návrhům na zlepšení této situace, protože urážejí naši pofiderní hrdost zaměstnaných lidí. Weeks začíná z gruntu, od Weberovy Protestantské etiky a ducha kapitalismu (1905, česky 1998), a předvádí, jak se náboženský příslib posmrtné odměny transformoval v americký sen o sociální mobilitě už za života (fordismus) a nakonec v mlhavý příslib osobní seberealizace v kariéře (postfordismus). Práce žen se přitom dotýká spíš jen okrajově, když popisuje důvody a způsoby, jakými maskulinní námezdní práce získala vyšší hodnotu než neproduktivní, pečující práce žen mimo veřejný prostor.

„Oslobodit prácu nestačí. Treba se osvobodit od nej,“ nebere si servítky filosofka Miroslava Mišíčková v textu Ženy a zmeny v reprodukcii. Popisuje výhody a nevýhody dlouhého a „nešťastného manželství“ (pojem ekonomky Heidi Hartmann) mezi feminismem a marxismem, především na ošemetném tématu „práce v domácnosti“, v němž se rozpory mezi těmito status quo kritizujícími „partnery“ vyjevují naplno. Na otázku, zda práce v domácnosti poskytuje podporu výrobnímu procesu či je přímo jeho součástí, Mišíčková odpovídá kategoricky: „stotožňovanie [práce žen – pozn. red.] s prácou v procese výroby tovarov je kategoriálny omyl, ktorý zužuje potenciál marxisticko­feministických perspektív“. Neplacená reproduktivní práce v domácnosti podle ní pomáhá udržovat kapitalismus v chodu, zároveň se ale domnívá, že kapitalismus se obejde i bez ní – vyhovuje mu totiž spíš situace, kdy se rozšíří řady málo a nejistě vydělávajících pracujících žen, které se stanou dalšími konzumenty rozšiřujícími odbytiště.

Na zbývajících třech zprávách z výzkumu je přínosný především odvážný etnografický přístup. Výzkumnice nepopisují suchá data, ale vlastní zkušenosti s podobami práce na přelomu 20. a 21. století. Martina Sekulová ve studii Najčistotnejšie, najzodpovednejšie, najpracovitejšie, týkající se slovenských pečovatelek, jež se starají o seniory a senio­rky v Rakousku, poznamenává, že přestože se jejich práce úpravami zákonů dostala z oblasti šedé ekonomiky, mnohé problémy tohoto typu zaměstnávání – upírání osobního volna, malá mzda, nejasné podmínky práce, šikana – přetrvávají. Slovenské pečovatelky v Rakousku sice nepřicházejí zcela o kontakt se svými rodinami a dětmi, jak podávají hrůzostrašné zprávy o pečovatelkách z třetího světa pracujících v USA, princip jejich vykořisťování je nicméně totožný. Jsou konkrétním případem obecného jevu dovážené – či „deformované“ (Zuzana Uhde) – emancipace: bohatší západní ženy si platí chudé ženy z Východu na pečovatelskou práci, která by jim jinak zabraňovala žít život podle svých osobních představ. I Slovensko a Česko se zapojily do globálního řetězce práce v domácnosti, v níž se platí za emocionální angažovanost: „vycítit“, co je třeba udělat, slovy jedné z dotazovaných pracovnic.

V dikci výrobního procesu

Małgorzata Maciejewska v textu Unavené telá a drahocenné výrobky popisuje z první ruky bezútěšnost práce v jedné z takzvaných zvláštních ekonomických zón, kde jsou národní i nadnárodní firmy osvobozeny od daně ze zisku. Studie autorky, která se nechala na tři měsíce zaměstnat v továrně na televize, dokládá, že rozdíl mezi pracovními podmínkami obávaných čínských továren­měst a výrobnami ve středovýchodní Evropě už je v současnosti mizivý. Ať jde o nedostatek toalet, prostorové uspořádání továrny, pouhou dostupnost židlí u stravovacího stolu či rychlost práce vynucovanou výrobním pásem, vše vyhovuje výrobnímu procesu, nikoli lidem, kteří se ho účastní. Přesčasy nejsou výjimkou, ale nezbytností, jak dosáhnout na mzdu přesahující pokrytí minimálních životních nákladů. Únava, stres, bolest rukou, hormonální poruchy a ztráta menstruace v důsledku nedostatku spánku a vystavení chemickým sloučeninám bez dostatečné ochrany jsou standardem. Dlouholetá práce za těchto podmínek má pak za následek rapidní nárůst případů neplodnosti a rakoviny. Pracující v lůně Evropy tak potichu přicházejí o garantovaná občanská práva. A na rozdíl od firem, které je zaměstnávají, je stát z povinností vůči němu nijak neosvobozuje. Daně platit musí.

Výzkum pro poslední kapitolu knihy, Čínske robotníčky ta­kung­mej od hongkongské socioložky Pun Ngai, proběhl už v devadesátých letech. Do sborníku je zařazen patrně jako doklad, že do propasti, zaznamenané v textech předchozích, nepadáme bez varování. Už ona dělnice v názvu svádí k povzdechu, že slovenština se etymologicky připravila dopředu a své pojmenování práce ve výrobě „robota“ odvozuje od staroslověnského slova pro otroctví. Čínská socioložka popisuje prakticky stejnou disciplinaci a zneužívání zejména mladých, ohebných těl pro dobro pásové výroby jako Maciejewska.

Zkušenosti pečovatelek i dělnic jsou totožné – všechny hovoří o „otroctví“, „vězení“, „pracovním táboře“. Kniha se tak ve svém finále spojuje v emoce vzbuzující skutečně naléhavý vícehlas. Je škoda, že chybí nějaký závěr, východisko: sledujeme rozvržení aktuálního stavu a popis procesu, jak jsme se do pracovního marastu (nejen) ve střední a východní Evropě dostali. Možná je to ale záměr – finále příběhu budeme chtě nechtě s pokračující robotizací a devalvací práce muset stejně dopsat především sami.